SVĚDECTVÍ AMERICKÉHO VOJÁKA O BUCHENWALDU

21. dubna 1945, poručík James Carroll Jordan (23letý pilot ze St. Paul – Minnesota) napsal třístránkový dopis své manželce Betty Anne jen hodinu poté, co navštívil Buchenwald. Vojenské jednotky se většinou držely zpátky u popisování nejhroznější událostí z války, ale o osvobozování koncentračních a internačních táborů zaznamenávali vše. Neoblomně popisovali brutalitu Hitlerova konečného řešení…

Milá Betty Anne,

dnes jsem viděl něco, co mě donutilo si uvědomit, proč bojujeme v této válce. Navštívili jsme německý politický internační tábor. Uplynulo teprve dva dny od jeho osvobození a situace se příliš nezměnila. Jen právě přicestoval americký červený kříž.

Mezi vězni v táboře byli většinou židé, nějací Rusové, Poláci a údajně také šest amerických pilotů. Když jsme vstoupili dovnitř tohoto hrůzostrašného zařízení, viděli jsme spíše kreatury než lidi. Měli na sobě černobílé obleky a vyholenou hlavu. Byli k smrti vyhladovění. Podvýživa vyzařovala z každého kousku jejich těla.

S jedním anglicky mluvícím vězněm jsme si začali povídat, později nám dělal průvodce. Viděli jsme německý monument, v kterém za rok zemřelo 51 600 lidí. Pak jsme šli do baráků, v nichž vězni přežívali. Šest čtverečních stop na šest lidí. Tvrdé příčky ze dřeva - šest stop vysoké. Potom jsme šli dolů skrze řady ostnatého drátu k stavení, kde úmyslně tyto lidi nakazovali různými onemocněními. Lidské morčata pro německé zdravotníky. V tomto lékařském stavení byly ukázky hlav a lidské maso bylo na stěnách.

Potom jsme šli k objektu, kde probíhalo mučení. Viděl jsem tam zařízení, ale přesně nevím, jak ho pojmenovat. Ležely na něm zbytky kostí  s krví. V další místnosti se nacházelo osm pecí na spalování mrtvol. Jedna z nich byla otevřena a zpozoroval jsem v ní ohořelé tělo. Strašný pohled. Vyšel jsem raději ven, ale tam zase stál náklaďák, na němž bylo naloženo cca padesát těl. Otočil jsem se na druhou stranu, kde leželo dalších třicet těl. Mely otevřené oči a ústa. Jejich pokožka byla modrá a na povrchu měly řezné rány.

Průvodce nám řekl, že s některými žil i několik let. Také dodal, že většina z nich zemřela během 24 hodin. Lékař z červeného kříže jen smutně konstatoval, že pro ně nemůžeme už nic udělat. Je příliš pozdě. Dalším místo, kam nás průvodce zavedl, byla latrína, ale o tom ti psát nebudu, to bys mi stejně neuvěřila. Ten pohled byl neskutečný.

Nastal čas, abychom opustili toto hororové místo. Vydali jsme se směrem k velké vstupní bráně. Když už byli skoro venku, viděli jsme muže, který viděl jako duch a najednou se sklátil k zemi. Vojáci ho přikryli dekou a zavedli k náklaďáku.

Jeden z našich pilotů je žid a jak víš, židovský jazyk je podobný tomu německému. On zastavil jednoho člověka v pruhovaném obleku. Byl to mladý chlapec. Pilot se ho zeptal, jak dlouho už je tu. Chlapec odpověděl, že tři. Pak se ho taky zeptal, kolik je mu let. Kluk odpověděl, že 16náct. Ptal se ho dále na věci ohledně tábora a na jediný okamžik nepochyboval o tom, že by snad chlapec nemluvil pravdu. Dali jsme mu cigarety a taky cukroví. Za ty hrozné roky zřejmě zapomněl na to, jaké je to se zasmát, ale i přesto jsem v jeho zarmoucených očích viděl malý náznak štěstí.

Nakonec jsme měli ještě asi hodinu čas do odjezdu, a tak jsme se vrátili k těm domům na přežití, kde vězni spali na dřevěných palandách. Hodně jich tam ještě leželo. Polovina byla živá a polovina mrtvá. Leželi na špinavých hadrech a ve vlastních výkalech. Na těle měli řezné rány, které vypadaly silně infikovány. Myslím si, že tam leželi několik dnů.

Přišel tam i červený kříž. Hned oslovili jednoho muže. Řekli mu, že ho vezmou do nemocnice, kde se o něj postarají. Bude se tam také moct okoupat a najíst. Muž však pomoc odmítal, myslel si, že ho chtějí vyvést ven a zabít. Pochybuji, že vůbec věděl, kdo jsme.

Samozřejmě jsme se zajímali i o těch šest zajatých amerických vojáků. Snažili jsme se shromáždit co nejvíce informací, ale dozvěděli jsme se jenom to, že je sestřelila puma nad městem. Pak nám pověděl jeden muž, že byli vězněni v jednom z domů, ale jestli je mučili, to neví. Byl si však jistý, že jsou již několik dnů mrtví a jejich šaty byly odneseny někam pryč.

V táboře byl vězněn i jeden Rus, který uměl trochu anglicky. Vyprávěl nám, že kdy měly stráže dobrou náladu, dostali i velmi mastnou polévku. Ohříval si ji v rukách, aby se tuk rozpustil. Pokud ovšem neměli stráže dobrou náladu, nedostali najíst i osm dnů. Dokonce o vězních rozšiřovali pověst, že ožírali mrtvá těla.

Když se blížily tanky, vězni prý chytili jednoho vojáka SS.  Viděl jsem ho mezi mrtvými těly. Měl dlouhé plavé vlasy. Jeho hlava byla pohmožděná a krk měl sražený nožem. Vězni ho dovedli k šílenství.

Náš čas v táboře vypršel, nastoupili jsme do náklaďáku a jedeme na základnu.

V příloze posílám pár fotografií z tábora.

Tvůj milovaný

Carroll

James Carroll Jordan se po válce vrátil zpět do USA, kde pracoval jako pojišťovací agent. Zemřel v březnu 2008 ve věku 86 let. Dopis uveřejnil v médiích, aby dokázal, že zvěrstva se během II. světové války opravdu děla a on tu hrůzu viděl na vlastní oči. Snažil se vše zdokumentovat a nafotit, aby v budoucnu umlčel hlasy popírající holocaust.

www.historynet.com