STŘEDA NÁLEZŮ JE (NE) TŘEBA

Konečně přišlo jaro! Čekání na to letošní bylo opravdu dlouhé. Na severu se ten rok, sníh držel až do poloviny května. Jako každý hledač jsem měl po zimě abstinenční příznaky a začínající slunečné počasí lákalo ven. Rozhodl jsem se uvolnit se v práci a jet si zahledat. Středeční ráno bylo studené, ale den sliboval a pohled na nebe potvrzoval, že bude krásně.

Nasedl jsem do auta jel směr Jablonec. Místní lesy a těžký terén miluju od dětství. Vytipoval jsem si vesničku hned za Jabloncem a s vidinou nevídaných nálezů přišlápl pedál plynu až na zem. V cíli jsem byl za necelou hodinu a vesničkou projel až na její konec. A pak ještě kousek prašnou cestou k okraji lesa, abych u polorozpadlých božích muk zaparkoval. Pohled odtud na vesnici by stál za namalování, ale proto jsem tu nebyl. Popadl jsem batoh, krumpáček a samozřejmě detektor a vyrazil do lesa. Držel jsem se na hranici lesa a vesnice a během chvíle narazil na první smeťáček. Bohužel už byl někým důkladně prohrabán. Další dvě hodiny jsem propátrával okolí vesnice, ale bez jediného kloudného nálezu. Pár rezatých hrnců, kus podkovy a pár víček od piva, to byl zatím jediný výsledek mého hledání. Nerad se vzdávám hned na začátku, a tak jsem dospěl k rozhodnutí jít hlouběji do lesa, dál od vesnice. Abych nezabloudil držel jsem se nějaké cesty, která by mě případně navedla zpět. Ani to však nepřineslo žádný výsledek.

S přibývajícími hodinami a únavou jsem začal upadat do mírné deprese, že si holt dneska jako jindy domů nic nedovezu. Kolem druhé hodiny odpoledne už mě bolelo celé tělo, které přes zimu odvyklo detektorářským pohybům. Můj krok se zvolnil i máchání detektorem už nebylo tak intenzivní jako ráno, když jsme začínal. Sešel jsem tedy na cestu, které jsem se snažil drže a vracel se ke svému autu. Cestou mě chytla dětská hravost a ta ve mně probudila novou sílu. Začal jsem si sbírat střípky skla a skleněných polotovarů, které jsou rozházené snad po všech cestách kolem Jablonce. Místy to vypadá, jako by je tu lidé na cesty ne naváželi, ale že je tu rovnou těžili. Úplně jsem zapomněl, proč tu jsem a skákal od jednoho střepu ke druhému jako blázen jsem si plnil kapsy těmi nejhezčími kousky.

Kroky od sklíčka ke sklíčku mě zavedli na místo, kde pár metrů nad cestou chybělo několik stromů a do kterého krásně svítilo sluníčko. Nabral jsem tam svůj směr a svalil se na jen málo prohřátou zem. Nechal jsem do sebe příjemně proudit životodárnou energii. A přemýšleje co dál pozoroval okolí.

Mojí pozornost upoutal pohyb v dálce. Pomalou chůzí přicházela po lesní pěšině směrem od vesnice asi devatenáctiletá dívka. Prohlížel jsem si jí a na první pohled mě upoutala její sportovní postava. Vzhledem k počasí byla oblečená nezvykle, do krátkého červeného trička a krátkých těsně přiléhavých černých šortek. Zakroutil jsem hlavou nad její nezodpovědností ke svému zdraví. Jaro se teprve prohrabávalo, z lesa táhla zima a vlhko a ona si šla tak na lehko. Ale oči jsem z ní nespustil, ačkoliv jsem měl k jejímu oblečení své výhrady. Sjížděl jsem její postavu očima nahoru a dolů. Pod trikem neměla podprsenku, ale zato krásně pevná ňadra akorát do ruky a bradavky ji krásně stály. Dívka o mně dosud nevěděla, a tak jsem ji svlékal pohledem a řeknu vám, že jsem si to dosyta vychutnával.

V duchu jsem si říkal, kde byla takováto děvčata a móda , když mně bylo dvacet. Jen jsem tiše dnešním klukům záviděl. Jako by vycítila můj pohled, podívala se mým směrem. Ucukl jsme na chvilku očima a bylo mě trapně, že jsem se nechal přistihnout že na ní civím. Usmála se a vykročila směrem ke mně nahoru. Při chůzi lehce kroutila boky a její ňadra se pohupovala. Přistoupila ke mě blíž a já si všimnul jejího krásného obličeje a hnědé barvy vlasů svázaných do krátkého copu. Můj pohled zabloudil do jejího klína a já poznal podle obrysů, že pod šortkami nemá kalhotky. Polilo mne zvláštní horko a po těle přejelo příjemné svědění.

Pozdravila mě slovy ,, Ahoj, nemáš cígáro?''',, Bohužel nekouřím'' odpověděl jsem. ,, Hmm, neva. Jsi tu sám? Co tu vlastně děláš?'' pravila a zkoumavě na mě hleděla. A aniž čekala na mou odpověď, sedla si naproti mně na pařez. Zabodl jsem oči do jejích a dostal ze sebe odpověď:, Pokouším se tu o štěstí'' Koukal na můj detektor a prohodila :,,Aha poklady''. Kývl jsem. Chvilku bylo trapné ticho, které ukončil její dotaz:

 ,,A neukázal bys mi, jak se stím dělá?'' A ukazovala přitom na detík.

,,Jo rád. Když chceš, ‘odvětil jsem.

Postavil jsem se, pokynul rukou, aby vstala a stoupl si s detektorem těsně za ní. Neucukla, vůbec se nebála cizího chlapa a navíc se o mně opřela. Bylo o hlavu menší než já a její vlasy krásně voněly. Mé vzrušení bylo už moc velké a počítám, že už bylo i vidět. Jako by to věděla, položila mi na stehno ruku a pomalu s ní krátce přejela nahoru k pasu a zas mne pustila. Zašeptal jsem jí že zlobí a hlas mně při tom srandovně přeskočil.

I přes rameno jsem viděl že se usmála. Ještě víc se ke mně přimáčkla a zadečkem přitiskla k rozkroku. To už na mne bylo moc. Pustil jsem detektor z ruky a chytil její štíhlé boky. Moje ruce jí jely po těle, až k jejím krásným prsům. Vůbec se nebránila. Naopak. Šla svým tělem mým rukám naproti. Otočila se čelem ke mně a pro změnu teď její ruce už přesně věděly, kam sáhnout. Po chvilce jsme už oba leželi na jehličí, skoro nazí a vůbec nevnímali své okolí, ale jen sebe. Ani to protivné pichlavé jehličí nám naše milování nikterak nekazilo. A pak bylo po všem, oba udýchaní jsme leželi vedle sebe a oba jsme se ve stejnou chvíli začali smát. Smát tomu co se právě stalo a jak rychle se to stalo. Otočila se se na mne a s úsměvem řekla:, Tohle jsem přesně moc potřebovala. S žádným místním troubou to zkrátka nešlo.'' Po té se zvedla a začala se oblékat., Promiň ,řekla. Musím už jít, naši by se po mně sháněli.''

Nijak jsem neprotestoval. Stále jsem ležel a užíval si to. Najednou byla pryč a já si uvědomil, že neznám ani její jméno. A co, řekl jsem si. Záleží vůbec na tom? Bylo mi krásně.

Potom už i mne zem začala studit a i já se oblékl a pomalu se sbíral k návratu domů. Odcházeje ke svému autu s přihlouplým výrazem v obličeji jsem si vzpomněl na říkačku o středě. V ten moment mně bylo do smíchu. Od té doby mám Jablonecko rád ještě víc. Sice jsem si ten den nepřivezl domů žádný nález, ale zato moc pěknou vzpomínku na tenhle hledačský den. A tu už nezapomenu, co budu živ.

Kim