Sníh

Sever

S kouřícím hrnkem čaje stál na zápraží domu, deku přehozenou přes ramena. Pohled, který se mu naskytl, ho moc nepotěšil. Sněžilo a na pastvinách se pomalu začal držet sníh. Znamení že zima je definitivně tu. Na sever přišlo smutno a pusto. Na těch pár chalup, z kterých se kouřilo, byl jediný hezký pohled. Znamenal, že tu je ještě živo, ale i ty brzo zpustnou a jejich majitelé se sem do kopců vrátí až na jaře. Asi poslední šance jít do lesa protáhnout tělo a zkusit trochu toho hledačského štěstí. Vrátil se dovnitř do domu a přihodil do kamen pár lopatek uhlí. Snad bude ještě trochu žhavého, až se vrátím, pomyslel a přešel k věšáku. Popadl armádní zateplenou bundu, ušanku a pod věšákem o stěnu opřený detektor s krumpáčkem. Opustil chalupu a vydal se do kopců a lesu za ní. Rychlé tempo, které nasadil, ho záhy dostalo ke kraji lesa. Tady se zastavil, první pauza z mnoha. Už tu byl stokrát, ale vždy se otočil, aby se podíval na krajinu za sebou. Pohled co se neomrzí, říkal si v duchu. Jeho vlastní chalupa byla z tohoto uhlu jediná, co byla vidět. Vytvářela pocit zapomenuté samoty, i když to byl jen pocit. Ostatní domy byly roztroušené dál po okolí nebo ve stráních pod chalupou. Ještě chvilku se kochal a pak zapnul detektor a vstoupil do lesa.

Čas strávený s detektorem utíká a běží neuvěřitelnou rychlosti a s časem běží i metry a kilometry. Nořil se hlouběji a hlouběji do smíšeného lesa. Prozkoumával terénní nerovnosti, které se mu nezdáli, nebo naopak líbily. Vrážel cívku detektoru do vývratů. Ke kořenům starých stromů. Tam kde byl zajímaví kus prostoru se zdržel a točil. Křížil své kroky, aby nevynechal jediný kus místa, kterého zrovna upoutalo. Záhy zjistil, že tam kam ho nohy donesli, to nezná. Takhle daleko ještě nikdy ve svých toulkách po okolí nedostal. Svah byl v lese strmější. Každý krok obtížnější. I když se střídalo stoupání i klesání stále měl pocit, že jde jen do kopce. S každou úžlabinou bylo víc práce ji sejít a zase vyjít. Pod listím a čerstvou vrstvou sněhu mu pár zapadaných větví přivodilo málem pád. Když mu bota po nich sjela. Monotónní ticho občas přerušil zvuk detektoru, který narazil na překážku a tak pípnul. Terén se postupně začal měnit. Dostal se do jakýchsi kamenných moří. Míst, kde velké balvany, které pokrývala malá vrstva sněhu, připomínali ztracené náhrobky. Tady bych nemněl být říkal si pro sebe.Kámen tu zvoní až to rve uši.Měl bych se držet dál, víc zpátky v normálním  lese. Obloha se postupně houstla temnými mraky a z nebe čím dál víc sněžilo. Dříve poletující velké sněhové vločky už měly jasný proud. A rychle vrstvily nové už ne milimetry, ale centimetry sněhu. Čas stále běžel a on začínal být unavený. Původní tempo ochablo a  kapsa na nálezy zela prázdnotou. No je čas na návrat řekl si a udělal čelem vzad. Přibývající sníh postupně měnil místa, odkud přišel k nepoznání. Záchytné body, které si v hlavě uložil, mizely a on začínal bloudit. Věděl, že směr z kopců dolu je správný, ale už ne jestli vice vlevo či vpravo. Nečekaně tak dorazil na místo, kde starý les byl oddělen kamenným valem od lesa mladého. Dříve tu asi byla pastvina nebo pole. Teď to bylo zarostlé mladými stromky a nálety. Tady jsem ale opravdu špatně běželo mu hlavou. Tudy jsem dnes nešel. Instinktivně se držel ve starém lese. Prodírat se tím mladým se mu nechtělo. Svah v tom místě opět padal prudce dolů. A právě v půlce svahu, kde chtěl přestat hledat, aby neztratil stabilitu, zazněl detektor jasným signálem. Ten tam byly myšlenky na návrat ani obava z bloudění a ani obava že brzo přijde tma. Mozek se lusknutím prstu přestal zabývat blouděním. Byl v něm zase hledač.

Poklad

Adrenalin a představivost začala dělat divy. Únava byla ta tam. Sundal si bundu a hodil na nejbližší větev stromu. Začal kopat což ve svahu, v kterém se sotva držel, nebylo snadné. Zem naštěstí nebyla zmrzlá a půda až na pár kořenu byla poddajná. Tupý uder krumpáčku  o cosi kovového ho zbrzdil. Začal si pomalu v duchu nadávat, že je tak hrr. Sáhl do tmavého otvoru v kořenech. Nahmatal studenou kovovou věc. Díra byla moc malá, předmět velký a mizel kam si do země. Po delším zápoleni s kořeny a zvětšováním otvoru dostávala předmět jasný tvar kovové bedny. Srdce bušilo jak o závod. Bedna vězela ještě částí v zemi alespoň tak se mu to připadalo. Uchopil stěny bedny a doufal, že cloumáním ji vyprosti ze sevření země. Sotva zabral, stěny bedny se zhroutily proti sobě a on přepadl málem hlavou do otvoru.

Zatraceně zaklel, málem bych si pořezal zápěstí nemít na nich tlustý svetr. Vyndal ruce a zahleděl se plný zvědavosti do díry v bedně, kterou tak neobratně vytvořil. Sněžení způsobilo, že do otvoru mžoural. V otvoru bylo vidět jen hromadu hlíny, rzi ze zbytků stěn bedny a pod tím prosvětlovali nažloutlé špinavé hadry podobné obvazům. Opatrně na ně sáhl a ucítil, že pod tím vším je něco tvrdého. Fantazie okamžitě začala pracovat. Byl tak vzrušený, že ani nevnímal mokrá kolena z klečení u díry a ani kopáním zpocená záda. Odházel hromadu rzi a očistil nejbližší látku od hlíny a sněhu, který se mu dovnitř nasypal. Hledělo na něj několik stejných úhledně zabalených balíčků. Vzal nebližší z nich a otáčel jím a zkoumal ho. Bezpochyby to byla obvazová látka, ale něčím k sobě slepená. Sáhl do kapsy pro kapesní nůž a dal se do pomalého rozřezávání obvazu. Nic v podvědomí ho neupozornilo na to, že by to mohlo být nebezpečné a že ani neví do čeho řeže, ale bát se nemusel, po první proříznutí se mu rozzářili oči. Z baličku se na pošmourný sněžný den smála sada stříbrných příborů. Teď teprve jeho tělem projížděla ta pravá euforie z nálezu a dychtivost zjistit co je tam dál. Shodil ze stromu bundu, rozprostřel ji, jak to jen šlo do svahu. Z torza rezavé bedny vyndával baliček za balíčkem. Kdykoliv se pro jeden sáhnul, zjistil, že pod ním je další a další. Bedna klamala tělem. Byla větší, než se prvně zdálo a skutečně byla v zemi větší častí svého těla. Na bundě před ním leželo 32 téměř stejných přesto rozdílně těžkých balíčků. Okolní svět pro něj přestal už úplně existovat. Husté sněžení, blížící se stmíváni ani to, že neví, kde vlastně je v ten moment nehrálo, žádnou roli.

Sáhl do kapsy pro telefon, ale byla prázdná. Na okamžik jeho mysl zapátrala po mobilu, jen že ten ležel na stole, kam ho před odchodem položil. No co naplat obrázek si neudělá. Naučil se fotit si nálezy teprve nedávno. Chtěl tedy prozkoumat další balíček, zvítězil však rozum. Jak to odnesu, batoh nemám?Pohledl na bundu na které ležel celí jeho úlovek. Bude to nepohodlné, ale nějak to nést v té bundě musím. Vše naskládal doprostřed, cípy a rukávy svázal k sobě. Vznikl tak jakýsi vak. Ještě překontroloval, zda něco v díře nepřehlédl a pak ji zahrnul. Hodil si nepraktický tlumok s úlovkem přes rameno a do druhé ruky ještě nepohodlněji uchopil detektor s krumpáčkem. Jak teď stál bez bundy zima se do něj zakousla a nejvíce do jeho pod svetrem zpocených zad. Tohle si odstůně, to věděl, ale s tím co si nesl v bundě mu to v tu chvíli nevadilo. Pokusil se určit si směr návratu a rychle vykročil.
Těžký terén, neforemné břemeno do toho ten otravný sníh. Brzo byl unavený a dělal častější zastávky.

Ztráty a nálezy

Po jedné delší pauze když už si po několikáté přehazoval z ruky do ruky vak a detektor s krumpáčkem.Zaslechl velice blízko zavití. V tom zvuku bylo tolik bolesti, až to s ním trhlo. Znehybněl a skoro nedýchal, poslouchal, zda se ten zvuk neozve znovu. Dlouho bylo ticho a on myslel, zda se mu to jen nezdálo. Zavití se ale ozvalo. Tentokrát slaběji. Udělal pár kroku tím směrem a zarazil se před ním na zemi ve sněhu a listí něco leželo. Bylo to chlupaté a rychle a krátce to oddechovalo. Z míst, kde tušil hlavu, s každým výdechem vyšel obláček teplého vzduchu. K tmavé hromádce chlupů vedl silný provaz zavázaný kolem nejbližšího stromu. Nejblíže k hlavě tvora byl na několika místech roztřepený. Vše z rukou položil a obloukem obešel tvora. Zvuk jeho nohou zvíře zaznamenalo a chlupatou hlavu nadzvedlo jeho směrem.Byl to pes. Zanedbané a chlupaté psisko, přivázané ke stromu. Patrně kříženec labradora a bůh ví čeho dalšího. Rozhodně hlava byla nejvíc podobná na labradora. Pes se krom dýchání, už dál nehýbal. Byl patrně silně zesláblí.
Vytáhl z kapsy kapesní nůž. Odřízl tlusté lano od stromu. Přiklekl a pohladil plstnatou a mokrou srst psa. Pod ní zvíře krátce a těžce oddechovalo. Měl vztek na toho, kdo muže něco takového udělat.
"Par dní si tu musel být, ale ne dlouho. Pořádně pod nulou v noci bylo teprve dnes. Kdyby to bylo jinak, už bych tu na tebe nemluvil. No když, už jsi to vydržel do teď, tak to teď nevzdávej". Mluvil na psa co nejkonejšivějším toném hlasu. I když si nebyl jist, zda spíše nemluví k sobě. "Dostanu tě co nejdřív do tepla a sebe co nejdřív k telefonu. No jo ale jak to s tebou provedu to nevím." Jeho zrak zabloudil k jeho tlumoku. Při plánu jak zachránit psa zapomněl na svůj poklad. Malinko zpanikařil, kam jeho oko dohlédlo, nebyl absolutně žádný zajímavý bod k zapamatování. Kam by mohl provizorně svůj poklad ukrýt a bezpečné ho poznat. Nejhorší je že teď už ho vážně tlačil čas a zvíře vážně potřebovalo rychlou pomoc. Pokročilá hodina moc prostoru k nápadům nedávala.
Vyskládal tedy obsah bundy ke stromu, kde byl pes uvázaný. Bude se muset rozloučit i se svým krumpáčkem.To vše zkrátka nepobere. Přes balíčky položil krumpáček.Snad si tě zase najdu. Přesvědčoval sám sebe. A podruhé za tento den rozprostřel bundu na zem a psa do ní položil. Podstrčil ruce pod bundu zvedl, ji i se zvířetem. A do pravé ruky nemotorně chytil detektor. Poslední krátký pohled ke stromu a teď už rychle na cestu.

Domů

Nést psa v náruči zabaleného v bundě, neumožňovalo vidět pod nohy. Co chvíli klopýtl a do něčeho kopl. Celou nemotornou chůzi v terénu ještě zhoršoval špatně se držící detektor. Ten se vždy když se to nejméně hodilo, vmotal mezi klopýtající nohy. Pes se velice rychle pronesl a nepomáhalo ani mírné nadhazování a přehmatávání si. Pes občas při odlehčování zasípal. Později už to přestal vnímat. Ale ze začátku ho to vždy polekalo.
Upravoval často směr chůze s nadějí, že dosáhne co nejdřív kraje lesa. Viditelnost s přicházejícím večer byl krok od kroku horší. Dostat se co nejdřív domů k telefonu, nebo někomu v údolí. Hlavně psa do tepla. Snažil si vybavit, z které chalupy stoupal kouř, když stál na zápraží.
Dílem jeho orientace, dílem náhody došel na stejné místo, které za denního světla tak dobře znal, Na stejné místo kudy do lesa vcházel. Matně ve tmě viděl siluetu své chalupy. To byl v ten okamžik nejhezčí pohled, co kdy viděl. Psa už dávno nesl někde pod svým pasem ruce vytahané. Zpocená mokrá záda, v ruce držící detektor křeč. Pohled na chalupu mu pomohl vydat ze sebe zbytky sil. A sněhem pokrytou pastvinu doslova přeletěl.

Sníh

Uřícený a zpocený vrazil do dveří chalupy. V půli předsíně upustil detektor. Nechal ho volně sjet po své noze na zem, aby ho nerozbil. Naučený trik, který se teď hodil víc než kdy jindy. Dalšími dvěma kroky vešel do světnice. Teplo už v ní nebylo. Kamna během dne vyhasla. Přešel místnost a psa v bundě položil na pohovku, která stála v jednom z rohů. Otočil se k jídelnímu stolu, na kterém ležel telefon.
Natáhl se pro něj a v půli pohybu se zarazil. Něco bylo špatně. Otočil se na psa a strnul hrůzou. Zvíře bylo naprosto nehybné. Položil na něj svojí třesoucí se ruku. Pes se nijak nereagoval. Byl divně ztuhlí a studený. Došlo mu to zároveň. Celá snaha zachránit ho byla zbytečná. Podlomili se mu kolena a dolehlo to na něj plnou silou a on začal tiše plakat. Vyčerpáni a bezmoc.  Chtěl to všechno ze sebe vykřičet nebo do něčeho praštit, ale k ničemu by to nebylo. Tělo psa dále vychládalo a na krajinu dál padal sníh.