Třicetiletá válka (1618–1648) část 1

Třicetiletá válka byla zavrčením sporu mezi římskokatolickou církví a zastánci ostatních vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím.
Zahájila ji stavovská revoluce v zemích Koruny české proti panovníkovi. V Evropě v té době také probíhaly mocenské boje mezi nizozemskými provinciemi a Španělskem. Do konfliktu vstoupila i katolická Francie, která se přidala na stranu protestantů v obavě před rozpínavou mocí Habsburků.

Třicetiletou válku můžeme rozdělit na čtyři části:
1. Česko-falcká válka, která probíhala v letech 1618 až 1623. Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj s Nizozemím.
Mezi lety 1623 - 25 bylo ve střední Evropě období klidu zbraní.
2. Dánská válka probíhala mezi lety 1625 - 1629 a je charakterizována vstupem dánského a norského království do války.
3. Švédská válka, která je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním Pražského míru v roce 1635.
4. Švédsko-francouzská válka, kdy na scénu aktivně vstoupila v roce 1635 Francie. Ukončení konfliktu podepsáním vestfálského míru v roce 1648.

Po ukončení třicetileté války nezbyl v celé Evropě kámen na kameni.
Německo bylo rozdrobeno na více než 200 států a státečků. K jejich sjednocení došlo až na konci 19. století.
České království ztratilo území Lužice (a později i Slezska) a stalo se na 300 let součástí rakouské monarchie. Tisíce lidí, především duchovní a intelektuální elita, bylo přinuceno k emigraci (před Bílou horou bylo 85-90 procent obyvatelstva nekatolického vyznání). V Čechách žilo před válkou asi 1 700 000 lidí, kolem poloviny 17. stol. jen 950 000. Na Moravě zůstalo z 900 000 obyvatel zhruba 600 000.
Rakousko a Španělsko ztratily klíčové postavení v Evropě ve prospěch Francie, novou velmocí se stalo Švédsko.
Mnoho hradů a měst bylo dobyto a vypáleno – část hradů až po válce, aby se nestaly střediskem odporu proti císaři. Opakované průchody a pobyty armád způsobily vyplenění venkova. Zaniklo velké množství vesnic. Vojska se dopouštěla na civilním obyvatelstvu obrovských krutostí.
Válka, nepříznivé hospodářské poměry a nucená, často násilná konverze na „pravou“ (katolickou) víru vedla i k morálnímu úpadku části obyvatelstva, znovu se rozmohlo lupičství, velkou hrozbu představovali i zběhlí vojáci a agresivní tlupy žebráků.

Co to je?

• Římskokatolická církev, (nepřesně je takto označována také katolická církev), je největší z třiadvaceti autonomních katolických církví a jedinou západní katolickou církví zahrnující asi polovinu všech křesťanů. Je největší náboženskou organizací na světě. Katolická církev se považuje za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem. Římského biskupa označuje jako přímého následníka sv. Petra. Biskupové dodržují při svěcení apoštolskou posloupnost a považují se za následovníky dvanácti apoštolů.

• Kalvínské náboženství (kalvinismus) vzniklo ve Francii v 16. století za reformace. Jejím zakladatelem byl Jan Kalvín. Každý člověk má Bohem určené poslání. Musí se chovat podle Božích přikázání. Klade důraz na pracovitost, skromnost a přísně mravný život. Kritizuje chování církve, chce odstranit obrazy a sochy z kostelů a zakazuje zpívání při mši. Kalvínské náboženství se ujalo v bohatých státech jako např. v Anglii (puritáni) či Francii (hugenoti).

• Označením  „luteráni“ je původně od katolíků, kteří tak označovali protestanty. Jejich víra má základy v odkazu Martina Luthera a následné protestantské reformace. Luteráni bývají někdy označováni jako evangelíci.

Vše začalo majestátem
Císař Rudolf II. podepisuje pod tlakem českých protestantských stavů a svého vládychtivého bratra Matyáše dne 9. července 1608 Majestát náboženských svobod. Nikdo podle něj nesmí být proti své vůli nucen k žádnému vyznání.
Po čase chce vladař proti Majestátu náboženských svobod vzdorovat, a to ho stojí trůn. Usedne na něj Matyáš. Ten je však bezdětný a tak rodinná rada Habsburků rozhodne, že se jeho následníkem stane Ferdinand Štýrský, který je oproti Matyášovi bigotním katolíkem.
Prosazení Ferdinanda na trůn je komplikované. Nekatolíci (Thurn, Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kašpar Kaplíř ze Sulevic a Linhart Collona z Felsu) trvají na ztvrzení stavovských svobod a svobodné volbě panovníka. Nakonec však při hlasování zůstávají na svém odmítavém stanovisku jen Thurn a Collona z Felsu. Ostatní jsou zastrašeni.
Ferdinand Štýrský je 5. června 1617 zvolen českými stavy za českého krále a korunován 29. června v chrámu sv. Víta v Praze.

Ferdinand II., malba původně pro kostel v Kutné Hoře.

Ferdinand musí slíbit, že Majestát bude dodržovat. Brzy se ukáže, že svůj slib nehodlá dodržet. Jako absolutistický vládce popíral světská práva šlechty. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním.
Atmosféra houstne a útlak protestantů se stupňuje.
Thurnovi přichází od císaře list, aby se dostavil do Vídně. Svolává do pražského Karolina sjezd nekatolických stavů, kde shromážděné seznámí s jeho obsahem. Načež se všichni postaví na jeho stranu se stvrzením: „Jestliže by na něho saženo bylo, všichni při něm státi budou.“
Ve vzrušené atmosféře se 22. května 1618 schází v malostranském paláci pana Albrechta Jana Smiřického několik bojovně naladěných přátel. Byla zde připomenuta pohrůžka starobylého českého obyčeje: „Kdokoli by budoucně při tom společném porovnání státi nemínil anebo rušiti chtěl, má být z okna vyhozen.“

Pražská defenestrace
Druhý den se vypraví na Pražský hrad zhruba stovka nekatolíků. Jsou zde přítomni pouze dva místodržící a to Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic. Zpočátku probíhá jednání mírumilovně. Obrat nastane, když Ondřej Šlik zaútočí slovním výpadem na Martinice. Místodržící byli přitisknuti ke zdi, po chvíli shledáni vinnými a odsouzeni k smrti vyhozením z oken.. Události líčí Pavel Sláma ze Zhoře v Historii české: „ Nejprve na hraběte z Martinic čtyři osoby ze stavu panského a jedna z rytířského, totiž Vilém starší z Lobbkovic, Albrecht ze Smiřic, Voldřich z Vchynic, Jan Litvín z Říčan a Pavel Kaplíř, mocí sáhly, popadše jej za obě ruce, a tuze držely. V tom pak vejš dotčenou osobu hraběte z Martinic od země pozdvihly a jej v černém kanafácovém tupltykytou podšitém plášti i s rabírem a tulichem, však bez klobouku po hlavě z okna ven do hlubiny zámeckého příkopu hanebně jsou vyhodili.“ Říká se, že když padal, stihl vykřiknout: „Jesu, Maria, miserere mei!“ a jeden ze stavů reagoval slovy: „Schválně, jestli mu ta jeho Marie pomůže.“ Když se poté podíval z okna do příkopu a viděl Martinice živého, zvolal: „U všech svatých! Ona mu pomohla!“ Za Martinicem následuje i Slavata a písař Filip Fabrýcius.
Kupodivu žádný z nich neutrpí, po pádu z šestnácti metrů, vážné zranění. Pod okny paláce bylo údajně „nastláno“ listinami a jiným neřádstvem. Podle moderních výzkumů pánům místodržitelům také velmi pomohlo, že se půda pod okny svažovala a nebyla rovná.
Dodnes na místech dopadu stojí kamenné památníky vděčných místodržících.

Právě začíná stavovské povstání a také, což ještě nikdo netuší, třicetiletá válka.

 Druhá pražská defenestrace, soudobá mědirytina z Theatrum Europaeum

Co je to defenestrace?
Defenestrace, z latinské předložky de (z nebo také pryč) a výrazu fenestra (okno). „Vyhození z okna“, nebylo ve středověku a raném novověku neobvyklé. Bylo jednou z forem společně podniknutého trestu. Jako pražské defenestrace se označují hlavně dvě historické události z let 1419 a 1618.

(pokračování příště)