ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ

Zdravím všechny hledačky a hledače, dlouho jsem přemýšlel, jestli mám poslat svůj příběh. Nakonec jsem se rozhodl podělit. Můj příběh není o zlatých mincích nebo o pokladu, ale mohl by někoho zaujmout. Ale to nakonec posoudíte sami.

Můj příběh začíná poněkud smutně, ale nedá se nic dělat, prostě se to tak stalo a nepíšu to jenom proto, aby to bylo zajímavější. Byl zrovna sv. Valentýn a seděl jsem v čekárně a nemocnici. Nemocniční zápach desinfekce se linul všude kolem a tupě jsem zíral z okna. Hlavou se mi honily plány na další dny a čekal jsem, až sestra otevře dveře a zavolá moje jméno. Konečně jsem se dočkal. Vešel jsem do ordinace a už z pohledu doktora jsem poznal, že má pro mě něco, co neříká pacientům zrovna každý den. Každý doufá, že zrovna on to SLOVO nikdy neuslyší. Pro mě to znamenalo úplné zhroucení mého světa. Střídavě jsem byl v nemocnici na chemoterapii nebo doma. Dosavadní koníčky, co jsem měl, se staly minulostí. Ještě že mají v nemocnicích televizi. Zapnul jsem tu bednu a byl tam zajímavý diskuzní pořad o hledačích kovů. Do té doby to bylo pro mě něco neznámého. Hltal jsem každé slovo archeologa, co tam byl jako host. Nedokázal jsem si představit, že v zemi kolem nás jsou takové poklady.

Po nekonečných měsících na té strašné nemocniční posteli byl ten krásný den, kdy mě rodiče naložili do auta a jelo se domů. Doktor mi doporučil dlouhé procházky nebo nějaký nenáročný sport na zotavení. První malé výlety krajinou byly doslova pastva pro oči a duši, ale nebylo to ono. V tu ránu mi blesklo hlavou. Hledači taky brouzdají krajinou a jako bonus mají ty krásné nálezy. A bylo vymalováno. Koupil jsem si první detektor na lovcích pokladů. Těšil jsem se jak malý kluk, vyhlížel jsem dodávku s vytouženým balíčkem. Byla to vlastně nejdražší věc, co jsem si koupil přes internet. Při rozbalování se mi třásly ruce a tajil dech. A to jsem teprve ten detektor vybaloval. Na první výlet s detektorem jsem se řádně připravil a měl jsem představy o zlatých mincích a pokladech z každým stromem. Brzo jsem se probudil z toho krásného snu, jak jsem vykopal první víčko od zavařovačky a další a další…..No odpadků plný batoh. První hledačka byla značné zklamání, ale naštěstí mě to neodradilo. Na další hledačku jsem vyrazil na pole. To bylo o hodně lepší. Padlo pár socialistických haléřů a záhadná mince, ze které později vyklubal krejcárek F.J. I. Připadal jsem si jako nejlepší hledač na světě a na ten pocit nikdy nezapomenu. Od té doby jsem propadl novému koníčku, který se mi stal nový životním stylem. Každou volnou chvíli vyrážím do přírody a zjišťuji, že dřív jsem byl doslova slepý a nevnímal jsem ty krásy kolem sebe. Brouzdám krajinou a čekám na každý signál. Když zazní ten krásný tón, tak se mi rozbuší srdce a představivost pracuje naplno. Když vyhrabu z hlíny minci nebo něco zajímavého tak jsem jako v transu. Chodím už druhou sezonu a dočkal jsem se stříbrňáku a dokonce i tří podkov, tak snad budu mít i v životě trochu štěstí.

Hledání mi přineslo úžasnou věc a to dokonalé odpojení od reality. Když sevřu detektor v ruce tak myslím jenom na jedno a to, že poklady jsou všude kolem mě a je to jenom o štěstí.

Doufám, že se Vám můj příběh aspoň trochu líbil. Přeji Vám krásné nálezy a hlavně kopu zdraví.