Třicetiletá válka č.6

Bitva na Bílé hoře Díl 6.

Konečná porážka

Bitva ne bílé hoře byla těžkou pohromou, ale nemusela způsobit zhroucení celého branného odporu. Na císařské straně nebyl její význam nijak přeceňován. To je patrné z toho, že byla vedena jednání v Polsku o získání další pomoci. Ztráty na lidech byly malé a většina vojska se držela v Praze. V zemi byly vedle Mansfeldova sboru početné posádky a nabízely se nové zdroje v Čechách a na Moravě. Dále pokračovalo také spojenectví s Bethlenem, na cestě k Praze bylo 8 000 mužů uherské jízdy. Blížil se konec podzimní válečné kampaně a v nadcházející zimě čekala na početnou nepřátelskou armádu řada komplikací, protože bylo nedostatek ubytovacích prostorů. Další skutečný odpor by způsobil, že šlechta by se musela vzdát pokusu vést válku na dluh a na útraty jiných, sáhnout hlouběji do svých měšců (o několik neděl později tak učinili nepřátelští žoldnéři) a podstatnými politickými a sociálními ústupky připravit podmínky k mobilizaci měšťanstva a poddaného lidu.

Tyto myšlenky byly předneseny na válečné radě v noci z 8. na 9. listopad, která se jednala o dalším vedení války. Vůdce hornorakouských stavů Jiří Tschernembel připomněl přítomným pánům příklad jejich husitských předků a vyzíval je k povedení hromadné mobilizace všech lidí schopných nosit zbraně. Podle jeho názoru neměl král odjet do Prahy, ale ještě v noci měl být napaden nepřítel nocující před městem. Také Thurn neustále opakoval, že by Praha neměla být vydána. Nakonec byl přijat návrh Anshaltův, aby podle připraného plánu byla Praha vyklizena těžiště dalšího velení boje bylo přeneseno do Vratislavi. Českému panstvu tento návrh vyhovoval, neboť znamenal, že nebude nutno dělat ústupky a že dosavadní režim vlády bude zachován.

V ranních hodinách 9.listopadu vydali se královští manželé s mnoha nákladními vozy , do nichž byl vložen nejnutnější majetek, provázeni Anhaltem, Thurnem a Hohnlohem a řadou zemských úředníků, na cestu do Slezska. Brzy odjela i další část šlechty, která neměla ani čas naložit svůj majetek. Brány se brzy ucpaly vozy. Podle Anhaltova rozkazu se část vojska shromážděného v Praze měla odebrat v pořádku do Brandýsa nad Labem a část měla pod vedením Turnova syna Bernarda krýt útěk královského průvodu. Žoldnéři viděli utíkat generály, a tak část utekla také, někteří zůstali v Praze, protože doufali, že jim bude vyplacen žold. Někteří si nedělali iluze o vyrovnání svých pohledávek a začali přepadávat vozy důstojníků a šlechticů odvážejících svůj majetek. Žoldnéři vyloupili i nákladní vozy s majetkem polního maršála Hohenloha. Když král utekl z Prahy, měšťané již nepomýšleli na obranu města, protože za takového stavu, nebylo možné ani Prahu hájit. Hradby byly v katastrofálním stavu, měly takové mezery, že jimi bylo možno projíždět vozy. Rozhodli se proto vydat na milost vítězi.

Dne 9. listopadu v 11. hodin dopoledne byl zahájen nástup císařského a potom ligistického vojska do Prahy. Posádka na hradě se vzdala a již na nádvoří padla vítězům do rukou obrovská kořist v naložených vozech, které Fridrich nestačil vzít sebou, Také celá Fridrichova kancelář s tajnou korespondencí. Komnaty hradu byly vyloupeny. Ještě téhož dne se dostavila k Maxmiliánovi Bavorskému (císařský komisař) deputace zemských úředníků , kteří zůstali v Praze, vedená Vilémem z Lobkovic, s žádostí o amnestii a zachování náboženských i politických svobod. Bylo zcela nepochopitelné, že zůstali v Praze a věřili, že dostanou milost. Maxmilián žádost odmítl s odůvodněním, že císař se nebude vázat žádnými podmínkami a slíbil, že vůdcům povstání bude zachován život. Šlo o slib prázdný, což se brzy potvrdilo. Stavovští vojáci, dožadující se žoldu, byli pod výhružkami rozehnáni. Někteří z Prahy odešli, mnoho z nich se skrylo a brzy bylo pobito. Maxmilián a Buquoy se snažili ve vlastním zájmu zamezit násilnostem a loupení, nepodařilo se jim to.

Kořist , která padla vítězům do rukou, byla ohromná, jen Maxmilián ji při svém odchodu z Prahy odvážel na 1500 nákladních vozech. Šlo většinou o bedny zlatého a stříbrného nádobí a drahocenné šperky všeho druhu. Jen část těchto pokladů by stačila na zaplacení žoldu, a tím n odvrácení vojenské katastrofy. Obdobně velká byla také kořist Buquoyova a dalších císařských generálů, která šla do milionu zlatých, nepočítaje to co uloupili vojáci, kteří po zpustošení královských paláců vykrádali systematicky i měšťanské domy a dopouštěli se při tom násilností všeho druhu.

Spoušť byla taková, že Maxmilián vyzval dopisem Buquoye, aby udělal tomuto řádění přítrž. Buquoy dal několik žoldnéřů, kteří byly zadržení při loupení popravit, ale nemělo to žádný efekt, protože všichni důstojníci byli na kořistění včetně svého vrchního velitele zainteresováni.
Po dobytí Prahy byla část ligistického vojska oddisponována do Bavor, správa země pak byla svěřena knížeti Karlu z Lichtenštejnska a velení nad armádou Buquoyovi. Maxmilián skončil své poslání a radil císaři, aby náčelníci povstání byli popraveni, zemská privilegia zrušena a vůbec aby „kul železo, dokud je žhavé“.

Zpráva o Bílé hoře vyvolala na Bílé hoře zděšení. Konzervativní strana kolem Karla st. ze Žerotína získala vrch. Sněm narychlo svolaný do Brna přijal sice pod vlivem Thurnovým, který byl králem vyslán na Moravu, aby tady organizoval obranné akce, opatření k dalšímu boji, avšak odpůrci dalšího válčení stále sílili. Na Žerotínově zámku v Rosicích došlo ke schůzce všech přívrženců jednání s císařem a byl navázán styk s Vídní. Vlivem této skupiny usnesl se také sjezd konaný na konci listopadu v Brně odeslat Ferdinandovi psaní, jimž moravští stavové nabízejí kapitulaci, budou-li zachovány jejich politické a náboženské svobody. Ferdinand ovšem nebyl ochoten k žádným ústupkům, protože v této chvíli bylo již převratem v moravském vojsku o osudu povstání na Moravě rozhodnuto.

Pokračování příště……………..