Třicetiletá válka část 5.

Bitva na Bílé hoře Díl 5.A

........ Důstojníci se většinou odebrali do Prahy, kde byl i král, který se zde měl setkat s anglickým poselstvem, na jehož počest se připravoval oběd. Když se 8. listopadu ráno objevil u Hostivic předvoj nepřítele, dívalo se na něj stavovské vojsko, unavené nočním pochodem a bez patřičného nářadí, nečinně.

Anhalt, Thurn a Hohenlohe se tady rozhodli sestavit vojsko do bitevního šiku podle nizozemského vzoru, protože považovali toto místo za strategicky výhodné. Nevýhodou byla těsnost místa, která nedovolila uplatnit přednosti nizozemské doktríny (pohyblivost) nad těžkopádností sestavy španělské, kterou použil nepřítel, ani palebné převaze. Pro nedostatek nářadí, se nepodařilo vyhloubit okopy kolem děla a na křídlech. Dvě těžká děla byla umístěna na levém křídle, další čtyři před středem a na pravém křídle. Část velitelského sboru navrhovala využít přírodní terén na kopci a udeřit na pomalu nastupujícího nepřítele. Nakonec zvítězila taktika Hohenlohova, který navrhl vyčkat na místě a v klidu se připravit na bitvu. Stavovské vojsko bylo rozděleno do tří linií, střídali se pěší a jízdní oddíly většinou po 4-5 praporech nebo kompaniích (tj. po 500 jezdcích nebo 1 000 pěšácích).

První linie měla 22 pěších praporů a 34 jízdních kompanií nejspolehlivějších pluků, zejména z nejstaršího pluku Thurnova na levém křídle ( nad svahem do motolského údolí), kde velel sám Thurn až po oddíly moravské, které se opíraly na pravém křídle o zeď obory. Také druhý sled byl řádně vybaven, ale nebylo dost sil pro třetí linii, kterou tvořilo nakonec 4 000 uherských jezdců. Královská tělesná garda byla umístěna ve vlastní oboře. Vojsko sešikované na Bílé hoře nemělo víc než 21 000 mužů. Manfeldův sbor tu nebyl zastoupen, ten měl své posádky vedle hlavního ležení v Plzni po různých českých městech, nebyla zde žádná česká hotovost ani hotovost moravská, která byla Jiřím z Náchoda zadržována na hranicích. Také hlavní jádro uherských posil bylo teprve na cestě k Praze.

Nepřítel také neposlal do bitvy všechny své síly.. Spojené armády měly celkem asi 28 000 mužů. Mezi generály panoval spor, dohadovali se, jestli je vhodné pouštět se do bitvy vzhledem k výhodnému postavení stavovského vojska. Zejména Buquoy byl proti tomu. Nakonec se shodli na kompromisu: vyvolat větší šarvátku pouze s částí sil a o dalším postupu rozhodnout podle výsledku. Vojsko bylo sešikované podle tzv. španělského způsobu do tercií , přičemž na pravém křídle (proti Thurnovi) byla valonská , částečně italská a polská (kozácká) jízda, ve středu pět mohutných pěších tercií složených z německé pěchoty, Valonů, Italů a Španělů. Na levé křídlo byla zase postavena španělsko-italská-valonská jízda. Na tyto útvary navazovalo ve čtyřech sledech ligistické vojsko, přičemž vždy po sledu jízdy následoval sled jízdy. V tomto vojsku měli vedle Lotrinců převahu Němci. Maxmiliánova armáda byla z hlediska národnostního mnohem pestřejší než vojska stavovská. V jeho řadách bojovali příslušníci skoro všech evropských národů (jedním z důstojníků byl i francouzský filosof René Descart). Na druhé straně však bojová morálka nepřítele byla lepší než u stavovských vojsk, které bylo nespokojeno s neplacením žoldu. Žold vůbec nedostaly vojska hornorakouská, poloviční žold dostala vojska Anhaltova. U oddílů moravských a slezských byl žold řádně vyplacen. Soudobé zprávy uvádějí, porážku v souvislosti s nechutí vojska nasazovat za těchto okolností své životy.

Bitva

Bitva začala krátce po poledni útokem císařských na české levé křídlo. Zde došlo k prvnímu nemilému překvapení, když polovina starého Thurnova pluku , který měl ve vojsku velkou autoritu, se dala na útěk. Tím uvedla celé levé křídlo do zmatku a začala prchat i uherská jízda v třetím sledu. Toto zakolísání bylo vyrovnáno od středu protiútokem jízdy vedené Anhaltem ml., která vnikla mezi Marradasovy kyrystníky a začala je i s pěšími oddíly tlačit zpět ze svahu. Protože část levého křídla ještě udržela a z pravého křídla postoupila moravská pěchota, vznikl tak mezi nepřátelský čelný útok drtivý klín. Bočným protiútokem ligistické jízdy, neapolských mušketýrů a valonské pěchoty byl Anhaltův útok rozbit a zmatkem zasažen i střed českého vojska, kde vojáci hromadně utíkali. České pravé křídlo sice drželo své pozice, protože však uherská jízda, která kryla jeho týl, uprchla, bylo postupně obkličováno. Nejtužší odpor kladly moravské oddíly, jimž velel Jindřich Šlik, kde většina mužstva padla. Šlik a mladší Anhalt byly zajaty se zbytkem mužstva, které vytrvalo v poli. Protože na obou stranách nepadlo víc jak 2 000 mužů, tedy 5% celkového počtu vojska, je tím průběh dvouhodinové bitvy dostatečně charakterizován. Z naprosto nepochopitelných důvodů nezasáhly do boje oddíly umístěné v oboře, které pak byly jako v pasti pobity rozzuřenou italskou soldateskou.

Fridrich se na bojiště nedostal . Když vyjížděl z pražských bran, narazil na prchající vojáky a za nimi utíkající generály. Obrátil se proto na hrad, kde válečná rada jednala celou noc o dalších opatřeních, především o tom, jestli má král odjet do Prahy nebo má být Praha hájena. Vítězná nepřátelská vojska zatím přenocovala před Prahou. To byl tedy konec dne, na který potom řada generací vzpomínala jako na „ dies ater“ –neblahý den českých dějin. Ve skutečnosti byla bělohorská bitva jen dovršením dlouhotrvající krize „zimního království“, vyvěrající z egoismu šlechty, která chtěla zvítězit s hladovějícími žoldnéři bez vlastních obětí. Rozklad armády, který bylo možno pozorovat dlouhou dobu, vyvrcholil a přinesl své ovoce. Bitva byla rozhodnuta způsobem, jimž již dávno žoldnéři vyhrožovali, naposledy ve vzpouře eggenburské: nedostanou-li zaplaceno, nebudou bojovat.

Pokračování příště..................