Společná historie – aneb: Naši zapomenutí rodáci ze Sudet

Málokdo si to dnes uvědomuje, ale historie naší země nebyla jen o Češích jako etniku. To je mylná představa, dodnes obecně v povědomí lidí zakotvená. Naší historii tvořili také lidé, které třeba dnes oslavujeme, o kterých se učíme, na které jsme hrdí a přitom to ani Češi vlastně nebyli. Mocní šlechticové z území dnešního Šluknovska pomáhali na trůn panovníkům českým, stejně jako bojovali proti jejich nepřátelům, třeba i Sasům. A co taková „Dalimilova“ kronika? Ta byla s největší pravděpodobností napsána manským šlechticem Jindřichem z Varnsdordu. Těch příběhů, kterými zasahovali lidé ze „Sudet“ do dějin českého národa nesmazatelnou stopou, je nespočet...

Historické události byli mnohokrát v minulosti překrouceny, některé významné osobnosti a jejich činy jaksi „zčeštěny“, jiné zase naprosto zapomenuty a záměrně ignorovány, ačkoli jejich důsledky obecně známe a dodnes z nich těžíme. Především z oblasti Sudet byli často významní rodáci, kteří nás jinak po světě velmi proslavili, díky minulému režimu zcela zapomenuti. Rád bych vám proto některé příběhy a osudy celonárodně významných osobností ze Sudet, především Šluknovska, v chystané sérii článků představil. Dnes, na úvod tématu, dovolím si jen takové malé zamyšlení...

Jak jsem „zdědil“ Sudety

Nikdy mě ve škole nebavila taková ta obecně systémová krmě, která dle norem a osnov byla do nás skoro až násilně vecpána a která pak mnohem snadněji z hlavy zase vyprchala. Bylo to nemastná – neslaná učební látka, která byla jen nutnou povinností a nic jiného. Nikoho nezajímaly nudné letopočty, světové historické události nás míjeli stejně snadno, jako zeměpisné údaje o průmyslu, lidnatosti nebo produkci našich velkých měst. Až do onoho dne, kdy za všeobecně neoblíbenou, tehdy dlouhodobě nemocnou naší třídní zaskočil na pár měsíců Učitel v důchodu, jistý pan Kamenický...

Záměrně píšu Učitel s velkým U, protože to byl PAN Učitel. Měl nás na češtinu, hudebku a dějepis. Jestli si teď představujete učitele Hnízda ze Svěrákovi Obecné školy, nejste daleko od pravdy. Přísný, ale spravedlivý učitel rád hrával na housle a ještě raději vyprávěl. Především o historii našeho městečka a vůbec kraje, ve kterém žijeme. Nechtěl po nás nudné údaje, suché letopočty a nicneříkající světové události. Vyprávěl nám příběhy a pověsti, které hned po válce, když sem jako mladý učitel z Prahy přišel, již tehdy sbíral od pamětníků a starousedlíků, ještě než byli odsunuti. Z jeho úst jsme odezírali každé slovo, hltali jsme jeho vyprávění a navždy si je ukládali do paměti. Do našich dětských duší zasel první semínka zájmu a touhy náš kraj objevovat.

Začali jsme vnímat okolí zcela jinak. Na každém kopci, u každého rybníčku, staré cesty, tam všude jsme najednou viděli příběhy a lidské osudy. Nemohli jsme vnímat samozřejmě význam všech těch událostí během války a po ní. Stěží jsme dovedli pochopit, proč tu bylo všechno německé a současně proč se všemu německému dospělí tak vyhýbají. Proč v těch příbězích měli všichni tak divná jména. Proč se města jmenovala jinak než dnes... Ale vyprávění pana Kamenického nám vlastně předávala to, co předchozím generacím nikdo předat nemohl, nechtěl nebo nedovedl: Paměť krajiny a lidí.

Je to zvláštní, když o tom tak dnes přemýšlím. Bylo mi nějakých 10 -11 let a do té doby jsem o krajině a její historii nevěděl nic. To se třeba ve „vnitřních“ Čechách nestávalo. Tam lidé již od malička dostávali znalosti, slýchali příběhy, lokálně historické události. U nás v „Sudetech“ tohle chybělo. Jednak to bylo odsunem, kdy se veškerá historická kontinuita zpřetrhala a jednak nově příchozími obyvateli, které příliš historie kraje nezajímala a kteří vlastně ani nemohli plynule navázat na předchozí generace původních obyvatel. Jejich děti pak vyrostly v mlze nevědění, neučily se (ani nesměly) pravdivě o historii tohoto kraje, odsunu, válce... To málo, co se dozvěděly ve škole, bylo záměrně a systémově interpretováno zcela jinak, ostatně jako v každém režimu...

V devadesátých letech jsme se často potkávali s návštěvníky z Německa. Nebylo to nic divného, moje rodné městečko leží přímo na hranicích a po revoluci sem davy Němců za levnými nákupy jen proudily. Vzpomínám si, jak se u nás často zastavovala cizí auta a v nich staří lidé podivnou němčinou, které jsme příliš nerozuměli, ptali se nás na cestu a místa, která jsme těmi jejich názvy neznali. Byli to původní obyvatelé našeho městečka, kteří se na stará kolena přijeli podívat do kraje jejich dětství. Už jako malý kluk jsem vnímal emoce a zastřené pohledy, kterými přejížděli rodný dům třeba po 60 letech. Tehdy jsem jim ale nerozuměl a měl jsem je za podivínské staré dědečky a babičky, co občas brečí a ze kterých tu a tam kápla nějaká ta marka. To když jsme jim třeba poradili a správně je nasměrovali nebo pomohli do schodů ke kostelu a tak podobně.

Zůstalo to ve mně navždy. Ta prvotní směsice dojmů, pocitů, touhy po dobrodružství a objevování. Také dojemné pohledy německých „návštěvníků“ a barvité příběhy pana Kamenického. Když jsem vyrostl (záměrně neříkám dospěl), začal se více o rodnou hroudu zajímat, ještě se mi podařilo mluvit s několika původními neodsunutými německými Čechy. Střetávali se ve mně události líčené pamětníky a panem Učitelem s tím, co nám bylo dříve předkládáno a nebo zamlčeno. Ve zmatku různých interpretací dějin, událostí a mnohostranných pohledů i záměrně překrucované historie, začala se mi odkrývat skrytá pravda o historie kraje, ve kterém žiji a kde jsem vyrůstal.

Když nám dříve ve škole říkali hrdě, jak rozvinutý průmysl tu máme, co všechno naši lidé dokázali vybudovat, jaké objevy a patenty rodáků měnily svět, jak máme krásné město a kde co dalšího, nikdy se nikdo nezmínil o tom, kdo vlastně to město ve skutečnosti vybudoval, jací lidé továrny zakládali a komu že patří ty zásluhy za světově známá piana, plátna, sklo, bižuterii, vědecké objevy a jaká věhlasná jména světových dějin pocházejí právě od nás, ze Sudet. Básníci, malíři, stavitelé, sochaři, umělci, vážení profesoři, významní politici, objevitelé a cestovatelé. Ani jedno jméno přitom nezazní v hodině dějepisu nebo občanské nauky prakticky dodnes! A přitom to byli významní rodáci a jejich činy, jimiž proslavili tu naší malou českou zemičku třebas i na druhé straně světa. Že o nich nevíte? Divíte se?

Ještě dnes je v jakémsi obecném povědomí stále ukotvena spousta polopravd a mýtů, utajených křivd a potlačených emocí. Stále se jako společnost nedovedeme ani po tolika desetiletích srovnat s důsledky války a poválečných událostí. Ani Češi, ani Němci. Nelze to uchopit. Není to snad ale ani potřeba. Události dějin proběhli a nic je nezmění. Můžeme se jen poučit a směrem k budoucnu z toho čerpat. Nám nepřísluší nic z těchto událostí soudit a hodnotit. My jen můžeme chtít a nebo nechtít pochopit je tak, jak se odehrály.

A proto bych rád věnoval několik článků lidem, kteří byli součástí naší země. Lidem kteří byli úspěšní a proslavili Čechy po celém světě, i když etnicky to byli spíše Němci, přesto patřili k Čechám odnepaměti. Oni sami si říkali „Deutschböhmen“, neboli němečtí Češi. Tvořili více než třetinu celého Československa, těsně po válce přes 3 a půl milionu lidí! Věřím, že se vám chystaná série článků bude líbit.

Příště: Zapomenutý rodák ze Sudet - lékař, botanik, vědec, cestovatel a objevitel přelomu 18. a 19. století, kterého platili zlatem králové i císaři největších mocností té doby

Níže jen pro dokreslení atmosféry ukázkou přidávám několik fotografií oblíbených míst, která dříve znala celá 1. republika:

Foto 1: Již v první pol. 19. století byl Rumburk průmyslovým a velmi dobře prosperujícím městem, které se i v dobách krizí drželo díky proslulému plátenictví „nad vodou“

Foto 2, 3, 4: Rumburku se také říkalo „malá Paříž“, pro jeho vznosné vzezření, vysokou návštěvnost a oblíbenost. Lidé z celého Rakouska i Čech jezdili své nervy léčit do proslulých duševních lázní v místní části Frankenstein

Foto 5: Lidé na Šluknovsku byli v 18. - 20. století dobře živi především tkalcovstvím – na foto Šmilovského ulička v Rumburku, dnes památkově chráněná řada celkem 18 typicky nízkých podstávkových domků, které obývali tkalci s domácími stavy.

Foto 6: Světově proslulá bazilika pany Marie ve Filipově (Fillipsdorf) posvěcená papežem Piem XI, byla postavena v místě, kde 13. 1. 1866 zjevila se na smrt nemocné Magdaleně Kade pana Marie. Nemocná druhý den po 11 letech (!) z lůžka zázračně vstala zcela zdráva. Vzniklo tak poutní místo, kterému se také říká Lourdy severních Čech. Mívalo až desítky tisíc návštěvníků z celé Evropy, především pak o poutích.

Foto 7: Rybník Demsteich, u kterého kdysi stával mlýn (z počátku dnešního vyprávění). Před válkou byl rybník oblíbeným výletním místem s mnoha možnostmi vyžití, na foto v popředí restaurace s kuželkárnou, záchodky a převlékárnou. Rybník měl i velké molo, kde až několik stovek lidí v létě každý pátek při světlech lampionů tančilo a bavilo se živou hudbou. Po válce již nikdy nedosáhl takové „návštěvnosti“, ačkoli i já ještě jako malý kluk pamatuji, že pláž byla tak plná, že roztáhnout deku nebylo vůbec možné. To už ale molo ani kuželkárna nestáli.

Foto 8: Karltal – Karlovo údolí. Nádherné, romantické místo, navštěvováno natolik, že až k němu byl vypravován speciální přímý vlak z Drážďan. Místo sloužilo jako duševní lázně a společenské centrum. Kolem zámečku bylo hned několik rozličných pavilonů, pěšinek a parčíků s palmami, jezírky, lodičkami, atrakcemi pro děti a dokonce i divadlem, které právem mělo titul nejnavštěvovanějšího přírodního divadla za 1. republiky.

Zdraví GM4PRO - Roman