Sídlil Marobud na Zvíkově?

Žádného vladaře Bójů panujícího v končinách kolem tehdy ještě stříbropěnné Vltavy neznáme jménem. A tak prvním, jehož jméno se v souvislosti s Čechami vynořuje z šera dávné minulosti, je až Marobud, vůdce germánského kmene Markomanů. Pocházel patrně z přední aristokratické rodiny a v mládí se dostal do Říma. Z dochovaných písemných pramenů není jisté, zda jako host, zajatec nebo rukojmí. Jak se však posléze ukázalo, tato zkušenost mu nebyla bez užitku. Římané se jistě snažili tohoto ještě mladičkého barbara převychovat po svém a zřejmě mu poskytli na svou dobu značné vzdělání. Nejvýznamnější římský dějepisec Tacitus o Marobudovi uvedl, že vynikal mimořádnými fyzickými i duševními schopnostmi.

V posledních desetiletích před Kristem se stal vládcem a také vojenským vůdcem Markomanů sídlících tehdy v severním Pomohaní. Blízkost této oblasti s hraničním územím Římské říše dostala Marobuda do války s jeho bývalými hostiteli či vězniteli. Markomané v boji s římskými legiemi vedenými Drusem utrpěli v roce 9 př. n. l. katastrofální porážku. Některé zprávy dokonce hovoří o takřka vyhlazení kmene. Marobud si z toho odnesl poučení pro celý život. Od té doby bude určovat jeho činy snaha vycházet s Římany pokud možno smírně a po dobrém.

Prvním krokem k tomu bylo odvedení zbytku Markomanů na východ z dosahu římské moci, od České kotliny. Jejich příchod k nám zasazují historici zpravidla do časového intervalu od roku 9 do roku 3 př. n. l., tedy do doby, kdy zde dohasínala sláva keltských oppid. Markomané snad dokonce po Bójích hradiště na Závisti na krátký čas osídlili. Tvrdí to i kronikář Václav Hájek z Libočan, který sem umístil i hrad nejstarší dcery legendárního soudce Kroka Kazi:

„Káša, sestra Libušina, s povolením Libuše, sestry své, rozkázala sobě na jedné převysoké hoře zámek postavit tu, kdež někdy prvé zámek a město pevné bylo rozkázáním Markvarta (rozuměj Marobuda), krále moravského a hermundurského, na hoře řečené Peerk postaveno, a dala jemu od svého jména jméno Kášin, kterýžto hrad a gruntové jeho nad řekou Vlhtavú proti klášteru zbraslavskému až do dnešního dne ukazují.“

To tedy znamená, že ještě v roce 1541, kdy Hájkova Kronika česká vyšla tiskem, byly na Závisti ruiny keltského oppida a patrně i sídla Markomanů.

Vraťme se však k dalším Marobudovým osudům. Nový rozmach jeho panství v oblasti České kotliny- podle Velleia Paterculla měl k dispozici značnou vojenskou sílu představovanou 70 tisíci pěšáky a 4 000 jezdci- začal Římany znovu znepokojovat. V roce 6 n. l. proti němu vytáhli dokonce s 12 legiemi vedenými pozdějším císařem Tiberiem. Dvěma proudy z vojenské pevnosti Carnuntum blízko soutoku Dunaje a Moravy a z města Mogunatiacum, dnešní Mohuče, vyrazili Římané k českým pohraničním horám.

Marobud zřejmě nebyl dvakrát nadšen vyhlídkou na další, patrně stejně zničující válkou jako byla ta první, ale pomohla mu náhoda. Když byly oba proudy legií vzdáleny pět dní pochodu od jeho českých pozic, přišla zpráva o protiřímském povstání v Panonii a vojska musela změnit směr.

Marobud si oddechl a pospíchal vzniklé situace využít. Ne že by vpadl Římanům do zad a poplenil jejich území, jak to tehdy mívaly divoké germánské kmeny ve zvyku, ale uzavřel s Tiberiem mírovou a spojeneckou smlouvu, v nichž ho druhá strana uznala „za krále a přítele národa římského“. Tato dohoda mu zaručila, že tehdy největší evropská a patrně i světová velmoc dala Markomanům a České kotlině pokoj. Vida, první vládce u nás, kterého známe jménem, a jak obratně si vedl!

Na druhou stranu se zase na prozíravého Marobuda mohli odvolávat všichni pozdější domácí kolaboranti jako na svůj příklad. Zkrátka, každý podle svého gusta.

Ale ani Marobudovi se v příštích letech jeho opatrná pragmatická politika nevyplatila. V Germánii znovu vypukly nepokoje a do čela protiřímského povstání Cherusků se postavil jejich ambiciózní vládce Arminius. Když proti nim v roce 9 vytáhly legie vedené Publem Quinctiliem Varem, vlákal je Arminius, jehož jméno si Němci později upravili na Hermann, v Teutoburském lese do bažin a krvavě je rozdrtil. Sám Varus v zoufalství nad takovou zkázou spáchal sebevraždu.

Arminius povzbuzen svým vítězstvím hodlal povstání dále rozšířit a obrátil se na markomanského krále Marobuda s žádostí o podporu. Dokonce mu spolu s výzvou ke spolupráci poslal jako dárek Varovu hlavu. Patrně mu nebyly cizí některé zvyky Keltů. Opatrného Marobuda však takový prezent spíše znechutil. Účast na povstání s výmluvou odmítl a Varovu hlavu dal doručit do Říma s tím, aby byla řádně pohřbena. Měl zkrátka dobré římské vychování.

Arminus pochopil toto gesto jako osobní urážku a navíc zradu germánských ideálů, řečeno moderním jazykem. Když se střídavými úspěchy odolal trestným výpravám Římanů, posvítil si na Marobuda a v roce 17 se s ním utkal kdesi na sever od České kotliny. Velká bitva, která snad měla rozhodnout o sjednocení germánských kmenů, skončila sice nerozhodně, nicméně Marobud se svými Markomany opustil bojiště dříve než Arminus, což bývalo v tomto ohledu u vojácky zásadových Germánů přiznáním porážky…

Bauer, J.: ZÁHADY ČESKÝCH DĚJIN II.