Třicetiletá válka část 3.

Bitva na Bílé hoře Díl 3.

 

Marradasovi se podařilo 22. září zmocnit Týna nad Vltavou a dal se na pochod za Mansfeldem, největší hrozbou se pro něj stal poté, co se mu podařilo dobýt 26. září Sušici a Kašperské hory. Mansfeld neměl jinou možnost než se dát na ústup do Plzně. Ještě téhož dne se ligisté zmocnili Vodňan a císařští Prachatice. Obě armády pak společně udeřily 29. září na Písek. Vojsko využilo nepozornosti obránců a vnikly do hradeb. Mužské obyvatelstvo Písku nelidským způsobem vyvraždilo a město vypálilo. V následujících letech prožil Písek střídavě období úpadku (především kvůli válkám a požárům) a obnovy, kdy bylo město postupně dobyto generálem Buquoyem, Mansfeldem a rok nato Maxmiliánem Bavorským. Během každého dobytí bylo město vypáleno a obyvatelstvo téměř vyvražděno.
Ve stejný čas, kdy se odehrával tento masakr, byl Anhalt se svou armádou u Zvíkova, ale ani se nepokusil městu pomoci. Pádem Písku nepřítel získal důležitý strategický bod, který mu otevřel cestu do západních a středních Čech ( v jižních Čechách zůstaly v českých rukou jen dvě důležité pevnosti, Třeboň a Jindřichův Hradec). Anhalt spěchal, aby se mohl nepříteli postavit do cesty. Již 30. září se mu podařilo překročit u Orlíka Vltavu a pochodem přes Milovice a Březnici dorazil 5. října do Bělčic, kde se k němu připojil samotný král Fridrich.

 

 

 

Fridrichovým nástupcem byl zvolený princ Fridrich Jindřich, ten byl poslán do bezpečí do Haagu, a to vyvolalo chaos a nepříznivý dojem. V Praze vládl zmatek. Narychlo se musel sejít válečná rada, která byla nucena vyslat zvláštní delegaci do Drážďan, aby odvrátila Sasko od vpádu na české území. Delegace byla vyslána v čele s Václavem st. Berkou z Dubé, ale nebyla úspěšná. Poselstvo se vrátilo se zprávou, že Sasové co nejdříve zahájí útok na Lužnici.

Ligisticko-císařské velení ( Ferdinand nevyhověl Maxmiliánově žádosti, aby jej učinil vrchním velitelem obou armád, takže byli stále dva velitelé, Maxmilián a Buquoy) se rozhodlo, že armády potáhnou nejprve na Plzeň, aby při svém útoku na Prahu od západu odstranily nebezpečný opěrný bod stavovských vojsk ve svém týlu. Obě armády za sebou postupovaly za sebou ve vzdálenosti jednoho denního pochodu a první bylo vojsko ligistické. Dne 2. října začal pochod od Písku přes Strakonice, Horažďovice a Zelenou horu. Marradas zabezpečoval od Klatov přísun nových oddílů táhnoucích z Bavor Všerubským průsmykem k Domažlicům. Poslední překážka byla na Zlaté stezce, ta ovšem padla, protože po dobytí Vimperka musela stavovská posádka vydat Volary. Do Blokovic dorazily 8. října spojené armády, které v těsné blízkosti sledoval Anhalt, ten už dostihl Rokycany a snažil se krýt cestu k Praze. Marradas 13. října dobyl Klatovy. Postavil do boje oddíly přicházející z Bavor ( asi 8 000 mužů). Po zastávce v Blovicích byl už jasný plán nepřítele, který se dal na další pochod přes Losiny a Štěnovice k Liticím u Plzně, kde se 10. října na 10 dnů zastavil. Stavovská armáda pak zaujala pozice u Rokycan. Příčnou zastávky bylo tajné jednání mezi Mansfeldem a Buquoyem.

Bylo již také jasné, že Bethlenův diverzní útok směřující do Rakous, nemůže nijak ovlivnit operace nepřátelských armád v českém prostoru, natož je zastavit. Bethlenovi se podařilo sice překročit pod Bratislavou Dunaj a udeřit tak na opevnění Hainburg, ale musel svést boj s Dampierrem, při němž utrpěl velké ztráty. Dampierre přešel k protiútoku na bratislavský hrad ( zesílil svou armádu asi o 6 000 mužů). Při rekognoskaci terénu 9. října Dampierre padl a vojsko deprimované touto ztrátou se dalo na ústup , ale ani tak se Bethlenovi nepodařilo v Rakousích dosáhnout podstatnějšího úspěchu. Bethlen se také zavázal, že vyšle na české bojiště početný sbor jezdců, ti měli posílit Anhaltovo vojsko. Tato pomoct však byla neúspěšná, v důsledku vývoje událostí na Moravě.
Po zahájení pochodu do horních Rakous Maxmiliánem Bavorským, nabraly opět kapitulantské živly na Moravě kolem Karla st. ze Žerotína dechu. Na obranu země byla vyhlášena generální pohotovost k 7. září, ale k jejímu přesunu do Čech, který navrhoval Ladislav Velen ze Žerotína, nebyl dán souhlas pro odpor moravské šlechty, mezi níž nabyla vrchu agitace zetě Karla st. Žerotína, Jiřího z Náchoda. Jeho intrikami se také podařilo zadržet na Moravě pomocný uherský sbor na tak dlouho, že již nemohl zasáhnout do průběhu událostí na českém bojišti. V době bitvy na Bílé hoře, byl teprve u Kolína.

Pokračování příště………