Tajemství muže s červenou vestou

Poznali se ve škole. Karl a Vojta. Seděli spolu v jedné lavici. Ačkoli každý mluvil jinou řečí – jeden byl Němec a druhý Čech – stali se nejlepšími kamarády. Tehdy na podzim roku 1945, když spolu narazili na tu nejpodivnější záhadu, jaká měla poznamenat jejich životy navždy...

Když válka skončila, bylo české pohraničí skoro tak divoké, jako kdysi americký západ v druhé polovině 19. století. Všude stály prázdné a vylidněné domy, prakticky celá opuštěná města, v nichž zůstala jen hrstka původních obyvatel. Také krajina pustla. Opuštěná stáda dobytka spásala bez omezení, na co narazila. Pole zrála, ale neměl je kdo sklízet. Sem tam se odněkud ozývaly výstřely. K večeru, kdyby člověk neměl strach a vyšel ven, narazil by na divné postavy, přes den schované v lesních stínech a kamsi vycházející s padnoucí tmou. Nikdo si nebyl jistý vůbec ničím. Pro krajinu Sudet skončila Hitlerova éra Třetí říše. Pro zdejší lid a jeho kulturu znamenal konec této smutné epochy drastickou životní změnu, již třetí v posledních 20 letech. Tentokráte zcela zásadní.

Přes 700 let obhospodařovaná krajina byla skoro ze dne na den opuštěna. Příběhy a historické odkazy minulosti byly z větší části zapomenuty. Jako mávnutím kouzelného proutku ztratila se z větší části paměť lidí a krajiny, s kterou toliko byly celé generace po staletí neodmyslitelně spjaté. Staré a kdysi tolik frekventované a opečovávané cesty zarůstaly křovinami.  Opuštěná pole skláněla více a níže své zralé klasy k zemi. Lesní zákoutí posmutněle šuměla tam, kde dříve zamilovaní své ruce v lásce proplétali. V němém údivu shlíželi vrcholky kopců do širokých a táhlých údolí, kde ztichla liduprázdná městečka tohoto kdysi hustě obydleného kraje...
V této divoké době přicházeli různí lidé z československého vnitrozemí dosídlit oblasti příhraničí. Někteří přechodně, nakrátko, aby sobě pomohli z nouze rabováním, přičemž do dalekých odsud krajů si třeba i celé domy rozebrané vlakem posílali. Jiní proto, aby zde zůstali, kraj dosídlili a znovu pomohli k jeho obnově. Pro mladé dobrodružné povahy byla tato oblast doslova nabita místy, které bylo třeba projít, vyzkoumat a znovu objevit. Tajuplná krajina plná výzev doslova lákala k novým a dalším dobrodružstvím. A jedno z těch největších právě teď začíná...

Kapitola 1. Vojta a Karl – nečekané seznámení

Na podzim roku 1945 zasedli spolu do školní lavice dva sedmiletí českoslovenští občánci, ačkoli jeden druhému ani slova nerozuměl. Kluk se slámovými vlasy a ve tváři pihatý byl Karl, jeden z mála místních starousedlíků, kteří nemuseli do odsunu. Druhý, maličko vyšší, s vlasy a očima v barvě nejčernějšího uhlí se jmenoval Vojta. Byl synem českého přednosty stanice, nově dosazeného do úřadu ve městě.
Vojta přišel s rodiči z Hlinska, městečka rozloženého při řece Chrudimce. Tehdy mírné a táhlé hřbety kopců, poklidný ráz krajiny, ve které se Vojta narodil a kde prvních šest let života prožil s kamarády, vystřídala krajina nová, sice neméně krásná, ale tolik pro něj cizí. Přišel s maminkou a tatínkem do kraje, který naň jakoby vyplazoval jazyk. Vše pro něj bylo tak cizí, nové a nechtěné. Bouřil se v duši rodičům, kterým nechtěl odpustit stěhování, jež zřejmě navždy ukončilo kamarádství s vrstevníky v jeho v milovaném Hlinsku...
V novém bydlišti se mu nelíbilo. Měli sice krásný dům se zahradou, kousek za domem říčku se pstruhy, jací bývali i Hlinsku na potocích a v řece, nad domem kopec s nádhernými výhledy, ale neměl zde nikoho, vůbec žádné kamarády. Každý den prázdnin přijížděly nové děti z vnitrozemí, jiné se zase s rodiči vraceli zpět. Poznával zde spoustu různých lidí, každý mluvil trochu jinak, odlišným nářečím, vše mu znělo tak nepřátelsky cize. Velká část chlapců byla starší než on sám, přišlo i několik chuligánů a rváčů. Mnozí vytvořili zvláštní party, lezli do baráků, rozbíjeli a kradli kde co. S těmi nechtěl nic mít. Cítil se zde, v tom novém a nehostinném prostředí, naprosto opuštěný a sám...

Karl byl vnímavý chlapec, kamarádský a dobrosrdečný, v kolektivu dřívějších vrstevníků velmi oblíbený. Už dávno však přišel o všechny své kamarády, kteří byli odsunuti i s rodinami. Zůstal z nich všech sám v malém pohraničním městečku, ještě nedávno tolik průmyslově i kulturně bohatém a rozvinutém. Nemuseli do odsunu, protože maminka byla původem z české rodiny a tatínek prokázal, že do armády nastoupil nuceně. Navíc se ukázalo, že tatínek, coby zkušený dílenský mistr, mohl být nově uspořádanému Československu prospěšný při obnově „opuštěných“ Sudet. Směli proto zůstat. Pro Karla to bylo těžké období, ve kterém se učil poznávat různé lidi a jejich povahy. Byla to velká škola života a těžká rána pro tehdy čerstvě sedmiletého chlapce, který neuměl česky a kterého nezajímala ani politika, ani válka, velmi citlivě však vnímal její důsledky...
Nyní po válce, když zůstal ve městě z vrstevníků jediný, byl často terčem posměchu i ústrků nově příchozích českých a slovenských hochů. Vnímal nespravedlnost a zprvu toužil vysvětlit všem, že on nebyl ve válce, on ji nezačal a vlastně ani nechtěl. Nešlo to však, nevěděl jak a i kdyby věděl, stejně by mu nerozuměli, nechtěli. Nikomu však nezůstal nic dlužen. Kde nestačila slova, docházelo k častým rvačkám. Pral se a bojoval se stejně starými, častěji však i staršími spolužáky. Uzavřel se postupně do sebe, naučil se nedávat najevo slabost, neustoupil ani proti přesile. Nikdy se ale nesmířil s rolí outsidera...

Jeho dětství byly louky, lesy, kopce, rybníky a potoky.  Zážitky z těch míst, vzpomínky na hry a radovánky zmizely ale s bývalými kamarády. Nyní se zde proháněli ti noví čeští a slovenští kluci. Karl neměl s kým se dělit o zážitky, nevěděl, jak navázat přátelství s těmi hochy, kteří tu pitomou válku „vyhráli“ a on pro ně byl jen poraženým nepřítelem. Nezbylo, než naučit se jejich podivné řeči. Ačkoli sám sotva promluvil a s nikým se nedružil, pozorně a v skrytu sledoval jejich mluvu i hry. Sem tam něco pochytil, naučil se pár slovíčkům. Pomohla mu s tím i maminka, která česky trochu sice uměla, ale dost již z dětství zapomněla.

Nastal první školní den. Pan učitel posadil Karla a Vojtu k sobě záměrně. Byl to zkušený pedagog, viděl v nich, co oba chlapci tehdy ještě vidět nemohli. Pozdravili se podáním ruky, oči sklopeny oba k zemi. Chlapci tehdy samozřejmě nevnímali společensko-politickou situaci dospělýma očima, vypořádali se s ní po svém. Vojta znal Karla od vidění, občas ho ve městě potkával a nejednou z okna vily sledoval, kterak se starým báglem na zádech míří kamsi do kopců. Nikdy si ale netroufl jej oslovit, i když ho tuze moc zajímalo, kam asi ten pihovatý kluk skoro denně chodí...

Zpočátku se vzájemně ignorovali, nechtěli se jeden před druhým shodit. Karl proto, že se bál jakkoli citově otevřít, Vojta zase nevěděl, jak ho Karl coby Čecha bude brát. Trochu se i za ostatní kluky styděl. Přitom cítil, že jsou si oba velmi blízcí, sdílejí podobný úděl. Vojta byl v cizím prostředí sám, nikoho tu neznal, přátelit se s hloupými rváči nehodlal. Karl mu byl i s tím jeho mlčením vlastně bližší, než všichni ti česky a slovensky hovořící spolužáci.

Také Karl viděl, že Vojta není jako jiní chlapci. Pozoroval v těch jeho černočerných očích jen dobro. Vojta nikdy Karlovi neškodil, nevysmíval se mu, ani jej neponižoval. A tak spolu v lavici seděli na oko nevšímavě, potají se vzájemně pozorovali. Až přišel ten osudný den, který měl změnit úplně všechno v jejich dosavadním i budoucím životě...

Příště vás čeká: Tajemné výlety – V ohrožení života – Nečekaný objev

Zdraví GM4PRO - Roman