Třicetiletá válka díl 7.

BÍLÁ HORA DÍL 7.

Moravské vojsko, které stálo za Thurnem a Velenem ze Žerotína, v prosinci 1620 přesedlalo ke konzervativní straně, když mu za jeho neutralitu byl zajištěn císařský pardon a brněnský prosincový sněm slíbil zaplatit všechen dlužný žold. Thurnovi a Žerotínovi hrozilo zatčení, a tak museli uprchnout. Ladislav Velen ze Žerotína unikl ze Slezska ke dvoru Jana Jiřího Krhovského, Matyáš Thurn k Bethlenovi. Další vojenská osobnost Moravy Fridrich z Tiefenbachu, byl dlouhodobě nemocný a léčil se ve Švýcarsku. V té době bylo na pochodu na Moravu císařské vojsko pod velením Buquoyovým, které se zmocnilo Třebíče a Jihlavy. Moravská šlechta hromadně spěchala vzdát svůj hold císařskému maršálovi. Nepřátelskému vojsku se nikdo nestavil na odpor a město Brno mu otevřelo své brány. Moravští stavové poslali do Vídně své poselstvo, které mělo žádat o milost a vysvětlit, že se Moravané postavili na odpor proti Ferdinandovi jen pod nátlakem. Iluze o dobrotivosti Ferdinanda byly až neuvěřitelné, že i Ladislav Velen a Thurn se snažili za pomoci prostředníků, dosáhnout odpuštění (zachránit své statky). Ve Vídni už bylo dávno rozhodnuto. Ferdinand jmenoval jako místodržícího kardinála pro Moravu Dietrichštejna, který měl s pomocí sesazených úředníků zemských a zejména Ladislava z Lobkovic dokončit pacifikaci země. Když bylo moravskému poselstvu ve Vídni uděleno slyšení, nezbylo mu než se bezpodmínečně podrobit. Když pominul veškerý odpor na Moravě, byla zasazena velká rána válečným akcím v Lužicích a Slezsku. Zlomení povstání na těchto územích dostal na starost saský kurfiřt Jan Jiří, který měl podobné pravomoci jako Maxmilián bavorský pro Čechy a Moravu. Český kurfiřt měl zahájit útok na české země, ale vyčkával, jak dopadne bavorská expedice. Teprve až přišly zprávy o úspěchu ligistického vojska, odhodlal se k činu. Sasové, kteří měly k dispozici 15 000 mužů žoldnéřského vojska a zálohu 14 000 lidí v zemské pohotovosti, vtrhli 13. září do Horní Lužice a oblehli město Budyšín. Než proběhl útok, jmenoval Fridrich markrabě krnovského Jana Jiřího vrchním velitelem slezsko-lužického vojska, jemuž byla podřízena i hotovost severočeských krajů. V přípravě obrany měl pomáhat lužický zemský fojt, jimž byl jmenován Jáchym Ondřej Šlik. Slezsko-lužické vojsko posílené o severočeskou pohotovost mělo sílu asi 18 000 mužů a mělo početní převahu nad Sasy. Jeho nevýhodou byla nespolehlivost. Proto se Jan Jiří neodvážil vypravit ze svého ležení u Zhořelce na pomoc Budyšínu. Budyšín se pro nedostatek střeliva vzdal 3. října po třínedělním obléhání. Pád hlavního lužického města způsobil velké zděšení především v Dolní Lužnici,jejíž stavové nabídli na počátku listopadu kapitulaci. Pozice Jana Jiřího byla lehčí, než pozice Maxmiliána Bavorského, protože saský kurfiřt zaručoval všude odpadlíkům náboženskou svobodu. To se nelíbilo ve Vídni a Vídeň začala litovat, že mu udělila, tak velké pravomoci. Hornolužičtí stavové však nabídky stejně nevyužili, takže kurfiřt byl nucen koncem listopadu oblehnout město Lubij, které se po krátkém odporu vzdalo. Zimní počasí přerušilo další operace a saský kurfiřt byl nucen rozbít zimní ležení v Budyšíně. Po bělohorské porážce byla mezi hornolužickými stavy rostla snaha dosáhnout dohody s Ferdinandem především když se prozradilo, že Jáchym Ondřej Šlik požádal Lichtenštejna o milost. Ostatní šlechta následovala příkladu zemského fojta a 3. března 1621 se hornolužičtí poddali Janu Jiřímu za záruku nezkráceného používání dosavadních svobod a osobní bezpečnosti. Záruka však nebyla mnohým šlechticům dána, a tak museli žádat o pardon u samotného císaře. mezi nimi byl i Jáchym Jiří Šlik, který cítil nebezpečí a utekl na hrad svého švagra z Redern, Frýdlant, kde byla později zatčen a poslán do Prahy. Obojí Lužice byly dány do zástavy Sasku do doby, než budou uhrazeny válečné výdaje za Jana Jiřího, kurfiřt se brzy postaral aby země, které byly vyčleněné ze svazku koruny české, se již nikdy nemohly do tohoto svazku vrátit.

ŠLIKOVÉ, šlechtický rod

Původně patricijský rod s kořeny v Čechách (Chebsko) a Německu, povýšený do panského a hraběcího stavu. Vzestup rodu nastává v 1. polovině 15. století, kdy za služby císaři Zikmundovi Lucemburskému obdržel povýšení do panského a říšského hraběcího stavu. Šlikové vlastnili mj. panství Bassano Vicentino (severní Itálie), hrabství Holíč (západní Slovensko), Sokolov, statky na Loketsku a Chebsku, později Kunštát, Kopidlno, Velíš,

Ploskovice aj. Významným zdrojem bohatství rodu byla těžba stříbra na rodových panstvích (Jáchymov) a ražba kvalitní mince (tolary), která jim však byla v roce 1528 odňata. V rámci monarchie zastávali významné posty ve správě, byli významnými reprezentanty a zastánci svobod stavů proti nárokům panovníka, aktivně se zúčastnili protihabsburských stavovských povstání v roce 1547 a v letech 1618 - 1620, kdy zvláště ve druhém případě byla část rodu po bitvě na Bílé hoře postižena konfiskacemi a Jáchym Ondřej Šlik byl v roce 1621 popraven. Šlikové, kteří zůstali věrní Habsburkům, obdrželi za své služby část statků A. z Valdštejna. K významným představitelům rodu patřil zejm. Jáchym Ondřej Šlik (1569 - 1621), významný představitel nekatolických stavů, zasloužil se výrazně o vydání Majestátu císařem Rudolfem II. (1576 - 1611), výrazně se angažoval ve stavovském povstání v letech 1618 - 1620, za což byl v roce 1621 popraven. Šlikové byli příbuzensky spojeni mj. s Kolowraty, Smiřickými, Vartemberky, Masfeldy, Oppersdorfy aj.

Místa v Praze s rodem spojená:

Trauttmannsdorfský palác)Hradčany)
Dietrichsteinský palác
Šlikův palác
Bývalý klášter pavlánů u chrámu sv. Salvátora
Chrám svatého Víta
Colloredo - Mansfeldský palác