Třicetiletá válka (1618-1648) část 2

Stavovské povstání

Čím vlastně bylo?
České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo povstáním českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře.

Co se dělo po pražské defenestraci?
Čeští stavové akt defenestrace obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Ale jejich další kroky ukazovaly opak.
Hned 23. května 1618 byli z Novoměstské radnice vyhnáni zkompromitovaní konšelé, vděční za své funkce Habsburkům.
Dále účastníci povstání zvolili vládu třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Složena byla ze tří stavů: panstva, rytířstva a měšťanů. Toto direktorium plnilo úlohu zemské vlády. Vedl je kalvinista Václav Vilémem z Roupova (v letech 1609 a 1611), který byl za krále Matyáše královský rada, komorník a nejvyšší berník.
Oprávněnost počínání odbojových stavů zdůvodňovali obsáhlou Apologií, kterou oslovili domácí i zahraniční politiky a významné instituce. V ní tvrdili, že povstání není namířeno proti panovníkovi, ale že jím usilují o nápravu chyb, které způsobili panovníkovi rádci.

Význam slova Apologie
Výraz Apologie pochází z řečtiny a znamená obhajobu, obrannou řeč nebo obranný spis. Protikladem apologie jako obhajoby je polemika jako napadení či útok.
Apologie či apologetické spisy, jakožto obrany křesťanské víry, patří mezi nejstarší křesťanské spisy. V 19. století se apologetika stala součástí zejména katolické teologie.

Kde vzít peníze?
K povstání se přidala i pražská města. Žádost o pomoc vyslaná do dalších zemí Koruny české i do zahraničí byla jen málo vyslyšena. Na Moravě zemský sněm odmítl, neboť zde byl přítomen katolický stav, který v Čechách chyběl. Naopak se spíše klonila na císařskou stranu.  Karel starší ze Žerotína také usilovně prosazoval neutralitu Moravy a prohlašoval, že Češi vždycky „sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali“.
Pomoc poskytlo pouze Savojsko a Slezsko. Navíc povstání ani nemělo podporu všech, mnozí stavové se spíše přikláněli k smírnému řešení konfliktu.

Povstání potřebovalo peníze. Příprava na vojenský konflikt spotřebovala nemalé částky.  Direktorium přitom bylo takřka bez prostředků. Málokdo mezi šlechtici a měšťany byl ochoten přinášet osobní finanční objeti. Direktorium si proto začalo přisvojovat státní peníze. Posléze přistoupilo ke konfiskaci majetku nepřátel. Již na začátku června byly vypsány daně, kontribuce, půjčky, neutrální daně v obilí a potravinách. Střetnutí se státní mocí ještě nezačalo a povstalecká vláda se už topila v dluzích.
Ale ani Habsburkové nebyli na válku připraveni. Také jim chyběly peníze i vojsko. Proto až do sklonku léta 1618 přicházely od Matyáše návrhy, že cesty k smíru jsou otevřené. Leč důkazů o tom, že se české království od mocnářství odtrhlo, bylo zcela jasné. Bojové skupiny se semkly kolem Ferdinanda. Brzy také prosadily názor, že „ české povstání náleží vlastně za dobrodiní považovati“, neboť odpadá potřeba polovičatých řešení. Český vřed musí být odříznut mečem. Prohraje-li císař, ztratí jen ve cti to, co dávno za nic nestálo...

Chystáme se na boj
V Čechách lidé válce odvykli. Po celé 16. století se totiž v zemi nebojovalo, i když obyvatelé museli snášet například přechody vojsk na turecké bojiště.
Praha se změnila ve vojenské ležení. Do jižních Čech byly preventivně vyslány pluky proti případnému vpádu z Rakous.
Stále sice platilo, že povstání žádným povstáním není, ale obě strany věděly svoje.
V srpnu roku 1618 vtrhla do Čech císařská armáda, kterou se podařilo povstalcům odrazit. Zpočátku bylo českého povstání pouze záležitostí panského stavu. Nejdříve bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy. Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany, aby finančně podpořili jejich odboje. Nakonec bylo zcela přirozené, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest.
Problém celé války však byl, že proti Habsburkům vystoupila pouze elita, úzká společenská vrstva nekatolíků. Účasti lidových mas páni sami včas zabránili. Česká chasa byla na bojišti samozřejmě přítomna, ale pouze z povinnosti, ba z donucení. Páni se na bojišti nechali zastupovat, sami sedíce v teple domova. Bitvy za ně sváděli chudáci, kterým doma drancovali majetek žoldnéřské tlupy z obou stran. Lid válku musel financovat formou berní, daní a povinných naturálních dávek. Účastnil se také opevňovacích prací. Ani jediný politický požadavek si na venkov či města nevzpoměl. Masy na rebelii nebyly tudíž nijak zainteresovány. Hned zpočátku bylo zřejmá stavovská výlučnost.

Vojenské střety
Habsburkové za peníze od Španělska postavili dva sbory, Buquonův a Dampierrův. Boquerovi se podařilo obsadit Budějovice a Krumlov. Dampierre prošel Moravou a oba velitelé hodlali společně vytáhnout na Prahu.
Thurn a Hohenlohe, velitelé českých stavovských vojsk, dokázali první ofenzívu u Čáslavi zadržet. Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. O velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň.
9. listopadu 1618 došlo k prvnímu střetu mezi Thurnem a Buquoyem v bitvě u Lomnice, ze kterého vyšel vítězně Thurn. Armáda se nezastavila a přitáhla až k Vídni, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda proti maršálovi Buquoyem u Záblatí. Po ní byl hrabě Thurn odříznut od Prahy.
Přišla zima, válečné akce byly podle tehdejšího zvyku zastaveny. Žádné rozhodnutí proto na konci roku 1618 nepadlo. Čechům se však zvedlo sebevědomí, neboť se na jejich stranu přiklonilo Slezsko a z ciziny jim savojský vévoda Karel Emmanuel poslal dva tisíce žoldnéřů pod velením Arnošta z Mansfeldu. Ti stihli ještě v listopadu dobýt Plzeň.
Obě strany horečně sháněly spojence, peníze a vojáky. Bohužel české direktorium o pomoc u ostatních států a šlechticů prosilo téměř marně. Apologie byla velmi složitě zpracována a sotvakdo ji přečetl či porozuměl. Chtějí Češi opravdu Habsburky na trůnu jak říkají nebo ne? Slovy říkají, že ano a skutky že ne!
Nikoho Čechy, zapomenutý kout kontinentu provázený krvavou historii husitských válek, nezajímal. Prakticky všude jinde, s výjimkou českého státu, platil princip „cuius regio, eius religio“ – koho vláda, toho víra“.

Výměna králů
Císař Matyáš zemřel  20. března 1619 a místo něj usedl na trůn Ferdinand II. Štýrský, kterého české stavy za Matyášova nástupce přijaly již roku 1617. Nyní však stavové Ferdinanda ostře odmítli, stejně jako jeho pokus o smír, a naopak ještě zintenzivnili válečné přípravy. Když Habsburkové viděli, že se válečnému řešení konfliktu nevyhnou, začali hledat spojence. Španělsko Vídni poskytlo finanční pomoc a český šlechtic Albrecht z Valdštejna naverboval pro císaře armádu.
Také direktorium shánělo peníze. Rozhodlo o povinných odvodech naturálií, zejména ovsa a žita. Poté se pustilo do konfiskace nemalého majetku statků veřejně označených zrádců.
Patřili mezi ně nejvyšší kancléř Pavel Michna, místodržící Jaroslav Bořita z Martinic, pražský opat a další. Kupodivu bychom nenalezli jméno Viléma Slavaty. Jeho příbuzný Adam ze Štembetrka se za něj přimluvil. Vystrašený Slavata přislíbil žít v soukromí a neúčastnit se politického života.

Koncem dubna vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu, obsadil Znojmo a 2. května 1619 moravský mluvší Ladislav Velen ze Žerotína menifestačně prohlásil, že se Morava připojuje k povstání českých stavů. Šlo vlastně o intervenci a politický puč. To vyvolalo převrat také v Brně, kde stejně jako v Čechách ovládla politickou situaci hrstka radikálů, kteří vytvořili moravské direktorium. Dva ze tří pluků moravské hotovosti, Sedlického a Žerotína se díky protihabsburskému smýšlení velitelů přidaly k akci. Třetí regiment Albrechta z Valdštejna neměl čas zasáhnout. Když ještě ze severu podpořili českou intervenci Slezané, Valdštejn popadl zemskou pokladnu s přibližně 100 000 zlatých a s části své armády uprchl do Vídně.
Metitím Thurn pokračoval na jih, jeho obléhání Vídně však již bylo neúspěšné. Neúspěch zakusil také Mansfeld, který byl poražen Buquoyem 10. června 1619 v bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších se stavovské vojsko začalo rozkládat a moravští radikálové začali ztrácet půdu pod nohama, zachránilo je však vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrem v bitvě u Dolních Věstonic.
Koncem července 1619 schválil stavovský sněm v Praze Novou ústavu, tzv. Konfeerační akta čímž se česká země měnila na konfederaci rovnoprávných zemí s volitelným panovníkem, jehož moc byla výrazně omezena. Dne 19. srpna 1619 prohlásil generální sněm Koruny české Ferdinanda za sesazeného a o týden později zvolil novým českým králem Ferdinanda Faltského – vládcem nekatolické Unie v říši. Svoji roli hrál také fakt, že měl za manželku dceru anglického krále Jakuba I. Alžbětu, a ten byl hlavním protivníkem katolického Španělska.

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn

 Fridrich Falcký

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn byl jedním z vůdčích stavů českého protihabsburského odboje za třicetileté války. Inicioval druhou pražskou defenestraci z roku 1618. Navzdory katolické výchově se z Jindřicha stal horlivý protestant. Stal se rakouským diplomatem, angažoval se v císařské armádě bojující v Uhrách proti Turkům, výrazně se zapojil do bojů o Majestát na náboženskou svobodu, vydaný později Rudolfem II., v roce 1611, se postavil do čela stavovské armády vedené proti pasovským vojskům biskupa Leopolda. Po smrti krále Rudolfa získal ve službách krále Matyáše další statky a tituly, jako například karlštejnský purkrabí, o tento titul přišel v roce 1617 při odmítnutí Ferdinanda II. jako českého krále.
Po nastolení stavovské vlády v Čechách byl jmenován generállajtnantem., Ještě byl 1. května 1620 jmenován vrchním velitelem stavovské armády v Čechách. Po bitvě na Bílé hoře, aby se Thurn vyhnul trestu, odešel z Čech.
V zahraničí se snažil, až do své smrti, získávat přízeň všemožných nepřátel Habsburků. Zemřel ve věku sedmdesáti tří let 26. ledna 1640 v Livonsku (dnešní Estonsko).

Fridrich Falcký - Byl pro svoji pouze roční vládu v českých zemích známý jako „zimní král“.
 
Fridrich Faltský

Pro Fridricha mluvilo to, že byl členem jednoho z nejvýznamnějších rodů a vládce historicky velmi významného území v říši. Po svém otci zdědil vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán. Představitelům stavovského povstání předtím totiž Fridrich projevoval otevřené sympatie a snažil se jim zprostředkovat finanční a vojenskou pomoc. Byl korunován 4. listopadu 1619. Počáteční nadšení všech zúčastněných však brzy opadlo. Jak se ovšem brzy ukázalo, Fridrich většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdili se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“.
Jeho zprvu horlivý příznivec Kryštov Harant z Polžic a Bezdružic líčí: „Vkročení jeho do Čech způsobilo hned z počátku všelijaké různice v zemi... Všeobecné pohoršení způsobilo, když král k nelibosti své zohavil starodávnou svatyni národu českého, kostel sv. Víta na Hradě pražském, vyklizením a zkažením všech oltářů, obrazů a ostatků a dal jej sobě upraviti v holou modlitebnu kalvinistickou...“ Po bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620) Fridrich opustil Pražský hrad a odjel do Vratislavi. Stalo se tak jeden rok a čtyři dny po jeho korunovaci.
Ztratil české království a postupně i veškerý zbytek svých lén (Slezsko, Moravu i obě Falce) a byl uvržen do říšské klatby. Fridrich si díky příbuzným vybudoval dvůr v Haagu. Zemřel jako štvanec v Mohuči.