TEREZÍN, místo nad kterým zůstává rozum stát

Většina z Vás určitě slyšela zprávu starou několik dnů. V areálu terezínského hřbitova neznámý pachatel poničil stovky pomníků. Občas si kladu otázku: „ Kam až jsou lidé ochotni zajít?“. Když sleduji zprávy, tak se opravdu nestačím divit. Lidská drzost v dnešní době prostě nezná hranici, proto neuškodí si čas od času připomenout kousek z té naší „černé historie“. Tentokrát si dovolím, vrátit se o více než šedesát let dozadu a nechám v pár řádcích oživnout místo zvané Terezín.

Z hrůzných časů 2. světové války nebylo snad země, kde by nacističtí samovládci nezřídili koncentrační tábory. Ušetřena nezůstala ani naše matička země. Nejznámějším koncentračním táborem u nás je nepochybně Terezín.

Nacističtí barbaři zatýkali každého, kdo se zdál nepřítelem „třetí říše“. To však sebou neslo komplikace, brzo nebylo vězně kam dávat. Věznice se začaly plnit a kapacita byla za nedlouho nedostačující. A tak se na novém území zvaném protektorát Čechy a Morava chystali zřídit koncentrační tábory, kde by se nežádoucích živlů dalo zbavit. A tak počátkem byla počátkem roku 1940 nad Malou pevností Terezín vztyčena vlajka s hákovým křížem a započaly úpravy, aby se toto místo později stalo největším koncentračním táborem na území Čech.

Většina vězňů byla české národnosti. Nebyli tu však zavřeni pouze političtí vězňové. Lidé tu byli uvězňováni např. za špatnou docházku do zaměstnání, potulkou, opilstvím… Vězni pro ně měli speciální označení „pracák“. Odbyli si tu většinou jen šestinedělní vězení a byli označeni černým trojúhelníkem jako političtí vězňové. Gestapáci je dávali na společné cely přesto, že věděli, z čeho jsou obviněni. Tito lidé byli také rozděleni na dva tábory.

V prvním byli ti, co úmyslně sabotovali špatnou docházkou do továren a odmítali pracovat pro „třetí říši“. Jejich tresty byly až šestiměsíční a poté bývali posílání do pracovních táborů v říši. V druhé části byli lidé s narušenou morálkou, kteří se nestyděli udávat své spoluvězně, krást jim chleba apod. Vězni si museli dávat velký pozor, nepřítel mohl být každý spoluvězeň. Každý škůdce byl však dříve či později odhalen.

Velkou skupinu vězňů tvořili Židé. Ti byli vězněni z rasových důvodů, a tak muselo najít ještě další „provinění“ proti říši. Nejhůře bylo zacházeno s vězni, kteří pocházeli z blízkého ghetta. Museli vykonávat nejtěžší a nejšpinavější práce, byli nejhůře ubytováni, nedostali ani přikrývky a za sebemenší provinění nařizoval Jöckl hladovku pro všechny vězně bez ohledu na původce, který obvykle pro své neopatrnosti dlouho nežil. Dost často se stávalo, že ráno dostali vězni příkaz, aby určili, který z jejich řadl bude ubit.

V roce 1943 každou sobotu nastoupili do dlouhé řady. Jednomu z nich zavázali oči a byl mu určen počet těch, na které musel ukázat. Ti byli během práce ubiti. Docházelo k hrozným situacím, kdy nevidoucí ukázalo na svého otce nebo bratra. Pro gestapáky to byla vždy dobrá zábava.

V roce 1944- 1945 přišly do pevnosti větší skupiny židů z likvidovaných koncentračních táborů, ti byli však ihned zcela vyhlazeni.

Terezínský běs Jöckl prováděl utloukání Židů „na ukázku“. Nikdy nezabil Žida jednou ranou, vždy chtěl mít požitek z jejich umírání. A tak udělal z těchto hrůzostrašných vraždění ještě hrůzostrašnější divadlo. Nechybělo samozřejmě obecenstvo. Jöckl nechával zakrvácené vězně „válet sudy“ po dvoře. Jeho pomocník Royko pro jeho obveselí, vrážel do zubožených obětí kolenem, aby nakonec přes těla těch, který už nemohl vstát, přejelo nákladní auto. Toto divadlo s oblibou inscenoval tuberkulózní gestapák a dozorce Malloth. Jöcklovi pro radost nutil další zvířecký, sadistický gestapák Storch židy skákat z hradeb do močálového příkopu, kde se v bahně utopili.

I zápas pološílených lidí, kteří do sebe bodali vidlemi, mlátili se navzájem holemi nebo se snažili jeden druhého utopit v bahně strouze pod můstkem u márnice, byl pro Jöckla divadlem, který pozoroval až do konce s úsměvem.

Poměrně silnou skupinou byli v Terezíně sovětští lidé. Dochovalo se však málo dokladů o jejich uvěznění, ale podle odhadů a Jöcklova doznání u soudu jich tudy prošlo asi 800. Byli to většinou mladší lidé, kteří byli nacisty chyceni při útěku z nucených prací, vojáci, kteří uprchli z německého zajetí a konečně vojáci a parašutisté.

Na jejich vzorném kolektivu, který utvořili, poznávali ostatní vězni, co je sovětský člověk, poznávali, jak sovětští lidé milují svou vlast a jak je tíží nacistické okovy.

Gestapáci s nimi zacházeli hůře než s druhými vězni, hůře než se zvířaty, bezdůvodně je týrali, nechávali je nastoupit k několikahodinovým „cvičením“, při kterých tekla krev. Sovětští vojáci se vraceli nepodlomeni, za to dozorci byli unaveni a rozzuřeni nad svou bezmocností zlomit jejich vůli. Mívali často několikadenní hladovky, mnohem častěji než ostatní vězni. Byla jim několikrát za týden důkladně prohlížena cela, jen aby byl nalezen důvod k dalšímu trýznění. Lékařské ošetření jim bylo odpíráno a ostatní vězni měli přísný zákaz styku s nimi.

Přesto jim Češi propašovávali chléb, léky a cigarety, o které byla velká nouze a o které se mezi sebou poctivě dělili.
Ilustrační foto

Takový byl život v Malé pevnosti Terezín. Abychom nikdy nezapomněli na tyto hrůzné události, byl vybudován památník Terezín, jehož součástí je i Národní hřbitov, který vznikl uměle, až po osvobození v roce 1945. Podnět k jeho zřízení vyšel z řad bývalých vězňů a pozůstalých, na jejichž žádost byly exhumovány tělesné ostatky vězňů z šesti hromadných hrobů na šancích Malé pevnosti, kam se pohřbívalo v období od 1.3 do 7. 5. 1945. Mezi exhumovanými byli i vězni z pochodů smrti, kteří v květnových dnech roku 1945 přišli do Malé pevnosti. Destičky se jmény obětí bývají častým objektem zlodějů. Prostě lidi se v dnešní době neštítí ničeho, ale trochu slušnosti by neuškodilo!!!

Kulišová, T. a Tyl, O.: Terezín