Sídlil Marobud na Zvíkově? II.

… Po neúspěchu na válčišti obvykle následují i domácí potíže. V Čechách se o dva roky později proti Marobudovi vzbouřil mladý šlechtic, jistý Katvalda. Situace byla natolik vážná, že se dříve mocný král musel obrátit na své římské spojence s žádostí o pomoc. Římané však do věcí za českými pohraničími hvozdy nechtěli míchat. I tak měli svých starostí dost. Nicméně sesazenému Marobudovi poskytli politický azyl a dovolili mu usadit se na stará kolena v Itálii, kde v Ravenně, užívaje si patrně římské státní penze, strávil zbytek života a v roce 37 zemřel. Oproti tomu ambiciózní hrdina Arminius měl daleko horší osud. Už v roce 21 ho při hádce zapíchli vlastní příbuzní.

A co se stalo s Markomany? Na první pohled se zdá, že po Marobudově útěku do Itálie zmizeli ze scény. Alespoň v České kotlině se po nich ztrácejí všechny stopy. Německý historik Kaspar Zeuss vysvětlil jejich zmizení hypotézou, že přešli Šumavu směrem na jihozápad a usadili se v Barorsku. Samotné jméno Bavorska a Bavorů prý vzniklo pojmenováním nově příchozích jako Baiuwarii, „lidé ze země Baia“, přesněji Boiohaema. Dávní keltští Bójové tak dali jméno nejen Čechám, ale i Bavorsku a Bavorům.

V souvislosti s Marobudem si dějepisci od časů středověkých kronikářů kladli otázku, kde vlastně tento markomanský král sídlil. O Závisti, kam umisťoval jeho sídlo Václav Hájek, už řeč byla. Ve 2. století zaznamenal alexandrijský astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios na mapě Velké Germánie hrad či město Marobudon, už svým názvem zjevně připomínající obratného vládce. Jedna z odvážných archeologických domněnek ho spojuje s plzní a okolím. Snad by to mohl být Starý Plzenec nebo Radyně, respektive hradiště, které stávalo namístě pozdějšího hradu Karla IV. Podle jiných názorů by mohlo jít o sídlo na Pičhoře u Dobřichova na Kolínsku, kde v roce 1896 objevil nestor české archeologie Josef Ladislav Píč germánské žárové pohřebiště. Ale opět se jedná jenom o odvážný dohad. Vždyť jiní historici hledali domnělý Marobudon někde na území dnešní Prahy, snad na hradišti v Šárce, jiní dokonce až na Moravě.

Kupodivu se u nás měla vyskytovat jedna dochovaná markomanská, ne-li snad dokonce římská památka. První na ni v této souvislosti upozornil rakouský historik profesor Maxmilián Millauer v roce 1817. O jakouže to památku šlo?

Pana profesora zaujala hranolová tzv. Hlízová věž na jihočeském hradě Zvíkově. Ostatně není divu, vždyť třebaže je součástí hradního paláce, jde o stavbu na první pohled viditelně odlišnou. Její hranol se vypíná do výše dvaceti metrů, na šířku zhruba 12,5 metrů a její stěny jsou 3,5 metru silné. Nápadné je na ní především hrubé neomítnuté zdivo sestavené z žulových kvádrů hrubě bosovaných, tedy opracovaných jen na okrajích, mezi nimiž se takřka ztrácejí úzká střílnová okénka. To jí dává zcela nezvyklou podobu, kvůli níž dostala svůj název Hlízová. Hrubě tesané kvádry skutečně hlízy připomínají.

Rožmberský kronikář Václav Březan se dokonce domníval, že Hlízovou věž dal už v roce 760 zbudovat bájný kníže Nezamysl jako základ budoucího hradu. Pln obdivu o ní doslova uvedl: „Nesmýšlím tím způsobem, aby se jí v Říši podobná našla.“ Zajímavá je ostatně i okolnost, že v roce 1597 byla na její zdi vsazena destička s českým nápisem popisující setkání stavitele Jana Antonína Valacha se zlým duchem. Zdá se tedy, že Hlízovou věž obklopuje cosi tajemného a magického.

Nemůžeme se proto příliš divit, že ji ctihodný profesor Millauer zcela vážně považoval za pozůstatek snad dokonce sídla Marobudova. Jeho názor vyvolal značný rozruch a v roce 1818 se na Zvíkov vydal i známý český obrozenec, jazykovědec a historik Josef Dobrovský. Protože se tehdy živil jako vychovávatel v rodině Černínů, vzal sebou i mladého svěřence hraběte Evžena Černína z Chudenic, pozdějšího nadšence pro archeologii a zapáleného českého vlastence. Oba si „Markomanku“, jak se také Hlízově věži přezdívalo, pozorně prohlédli a abbé Dobrovský se pod dojmem toho, co spatřil, ztotožnil s Millauerovými závěry.

Další nadšení badatelé „objevili“ na zdivu Hlízové věže záhadné značky, podle jejich soudu starogermánské runy, a jeden z průkopníků archeologie, Josef Pachl z Prahy, našel na Zvíkově údajný bronzový pohanský amulet. Markomanský původ Hlízové věže nedával spát zejména českým historikům, kteří z nacionálních důvodů nemohli připustit, aby ryze český hrad Zvíkov vlastně založili Germáni. A tak naopak zdůrazňovali nápadnou podobnost tajemné věže s římskými kastely a z toho vyvozovali, že jde o pozůstatek dokonce římského opevnění. Profesor archeologie Jan Erazim Vocel měl v roce 1850 přednášku o římských kastelech v Čechách. Hlízová věž na Zvíkově prý mu velmi připomínala podobné římské stavby na Dunaji a na Rýnu. Je tedy podle něho rovněž římského původu, byť byla později goticky upravována. Své myšlenky rozvedl v knize Pravěk země české.

Takže je Hlízová věž dílem Římanů nebo Markomanů?

Ani těch prvních, ani těch druhých. Zvíkov i s Hlízovou věží dal postavit až ve 13. století Přemysl Otakar I. Žádné sídlo Marobudovo tady nebylo, na zdech nehledejte žádné starogermánské runy. Ty na opracovaných kvádrech vytvořila leda fantazie jejich „objevitelů“. Pokud je na nich opravdu něco k vidění, jde jen o staré kamenické značky. Dokonce jsou shodné s těmi, které můžeme nalézt na starobylém kamenném mostě v Písku. Patrně nám je zanechali kameníci ze stejné stavební huti.

Nicméně Hlízová věž je nesporně velmi zajímavou stavbou s řadou románských prvků, které z ní činí jednu z nejpozoruhodnějších věží svého druhu u nás. Určitě představuje nejstarší část zvíkovského hradu. A protože se říkává, není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu, ostroh nad soutokem Vltavy a Otavy, kde se vypíná Zvíkov, byl osídlen už v 6. století př. n. l. Stávalo zde keltské hradiště, jedno z těch na vodní cestě z Třísova na Závist. Dost možná, že ho v prvních letech po Kristu osídlili i Markomané. Ale Hlízová věž zcela určitě není jejich dílem.

Bauer, J.: ZÁHADY ČESKÝCH DĚJIN II.