Temnější místa českého mincovnictví

Přísečnická mincovna

V českém mincovnictví se dosud objevují temnější místa, jejichž osvětlování bývá obtížné a pokusy o ně vedou k diskusím i sporům. Jednou z dosud definitivně nevyřešených otázek zůstává mincovna v Přísečnici. Právě období údajného založení mincovny, čtyřicátá léta 14. století, bývá odpůrcům její existence hlavním argumentem. Jeví se totiž nepravděpodobné, že už po čtyřiceti letech od velké a nákladné mincovní a měnové reformy Václava II. došlo opět k decentralizaci českého mincovnictví.
Již v klášterní kronice města Rems v Sasku z roku 1143 je zmínka o přísečnickém pásu ležícím v lesních pohořích Kremsiger1 (mezi bývalou Přísečnicí a Černým Potokem – dříve Pleyl) a pohořím Kreuziger (mezi Vejprty a Černým Potokem) na tzv. české cestě – semita Bohemica.

Letecký snímek bývalého Kremsigeru, staré krušnohorské důlní lokality, kde měla stát i stará mincovna.

Na Kremsigeru, místě, kde stála původní Přísečnice, byly významné skupiny dolu, které dobývaly rozsáhlou skarnovou čočku rozměru asi 900 x 50 metru, s větším počtem poloh magnetitu, prostoupenou jednak krevelovými žilami, jednak žilami barytovými se stříbrnými a olovenými rudami. Byly zde těženy i žíly se stříbronosným galenitem a později žíly s polymetalickou rudní výplní, které se příliš neodlišovaly od nedalekých jáchymovských a božídarských.

První zpráva o městečku Přísečnice pochází z roku 1335, když o něm nepřímo svědčí listina, kterou Jan Lucemburský osvobodil od cel návštěvníky výročního trhu v Chomutove. Král Karel IV. se zmiňuje ve svém vlastním životopise k roku 1339: „Toho času byly objeveny také stříbrné doly u Vresníka“. Je velice pravděpodobné, že se jedná o Přísečnici přestože někteří badatelé tento Vresník považují za jinou než krušnohorskou lokalitu.
Dva důležité údaje týkající se dolů s podobnými názvy zachytil J. Emler v Regestech. Ke dni 8. června 1341 „Rudolf, vévoda saský, účtuje s králem Janem a markrabětem Karlem na 10 900 kop, za což jsou mu zastaveny Burglis a Meysenburch, pak Pirna a Königstein…“.
V textu je uvedeno pojišťění výplaty týdenní sumy 50 kop pražských grošů na dolech „zu Chutten und der Bresnitz…“. Ke dni 23. ríjna téhož roku, Jan Lucemburský zajišťuje pražské kapitule platy z desátku „in Muntibus Chutnis et Brzeznic…“.

Pravděpodobně z doby těsně před rokem 1343, pochází formulář č. 8 ze sbírky
„Summa Gerhardi“ týkající se prenárny v Kutné Hoře a v místě zvaném „Breznicz“ měšťanovi C. z Kutné Hory na víc než rok jako úhradu za 1 300 florénu, půjčených králi Janovi.

Ve formuláři „Summa Gerhardi“ č. 53 je záznam o výkupech dluhu krále Jana. Částky mely být v l. 1343-1344 proplaceny z výnosu směny peněz a výroby suroviny pro ražbu parvu v Kutné Hoře a v „Breznicz“.

Přestože některé z těchto dokladu daly podnět k tomu, aby lokality v nich uvedené byly ztotožňovány s několika naprosto různými místy, nemůžeme být na pochybách, že vedle Kutné Hory byla mincovna na začátku 40. let 14. století v místě, jehož jméno je psáno jednou „Bresnitz“, podruhé „Brzeznitz“ a jindy „Breznicz“, což je nepochybně totožné a rozdíly v názvu místa lze připsat na vrub pouze neustálenému vyjadřování hlásek a psaní spřežek.
Jednou z nejdůležitějších archiválií přibližující rudné dolování na Kremsigeru je historická mapa znázorňující půdorys a nárys tamních dolů. Tato mapa mimo jiné zachycuje ve vzdálenosti zhruba 100-120 metru na jihovýchod od starého dolu Dreiundzwanziglehn, pro nás velice zajímavý půdorys domu označený „Alte Münzstätte“ (místo po staré mincovně).
Citovaná mapa dokládá, že hlavním důlním dílem na Kremsigeru byla dědičná štola Ferdinand (Kaiser Ferdinand Erbstollen), dlouhá pres 700 metru, dosahující největší svislé hloubky 40-50 metru pod povrchem. Její ústí leželo u potoka nad místem, kde je přetínala silnice vedoucí z Kryštofových Hamru do Černého Potoka. Štola podsedala na sever cetné šachty z nichž nejdůležitější patřily dolům Klementis, Rotmerfuchszech, Annazecher, Wasserbrüderschaft, Unter Waisezech, Sechzehnlehn, Glück mit Freuden Zeche, Schmiedeberger Hamerlein Zeche, Fiedler, Dreiundzwanziglehn, Segen Gottes, Schlemm, Überschuss, Drei Brüder Zeche a Schwarzzech. Na Kremsigeru existovaly i doly štolou neodvodněné, mezi které patřily Unverhoff Glück a Gabriel, na východ od nich ležely četné šachty dolu Michaelizechen, na jih Obere Wasser Zeche a pro nás zajímavý dul Na mincovně (Auf der Münzstätt).

Je doložen autentickými doklady sice až k létům 1709-1715, kdy se z něj vykazoval naturální desátek 16 fůr a ½ tuny železné rudy, ale vznikl již dříve. Ještě dále na jih se nacházely doly Wolfgang, Jan, Ferdinand, Kristina a ve vetší vzdálenosti na jihovýchod osamělý dul Elisabeth se dvěma šachtami.

Z mapy dolu na Kremsigeru se dovídáme i o dalších šachtách a štolách. Jsou mezi nimi např. Huthaus, Überschaar, Alte Schacht a další. Pro velké stáří většiny dolu jsou nepřímým důkazem i jejich názvy jako Červená liška, Tri bratři, Na mincovně, Bratři z mokré čtvrti, Dratev a další, které značné připomínají tvoření jmen starých dolu např. v Kutné Hoře. Takové názvy dolu jsou příznačné pro dobu od 14. do 16. století, zatímco pro pozdější období jsou typičtější jména svatých.

Vzhledem k tomu, že důkazy založené na toponomastice a montanistice zatím nevyznívají zcela presvedčivě, je nutné dát především známá fakta do souvislosti s hospodářským a politickým vývojem první poloviny 14. století a zhodnotit, do jaké míry si jednotlivé skutečnosti v rámci celku vzájemně odpovídají, nebo odporují. Soudobá hospodářská a politická situace byla pro podobný podnik, jakým je založení další mincovny neobyčejně příznivá. Jan Lucemburský potřeboval doslova každý groš. Svoji špatnou finanční situaci se pokoušel zlepšit již v letech 1324-1327 pochybnými mincovními reformami a mincovní i urburní správu pronajímal lombardským finančníkům jako svým věřitelům. Roku 1336 nechal vykopat poklad v pražské židovské synagóze, bez úspěchu se pokusil o totéž u hrobu sv. Vojtěcha, nechal zabavit stříbrnou výzdobu hrobu sv. Václava na Pražském hrade, vynutil velké výkupné od českých židu atd. Při povolování berne roku 1337 někteří páni přísahali, že se již neuvolí k povolení mimořádné berne. Presto byla roku 1339 znovu vypsána a určena k tomu, aby byla „ucpána propast královských dluhu“. Králi Janu Lucemburskému, stále zadluženému hlavně finančně náročnou politikou a nákladným osobním životem v zahraničí, se po slibném nálezu stříbrné rudy na Kremsigeru jevilo jistě výhodné nevozit vytěženou rudu pres polovinu království z bezpečnostních i ekonomických důvodů, zvláště proto, že potřeboval mít často tisíce hřiven stříbra v pražských groších na západní hranici, připravených k vývozu z české země. Zůstává ale utajeno, zda-li hlavně neuvažoval jen o dalších možnostech pronájmu a nová mincovna se mu nestala jen pouhou_záminkou jak získat nové úvěry a tím další finanční prostředky.

Pokusíme-li se posoudit, zda-li na Kremsigeru bylo technicky možné zpracovávat stříbrnou rudu a následně zvládnout i poměrně náročnou technologii výroby mincí, dojdeme ke kladnému závěru. Je zřejmé, že s hutním zpracováním železa zde byly zkušenosti. Místní názvy jako „Huthaus“ a písemné zprávy o této lokalitě dokládají hutě a hamry. Nebyl zde problém ani s dalšími pro mincovnu potřebnými surovinami, mědí a olovem, které se daly získat v nedalekých revírech. Nechyběl ani dostatek dřeva a dřeveného uhlí.

Dá se proto předpokládat, že za jisté odborné pomoci bylo možné zvládnout i náročnější výrobní technologie, než bylo tradiční zpracování železa.

Zhodnotíme-li numismatické důkazy, můžeme konstatovat, že jsou ještě závažnější. Relace k roku 1583 uvádí založení mincovny kolem roku 1340, i ražení „…stříbrných českých grošů, na nich stojí Jahannes primus Dei gratia Rex Bohemiae, které se nazývají Brembsiger, z nich jeden teď platí dva české v nynějším roce 1583, které ještě občas jsou nacházeny…“. Groše, zvané Brembsiger, se mohou zdát nebo skutečně jsou pochybné – těžko však si mohl pisatel oficiální zprávy dovolit roku 1583 psát o mincích, jejich názvu,hodnotě či dokonce o tom, že v současné době jsou ještě nacházeny, kdyby to nebyla pravda.
Z numismatického hlediska, podle výše uvedeného popisu je zřejmé, že se jedná o lícní stranu Janova pražského groše, i když není zmínka o zobrazení královské koruny a rubní strana popsána nebyla. Lze připomenout, že pražské groše tohoto období byly raženy velmi nekvalitně, což zavinila hlavně špatná příprava (nepravidelná tloušťka) jejich střížku. Tím se dá vysvětlit, proč mohly být i nepřesně popisovány.

Hossner ve své zprávě uvádí: „…již v roce 1342 stávala v Přísečnici mincovna, ve které se razily stříbrné české groše, tzv. kremsiger, bremsiger neb plecháče. Mely nápis Johannes primus dei gratia rex Bohemiae a obrazem lva s prázdnýma tlapami. Jeden z těchto kusu měli přísečničtí tkalci až do roku 1811 ve své cechovní truhle, která však shořela při velkém ohni. V přítomnosti můžeme vidět tri kusy těchto mincí v muzeu Annaberg…“. Není bez zajímavosti, že ani Hossneruv popis nezmiňuje obraz koruny, ale jen opisy a rubní obraz mince.

Zdůraznění, že lev má prázdné tlapy lze chápat jako odlišení ražeb kremsigerských od míšenských, jejichž lev držel v tlapách štítek. Míšenské groše tehdy obíhaly v Cechách ve velkém poctu a byly běžne uznávaným platidlem.

Kromě Hossnera, který se o přísečnické mincovně zmiňuje v několika publikacích, mincovnu uvádí ve vizitační relaci F. X. Schönner (rukopis z roku 1771), Kronika města Vejprt (1890), Kronika Kovářské (1923) a celá rada hlavně regionálních badatelů mezi kterými jsou například Franz Josef Stocklöw (1890), Andreas Magerl (1906), J. Spinler (1943) a další.

Problematikou přísečnické mincovny se v 70. letech dvacátého století zabýval i
bánský historik Ladislav Jangl. Usoudil, že okolnosti svědčí pro existenci mincovny v Přísečnici, ale její definitivní potvrzení očekává teprve až po ověření údajných mincí Jana Lucemburského a archeologickém výzkumu v místě a okolí, jehož poloha je vyznačena na mapě dolu na Kremsigeru.

Otázkou přísečnické mincovny se více jak dvacet let zabývá také autor tohoto příspěvku.

Po rozboru ikonografie pražských grošů Jana Lucemburského a Karla IV. i nálezových situací grošů v českých zemích došel k závěru, že některé ražby první poloviny 14. století se odlišují metrologicky a ikonograficky. Navíc část těchto grošů má ve svém rubním obraze (v rozvětvení ocasu českého lva) tzv. „tajná znaménka“ (nepatrné značky), která mohou mít za předpokladu existence druhé mincovny v zemi funkci jejich výrobky odlišovat. Stejně tomu bylo např. na míšenských groších nebo na pozdějších českých ražbách.
Tuto hypotézu mohou částečně potvrdit (nebo vyvrátit) připravované analýzy kovu a stopových prvku Janových a Karlových grošů, kterými bude možné se značnou pravděpodobností lokalizovat původ stříbra jež obsahují. Dá se totiž vycházet z předpokladu, že přísečnická mincovna pokud pracovala, používala k výrobě ražební slitiny převážně vlastní krušnohorské stříbro bez podstatné cizí příměsi (pagamentu). Ražby kutnohorské by mely obsahovat stříbro místní, jehož skladbu částečně ovlivnil pagament.

Tzv. „tajná znaménka“: prstýnek, kroužek se stopkou a trojlist (křížek).

ávěrem lze konstatovat, že dosud spornou druhou mincovnu vlády Jana Lucemburského je třeba brát v úvahu, protože ji písemné prameny jednoznačně dokladují. Že tato mincovna byla zřízena právě ve staré hornické krušnohorské osadě, je více než pravděpodobné. Skutečnost, proč se již krátce po uvedení mincovny do provozu písemné prameny odmlčují se dá vysvětlit tím, že i pres velmi nadějný nález stříbrné rudy na Kremsigeru v 1. polovině 14. století se pravděpodobně ukázala nedostatečnost jeho ložisek, což vedlo k tomu, že byla brzy vyčerpána a proto i jméno lokality a mincovny bylo v pozdějších letech, možná i záměrně, zapomenut. Dosavadní naše poznání existenci přísečnické mincovny připouští, je ale zřejmé, že byla pravděpodobně jen velice krátkou epizodou českého grošového mincovnictví.

Bobanx  + internet