Tajemství muže s červenou vestou, Kapitola 2. V ohrožení života

Celý dosavadní podzim je tak krásný! Počasí nadmíru milostivě dává přírodě dostatek času k přípravě na zimu. Je vcelku příjemně, ani mnoho neprší, slunce ale již tolik nehřeje. V kopcích dosud nádherně oranžové a červenohnědé koruny buků, javorů a dubů, níže na okrajích pastvin zlatavé lístky březových hájů. V údolí podél vody olše a jasany zvolna průsvitnějí, odhalují své větvoví. Stále častější mlžné opary z údolí vystoupají teprve až k polednímu, aby se navečer opět líně snesly a jako hedvábná přikrývka milosrdně zakryly střechy domů zpola opuštěné vesnice...

To všechno viděl Karl, pln tolika zvláštních dojmů a pocitů, když toho pozdního odpoledne po jednom z jeho výletů konečně vystoupal poslední kopec nad vesnicí. Zastavil se, aby nabral dech a slezl kousek níž, kde byla malá mýtinka s výhledem k vesnici a do krajiny. I v jeho útlém věku cítil sílu přírody, vnímal její krásu a surovost. Nepřemýšlel o tom však, vzpomínal teď na kamarády. Tamhle na kopci, proti kostelu, vždy s klukama sáňkoval. Jak to bylo krásné, když sjížděli první sníh, zkoušeli první led, kde jim za pár haléřů nebo kradenou cigaretu třináctiletý Franz Dittrichů půjčoval brusle – „želízka“.

Vzpomněl si, jak tehdy povalil tu umrněnou holku Hessovic do sněhu. „Nakrmil“ ji za to, že mamince donášela, jak na Neuteichu propadl, když led ještě tolik nedržel. Brečela, ale dostala, co zasloužila, nemá donášet. Vzpomínal na to. Kde asi dnes je? Když ji viděl naposledy, držela se mámy a s malým uzlíčkem v ruce nastupovala do vlaku, který směřoval kamsi do Německa. Sevřelo se mu lítostí hrdlo. Hořkla ta vzpomínka v krku nějak, před očima se zamlžilo. Unaveně sedl na blízký pařez. Myšlenky na kamarády se začaly vynořovat, kamkoli se podíval. Tam dole před kostelem přeci...

Ustrnul. Za zády ho vyrušil podivný zvuk; nepatřil k těm běžným, na které byl v lese zvyklý. Rychle sjel z pařezu, otočil se a zalehl za něj do svahu. Našponoval sluch, jak jen to dovedl. Vzpomněl si přitom na maminku a její slova, když ho varovala, aby si dal pozor, že v lese teď není bezpečno a všelijaký živel se zbraní v ruce se tu prý pohybuje...  V nastalém tichu bylo slyšet každé zachvění v korunách buků, listí, jak dopadá na zem, přitom pokaždé tak podivně cvakne, jakoby ťukne... Vnímal tep vlastního srdce, snažil se nedýchat nahlas. Ležel tak bez hnutí asi tři minuty. Už chtěl vstát, když prasknutí, tentokrát více zleva nad ním, uslyšel znovu. Jakoby někdo zvolna našlapoval a přitom neopatrně zlomil suchou větvičku, pod listím schovanou.

Pomalu se zvedl na lokty a podíval se přes hranu pařezu k vršku kopce. Neviděl, ani neslyšel nic. Vzrušením se lehce chvěl. Byl však zvědavý, kdo nebo co zvuky vydalo. Opatrně vtáhl koleno pod sebe. Popolezl o kousek vpřed. Opakoval pohyb. Koleno k sobě, předloktí zapřít, táhnout. Zase kousek. Skoro neslyšně se tak zvolna sunul vzhůru. Listí sice bylo suché, ale pod jeho svrchní vrstvou se drželo vlhko. Už měl svetr na hrudi, lokty i kolena celé mokré a špinavě. Nedbal na to. Se zatajeným dechem, stejnoměrně, opatrně a po kouskách se plazil vzhůru. Schován mezi pařezy, spěl k návrší, které lemovala hustá hradba mladého smrkového porostu.

Už dosáhl kraje houštiny, snad pět, šest kroků mu zbývalo k hraně kopečku. Opatrně a shrbený v předklonu postupoval vpřed. Již dosáhl kraje a otevřel se mu pohled do ztemnělého údolí. Uvědomil si, že slunce zašlo za vrcholky stromů. Sám kryt stěnou tmavých již smrčků, odvážil se vyhlédnout vpřed. Očima projížděl vymýcené svahy pod sebou, všude se to jen černalo okrouhlými pařezy nedávno pokácených stromů. Až úplně dole spatřil tmavou postavu, kterou by sotva na dálku od stromu rozeznal, kdyby se nehýbala. Na úpatí protějšího svahu škrábal se vzhůru nějaký člověk a to dosti rychle, nedbaje hluku, který přitom nadělal.

„Někdo tam utíká“, pomyslel si Karl. Otřásl se zimou a snad i trochu strachem. Opět vzpomněl na maminky varování. Najednou mu to došlo. „Sakra, on mně sledoval!“ uvědomil si Karl. „Věděl o mně dříve než já o něm. Také asi viděl, že se plazím nahoru a proto potichu zmizel,“ přemítal. „Proč mě sledoval, kdo to byl, jaký to dává smysl?“. Musel to zjistit. Hned. Uvědomil si, že několik posledních dní má takový zvláštní pocit, jako by ho někdo sledoval. „Proboha, jen aby nikdo nepřišel na to, že...“. Nedokončil myšlenku, spatřil záda neznámého na svahu protějšího kopce. Sledoval směr, kudy neznámý utíkal. Zřejmě běžel ke starému lomu. Karl znal lesy kolem vesnice, jako vlastní boty. Neváhal dlouho a pustil se s kopce dolů, poněkud šikmo stranou, aby si trochu nadběhl.  Přeskočil potůček, vydal se do stráně nad sebou. Snažil se nedělat hluk a sám přitom naslouchal. Slyšel neznámého, jak se lopotí stále vzhůru.

Co to bylo za zvuk? Zastavil se. Jakoby zaslechl výkřik. Poslouchal napjatě, srdce bušilo, dech nestačil zadržovat. Nic. Žádný zvuk. Dokonce i neznámý se asi zastavil a teď někde nad ním napjatě poslouchá, stejně jako Karl. Vydržel asi minutu, nic se nedělo. Tmělo se stále více a rychleji. Karl se rozhodl. Pustil se vzhůru, sledoval tmavou stopu rozhrnutého listí, jak tudy neznámý po čtyřech stoupal vzhůru do prudkého svahu. Vyšel už zcela nahoru. Před ním zela velká černá díra opuštěného lomu. Stopa v listí tady končila. Neznámý jistě spadl dolů!

Karl se  přiblížil k hraně srázu. Pohlédl do černočerné tmy. Znal ten lom, často v něm s klukama dělali oheň. Líbilo se jim, jak se zvečera od nepravidelných stěn lomu odrážely paprsky ohně. Vzpomněl si na ty časy, tehdy si připadal, jako kdesi v pravěku, v jeskyni, kde na ohni se připravují pečené erteple ve slupce a muži se divokým tancem chystají na lov mamuta. „Zdalipak měli pračlověci brambory?“ nechal se unést myšlenkami...

Uvědomil si, kde je. Rozhodl se. Obešel prudký sráz, aby se dostal ku vchodu do lomu, kudy se kámen na vozy dříve nakládal a odvážel pryč. Pomalu si zvykl na tmu. Vešel dovnitř lomu. Šel po paměti. „Tady někde bude ten velký balv...“, narazil do něj. Obešel jej a postupoval pomalu, s dlaněmi vpřed, směrem ke srázu, odkud slyšel předtím zvuk. Najednou o něco měkkého zakopl a spadl. Narazil si loket. Než se stačil leknout, uvědomil si, že zakopl o neznámého. Ten tam ležel nehnutě, beze známek života. Karl k němu přistoupil. Kdo je to? Pašerák? Voják? Žije? Chvějící se rukou vytáhl z batohu krabičku. Rozžehl sirku. „Panebože“!

A vás čeká příště? Nechte se překvapit!
Zdraví GM4PRO

Související odkazy

Tajemství muže s červenou vestou, kapitola první