Třicetiletá válka (1618-1648) část 3

Bitva na Bílé hoře

Zprávy z české fronty byly chmurné. Hladoví a nezaplacení žoldnéři odmítali bojovat a ustupovali i pod mírným tlakem. Mansfeld a Hohenlohe se vzájemně obviňovali z neschopnosti a postupně vyklidili pozice až na čáru Třeboň – Zábor – Písek. Nepřítel se dostal k Berounu, Karlštejnu, dobyl Hlubokou a přišel na dohled ku Praze.
Povstání dosáhlo svého vrcholu, ale vojensky spělo k záhubě. Velitelé se hašteřili, vojáci byli nebojeschopní, pokladna zela prázdnotou. Direktorium povolalo na pomoc Kristiána z Anhaltu. Ten však byl politikem, civilistou a o válčení mnoho nevěděl. Krizi nezastavil a vojsko dovedl v demoralizovaném stavu až na Bílou horu.
Generál Buquony zatím dobýval jižní Čechy (Z Rožmberka si udělal rezidenci. Ferdinand II. mu ji pak darovala a hrad zůstal v držení tohoto rodu až do roku 1945). Nezaháleli ani Ferdinandovi diplomaté.
Velké vítězství ještě zažila moravská vojska pátého srpna u Věstonic, kdy porazila na hlavu generála Dempierra.

Čekáme na zázrak

S nástupem Fridricha Faltského na český trůn očekávali stavové zázrak. Těšili se na opětovné naplnění státní pokladny. Jeho autorita jistě přiměje říšská evangelická knížata k podpoře jejich povstání. A hlavně, že jej jeho tchán, anglický král Jakub I., podpoří jak politicky, tak vojensky i finančně. Očekávání se však nenaplnilo. Jakub I. se zcela distancoval. Protestantská knížata si již začala uvědomovat situaci a nechtěla se do ničeho moc namáčet. A peníze? Tolik Fridrich neměl, aby ze svého mohl naplnit pokladnu. Na začátku roku byl informován, že válka již stála 3 800 000 zlatých a byla zatím uhrazena pouze polovina. Byl v šoku. Na hranicích se schylovalo k boji. Bylo nutné zbrojit.
Češi chvíli doufali, že se situace nějak výrazně zlepšila. Do války vstoupil sedmihradský vévoda Gábor Bethlen. Obsadil mnoho slovenských měst, vyjednával s povstalci, a dokonce pomáhal Thurnovi a Hohenlohovi v obléhání Vídně. Na svoji stranu získal i uherské stavy. Na chvíli se zdálo, že povstalci získali převahu. Jenže Bethlen hrál dvojí hru. Zároveň se dohadoval s Ferdinandem II. Po Fridrichovi Faltském chtěl neslýchaných 400 000 zlatých. Když je nedostal, s vojskem odtáhl.
Naproti tomu Ferdinand II. získal na svoji stranu saského kurfiřta (okupoval Slezsko a Lužici. Lužici pak získal za odměnu), vojsko od španělských příbuzných, šiky Maxmiliána Bavorského a dále mu protestantská unie přislíbila, že se do konfliktu nebude vměšovat.
Kruh se uzavřel ...

Škatulata hejbejte se

Císařská ofenzíva proti českému stavovskému povstání začala v létě 1620. Bojištěm se staly jižní Čechy. Císařská vojska tlačila nepřítele z Tábora přes Orlík, Rožmitál, Rokycany a Beroun až k hlavnímu městu. Stavové kličkovali a uhýbali. Čtyři měsíce probíhala tato podivná válka, kdy manévrovaly masivní síly, aniž kromě šarvátek došlo k opravdovému boji. Stavovská vojska se stavěla vždy tak, aby bránila v postupu na Prahu.

V Praze je blaze

V roce 1620, několik týdnů před osudnou bitvou, se v oboře Hvězda konala lidová slavnost, kde Fridrich Faltský pro obveselení dvora vylézal na stromy. O volnosti nových mravů a svobodomyslné propasti s dobovým českým prostředím svědčí i to, že král bez skrupulí tančil s venkovskými děvčaty. Večer byl před letohrádkem pořádán velký ohňostroj.

Bitva na Bílé hoře

6. listopadu roku 1620 se hnulo stavovské vojsko od Rakovníka k Praze. Po zdlouhavém manévrování, taktizování a menších potyčkách se blížil okamžik srážky obou armád. Blížila se zima, stavovské vojsko sledované spojenou armádou císaře a ligy domanévrovalo do srdce českého království. Poslední dva dny se pochodovalo velmi rázně.
Od nedělního rána 8. listopadu 1620 se stavovské vojsko formovalo, zakopávalo a opevňovalo na Bílé hoře. Pro obránce bylo toto místo přímo ideální. Sám vrchní velitel českých vojsk kníže Anhalt si liboval. Stačilo se zakopat a čekat. Nepřítel byl nucen nejprve zdolat poměrně příkrý kopec. Takový zpomalený útok se dal zdolat palebnou clonou.
Avšak, ... armáda protivníka se přehnala plání, aniž by ji stavovské vojsko dokázalo klást větší odpor. Přes dvacet tisíc obránců se rozuteklo a ti další, kteří je viděli, se rychle dali na ústup. 
Důstojníci, kteří se před svítáním vrátili z nočního tahu Prahou, nestačili převzít velení. V nastalé vřavě je vojáci poslouchali zpola nebo neslyšeli. Hloučky zápasily na vlastní pěst. Neúspěch korunovala uherská jízda, kterou obrátili na útěk polští kozáci.
Byly řídké výjimky. Vlastně jen dvě. Situaci se snažil spasit jednadvacetiletý syn vrchního velitele princ Anhalt. V čele královské jízdy zaútočil proti španělské přesile. Vedl lehké jízdě proti těžké. Podařilo se mu takřka rozbít bitevní linii. Bohužel potřeboval pomoc a ta nemohla přijít. Hrdinský čin se proměnil v past. Jeho otec, když viděl, jak byl syn zasažen kulkou (byl poté vzat do zajetí), opustil své postavení a spolu s generály nechal vojsko napospas nepříteli. V týchž okamžicích se na levém křídle rval moravský pluk Šlikův. Byl složen z německých žoldáků, které si Moravané zaplatili. Byli jediní, kdo se srdnatě bránili. Jejich situace byla beznadějná. Přitisknuti ke zdi obory se zápasili o své holé životy. Zaplatili těžkými ztrátami.

Bitva byla krátká a ostudná. Nikoli nešťastná! Velitelé brali situaci optimisticky. Domnívali se, že se protivník k rozhodné zteči neodhodlá. Postavení stavovských vojsk bylo výhodné. Kdyby se snad něco pokazilo, ještě tu byla možnost se stáhnout za hradby a s pomocí domobrany město uhájit. Ani sám král Fridrich nepovažoval svoji účast v bitvě za důležitou. V neděli 8. listopadu 1620 pořádá na Pražském hradě slavnostní oběd pro pány Westona  a Conwaye. Jde o vyslance jeho tchána, anglického a skotského krále Jakuba I.

Komu zvoní hrana?

Náhle pod Bílou horou zazněl zvuk polnice a bubnů. Císařský útok byl zahájen.
Když se po hostině král vydává ke Strahovské bráně, vidí již jen zoufalý úprk svých vojsk včetně Kristiána z Anhaltu, Jindřicha Matyáše Thurna a Jiřího Fridricha Hohenlohe. Nikdo je nepronásledoval. Rozutekli se jak vojáci, tak velitelé.
Relace Mikuláše Bella (z r. 1625) uvádí v popisu ztrát, že lidu "...nejvíce okolo obory Hvězdy, ano i v ní, jest pomordováno ...". .... "Co soldátů zutíkalo z boje, ti mínili, že v oboře Hvězdě hrdla sobě zachovají, ale lid císařský a bavorský nechtěl jich ušanovati, nýbrž na díle jich tam pobili, na díle ... naživě zjímali", to se týkalo především významnějších osob.
Král okamžitě odjíždí balit jen nejnutnější věci a spolu s manželkou Alžbětou Stuartovnou
opouštějí narychlo Pražský hrad. Panoval pouhý rok a čtyři měsíce a přezdívá se mu proto také „zimní král.“ „Fridrich neporozuměl prostředí, jemuž chtěl být dobrým králem,“ říká historik Jaroslav Čechura. „Nic na tom nezměnily ani sympatické rysy jeho povahy – bezprostřednost, srdečnost, chlapeckost, sportovní duch či záliba v tanci. Jeho spontánnost připadala pražskému prostředí jako něco nevhodného, krále nedůstojného.“

Večer po té…

K večeru propukla v Praze hysterie. Nikdo nevěděl co se děje a co se bude dít. Měšťané se zabedňovali v domech nebo kvapně utíkali z města. Brány byly ucpány povozy. Do toho žoldáci dožadující se žoldu. Nejdůležitější byla holá existence. Utíkali generálové, stavovští předáci i král.

Muselo to tak být?

Prahu nikdo nedobyl, armádu nikdo podstatně nezdecimoval. Utíkající správně namířili za pražské hradby. V Čechách i na Moravě bylo mnoho mužů ve zbrani. Žoldáci se mohli zaplatit. V Praze na to prostředky byly. Přes zimu se mohlo dát vojsko dohromady.
Bitva na Bílé hoře neznamenala úplnou porážku.
Proč se tak nestalo?
Nenašel se nikdo schopný (pokusil se o to mladý syn generála Thurna, ale neměl dostatečnou pravomoc), aby mohl vše zvrátit.

Dny poté...

Praha byla nepříteli vydána.
Ferdinand II. s tím ani nepočítal. Vrchní velitel vévoda Maxmilián svá vojska do nitra města zpočátku raději ani nevpustil. Poté však došlo k rabování. Když po čtrnácti dnech město opouštěl, odvážel prý do Bavor 1 500 vozů osobní kořisti. Drancovali vojáci obou nepřátelských stran stejně jako lůza.
Pražané se dívali, jak lidé zodpovědní za tuto situaci prchají a nechávají je uprostřed bezmoci, v beznaději a nejistotě. Král se při útěku ani nepostaral o svatováclavské korunovační klenoty, které se ocitly v rukou vítězů.

Karel starší ze Žerotína 
 
Karel starší ze Žerotína byl přední moravský šlechtic, politik, spisovatel a představitel moravského zemského patriotismu.
Vychován byl v českobratrské víře. Stal se světskou hlavou jednoty bratrské na Moravě. Studoval právo, teologii, ovládal latinu, italštinu, francouzštinu a němčinu. Zcestoval téměř celou Evropu. Podporoval Jana Ámose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské genealogie a také financoval jeho studia v Německých zemích.
Do politiky se aktivně zapojil až v roce 1607, kdy se ve sporu Rudolfa II. s Matyášem Habsburským postavil na stranu Matyáše. Zastával názor, že náboženství a politika nejsou slučitelné a prosazoval náboženskou toleranci. Proti připojení se k stavovskému povstání pronesl: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“ Dne 13. prosince 1618 pak přemluvil většinu moravských stavů k neutralitě a vyjednávání. Převratu však již nedokázal zabránit. Po vítězství opozice na Moravě, byl Karel st. držen nějakou dobu v domácím vězení. Po bitvě na Bílé hoře mu bylo jako jednomu z mála nekatolíků nabídnuto, že smí zůstat na svém panství. V této době se snažil (především finančně) pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Zemřel v Přerově.