Třicetiletá válka č.1

Třicetiletá válka

Třicetiletá válka byla první moderní válkou v dějinách. Začala sice jako náboženský konflikt mezi katolíky a protestanty, ale skončila jako boj o moc v Evropě.

Česká válka (1618-1620), Bitva na Bílé hoře

Úvodním konfliktem Třicetileté války se stalo České stavovské povstání proti absolutismu a náboženské netoleranci habsburské vlády, bylo jednou z klíčových událostí českých i evropských dějin, protože oba stavy hledaly oporu právě v zahraničí. Bylo zahájeno 3.pražskou defenestrací, vyhozením dvou místodržících z okna dvorské kanceláře Pražského hradu 23. května 1618.

Následovalo několik úspěchů na straně stavů („Čeští stavové“ byli geograficky Češi, moravská šlechta se povstání neúčastnila), ale došlo k potlačení Ferdinandem II, a katolickou Ligou v bitvě na Bílé hoře u Prahy 1620, následované obsazením množství měst a útěkem stavy zvoleného krále Fridricha Falckého ( 1619 – 1620 ) ze země. Stavovská vojska nekladla na Bílé hoře větší odpor, i když síly byly vyrovnané na obou stranách. Důvodem porážky stavů byla především jejich nejednotnost, nekoncepční politika a neochota financovat armádu.porážka vedla v českých zemích k rychlému postupu rekatolizace a vytlačení stavů z vrcholného politického dění – veškerá moc byla tedy v rukou panovníka, který byl podporován katolickou církví.

Bitva na Bílé hoře

Vstupem Maxmiliána Bavorského do války měl Ferdinand k dispozici dvě velké armády. Vojsko ligy, jemuž velel formálně Maxmilián, ve skutečnosti, ale polní maršál Tscherklas Tilly. Bylo složeno z Valonů, Španělů, Lotriňanů, Němců, Chorvatů, Nizozemců a Irů. Tato armáda čítala 14 pěších a 5 jízdních pluků, tedy asi 25 000 pěšáků a 5 500 jezdců.
Vlastní císařská armáda, již velel polní maršál Buquoy, měla 19 pluků pěších, 5 pluků kyryšníků, 12 pluků arkebuzírů, jeden pluk husarů a 3 pluky kozáků. Celkem tedy 21 000 mužů, jejich stav se navyšoval, protože během léta a podzimu neustále přicházely posily z různých končin, mimo Rakušany. Tato armáda nemohla být na českém bojišti operovat celá, část musela být ponechána, jako záloha proti Uhrám, proto na Bílé hoře nebojovalo více jak 12 000 mužů. Z toho plyne, že Ferdinand měl k dispozici v Čechách celkem asi 33 000 mužů.

Vojska česko – rakousko – uherské konfederace byla rozdělena do 4 armádních sborů, které byly rozlišeny podle toho, kdo je platil. Nejlepší byl Anhaltův sbor. Pěchotě vele Hohenlohe, jízdě Bubna. Byl tvořen 6 pěšími a 8 jízdními pluky.Jádro bylo tvořeno starými pluky sloužící od roku 1918 (Thurnův, Hohenlohův, Kuplířův) , připojovaly se k nim pluky nové : hornorakouské, dolnorakouské a pluk sasko – výmarský. Jádrem byl rovněž dva staré české pluky ( Oldřicha Kinského a Colonny z Felsu). Tento sbor měl asi 18 000 pěších a 4 000 jezdců. Během podzimní kampaně klesl tento počet na polovinu, a tak musel být doplněn oddíly jiných sborů.

Druhý byl moravsko – slezský armádní sbor, jejichž vrchním velitelem byl Thurn. Moravským stavům náležely 3 pěší a 4 jízdní pluky, celkem tedy 3 000 pěšáků a 2 500 jezdců. Slezká pěchota měla za úkol čelit případnému vpádu z polské strany.
Další sbor, který operoval v česku byl armádní sbor Mansfeldův, část toho sboru byla dislokována v Horním Falci. Z 9 pěších pluků byly v Čechách dva Mansfeldovy, jeden sasko – výmarský, anglo- skotský pluk bratův , skotský Setonův a nizozemský Franckův, což činilo asi přes 8 000 pěších a 1 000 jezdců. Po stránce národnostní byl tento sbor nejpestřejší , dvě třetiny mužstva tvořili Nizozemci, Skotové a Angličané a zbytek Němci.
Čtvrtý armádní sbor byl uherský a byl složen ze 7 pluků jízdních ( husarů) a jen malé části pěchoty. Měl dohromady asi 6 000 mužů a velitelem byl János Bornemissa.
Spojené stavovské armády měly celkem 42 000 mužů, ale pro operace v Čechách bylo možno nasadit sotva polovina., protože uherský a slezský – moravský sbor byly vázány na své země, ztráty českého sboru byly velké, ztratil asi polovinu mužů.

Zahájení poslední fáze české války obrátilo pozornost zpět k českému bojišti, očekávalo se totiž, že Maxmilián vtrhne co nevidět do Čech. Dozor nad operacemi v Čechách byl svěřen Thurnovi. Když dolnorakouští viděli, že jde do tuhého, požádali na sněmu v Retzu 1. srpna Fridricha, aby nad nimi převzal vládu a ochranu . tento opožděný krok mohl něco zvrátit před rokem, ale teď už bylo pozdě a musel být tedy v Praze vzhledem k celkové situaci odmítnut. V té době už ligistická vojska dobyla Linec, a tím i Horní Rakousy. První země česko – rakousko – uherského spolku byla podmaněna.

Zatím Mansfeld, když požadavky jeho pluků byly alespoň částečně ukojeny, spolu s Thurnem po několika měsících akcí (dobytí Chvalšin u Českého Krumlova, nezdařený pokus o přepad Budějovic) vtrhl z Týna nad Vltavou k Volarům a zmocnil se 29. července důležitých opevnění na Zlaté stezce. Další opevnění pak bylo vybudováno v Želnavě, ale o jeho dobytí se vojsko už nepokusilo, protože rychlý pohyb ligistických vojsk v Horních Rakousích pozbyl Mansfeldův operační plán významu. Původní plán spojení s Hornorakušany stal se totiž bezpředmětným a i neproveditelným. , neboť Marradas dal včas obsadit přechod hranic u Freistadtu. Mansfeld se proto stáhl k Protivínu a odtud se posunul k Veselí nad Lužnicí a k Jindřichovu Hradci, aby byl blíže k Anhaltovu armádnímu sboru, který stále ještě ležel u Eggenburgu.
Ligistická vojska se zdržela v Linci déle než se předpokládalo. Ve vojsku propukly nemoci a trvalo nějakou dobu, něž bylo potlačeno povstání hornorakouských stavů. Až 23. srpna se vojsko dalo opět na pochod a podle původního plánu se mělo spojit s vojskem Buquoyovým, které leželo u Hornu. Stavovské vojsko pak mělo být buď v bitvě poraženo nebo zatlačeno na Moravu a spojeným armádám tak uvolněna cesta do Čech a na Prahu.
Ligistická armáda však zamířila nejprve k Freistadtu na českých hranicích a 27. srpna ke Kaplici, odkud bavorský vévoda poslal Fridrichovi a českým stavům varování před dalším odporem. Oznámil, že přichází do země jménem císaře. Tažení ke Kaplici mělo zřejmě zmást stavovské vrchní velení a vzbudit dojem, že bavorské vojsko se vzdalo myšlenky na spojení s Buquoyem. Náhle se však ligistická armáda vrátila přes Benešov, Stropnici, Vitoraz a Světlou do Rakous a spojila se 8. září s Buquoyem. Anhalt se dal na ústup směrem k moravským hranicím do Drozdovi (Drosendorf), když předtím oslabil své vojsko o několik tisíc mužů zbytečnými posádkami v Hornu, Eggenburgu a Retzu.
To již byla zahájena i velká válka evropská, neboť 10. září uděřilo dlouho shromažďované vojsko ve Španělském Nizozemí pod velením Ambrosia Spinolly na Falc a následujícího dne již došlo k prvnímu střetnutí s vojskem unie. Válka falcká se dala do pohybu.

Pokračování příště……….

Viky