Seznam známých pokladů

Šéf francouzského Klubu hledačů Robert Charroux se v poslední třetině minulého století pokusil sestavit seznam pokladů, které veřejnost zná. K dispozici měl velké množství plánků, náčrtů, rad, popisů a dokumentů, ale i přesto o přesnosti jeho seznamu můžeme spekulovat. Charroux se také zúčastnil mnoha expedic a vydal knihu, v které sám přiznal, že „systematické rozdělení pokladů je obtížné“. Vybral tedy soubor nejznámějších pokladů, v němž je obsaženo 600 nejznámějších.

V seznamu uveřejnil nejen počet objektů, ale roztřídil je také podle oborů:

Co se týče pokladů v potopených vracích, byl pan Charroux poměrně skromný, protože je jich dnes tisíce. V uměleckých památkách bychom s dvěma objekty také sotva vystačili. Například jantarová komnata je cílem hledačů po celé Evropě, a když započítáme objekty zašantročené hitlerovým režimem, dostaneme se k mnohem vyššímu číslu.

O tom kolik je pokladů v hrobech (a to jenom v Egyptě) by si nedokázal tipnout ani znalec starověké archeologie. Zmiňme třeba poklad nalezený v zapomenuté hrobce daleko od Sofie, který je dokonce porovnáván se Schliemannovým objevem v bájné Tróji. Nezapomeňme také na poklady z dob templářských rytířů, po kterých se pátrá nejenom ve Francii, ale i na mnoha jiných místech Evropy. Takže v této položce se předák hledačů z minulého století, R. Charroux, dopracoval k očekávaným tipům dokonce hned na 35 místech.

Nejvíce přesné bude zřejmě dělení pokladů na objevené a neobjevené, případně na nálezy očekávané a hledané a na poklady zcela netušené a nepředvídané. I dnes zůstává záhadou, kde se ztratily četné „trezory“ minulosti, slovo mimochodem odvozené z francouzského slova „trésor“, což znamená tolik co poklad, bohatství, jmění, klenot nebo pokladnice. A trésor je zase odvozen z řečtiny, čímž se vracíme do starověku a k pradávné lidské hrabivosti, ke zdobení a do dávných počátků peněžní směny.

Od těch časů naši zem postihlo několik válečných pohrom, obrovských invazí i vpádů. Přes tyto všechny hrůzy zůstalo pod zemí řadu cenností v podobě mincí, šperků atd. Tyto poklady se staly nedobytnými, protože leží za hranicí lidských možností, anebo zmizely prostě jen proto, že člověk, který si místo úkrytu označil a zapamatoval, zahynul sám uprostřed konfliktu.

Nabízí se otázka: „ Jsou, či nejsou poklady?“.

Na tuto otázku přikývne i ten nejserioznější historik a badatel. Jistě, že jsou, o mnohých víme, i když neznáme přesné místo, kde jsou ukryty. Chybí nám jenom klíč k jejich objevení a nestačí jen fakt, že víme o jejich existenci, že ho naši předci potopili do hlubin apod.

Kam se například poděly poklady zakladatele světové říše Mongolů, Čingischána (asi 1161 či 1155- 1227), vladař spojených mongolských kmenů, který vládl obrovské říši zasahující právě tak k Labi jako k Amuru, do čínské a perské říše jako do Hindustánu, středoasijských končin a k jaderskému moři. Všechno, co Čingischánovi hordy naloupily, bylo zavlečeno do legendárních sídel lidských dějin. Po pokladech se však slehla země.

A kam zmizely poklady starých mogulů (či Mughalů) shromažďovaných v indickém Dillí po tři století, šesti generacemi (mezi léty 1526-1858)? Víme, že proslulý diamant Koh-i-noor byl kdysi ozdobou „Měsíčního trůnu“ v tamějším paláci. Trůn byl vyložen kameny nesmírné ceny a byl opatřen střechou z masivního zlata. Obklopovalo jej 12 sloupů vykládaných perlami, nad nimiž se klenul obrovský květ makovice ze zlata.

Abychom neodbíhali tak daleko, i naše historie skrývá nespočet záhad, např. Metodějův hrob… Ale o tom zase až příště.

Ravik, S.: POKLADY POD NÁMI