Rumburská vzpoura – první vojenská rebelie na českém území. Část 2: Vůdci vzpoury.

V minulé části vyprávění o Rumburské vzpouře  jsme se dozvěděli o počátku této významné události, poznali jsme hlavní pohnutky a příčiny vzpoury. Dnes poznáme jejich vůdce a osoby v hlavních rolích příběhu, který se navždy zapsal do historie.

Za každou významnou událostí v historii se nachází člověk. Obyčejný člověk, který má své vlastní potřeby, problémy, starosti i radosti. A vůbec přitom třeba netuší, že brzy se sám stane strůjcem tak významných událostí, že to navždy změní život a svět mnoha lidí...

František Noha

V době vzpoury teprve třiadvacetiletý rodák z Dobřan u Stříbra neměl zrovna lehký život. V mládí mu zahynul tatínek po nešťastném pracovním úrazu, maminka se musela o rodinu starat sama. Ačkoli sám velmi bystrý, nebylo Františkovi dopřáno vyššího studia. Musel se spokojit s výučním listem soustružníka plzeňské Škodovky. Protože miloval divadlo, stal se v tom plzeňském později kulisákem. Sám byl povahy veselé, až šprýmovné. Dle, v jeho osobních věcech, nalezených potvrzeních se uvádí, že v zajetí na Ukrajině obveseloval přítomné svými komickými vystoupeními.

Vojenská éra života Františka Nohy začala v plzeňském 7. zeměbraneckém pluku, kam nastoupil brzy po začátku války. Po výcviku byl odeslán na východní frontu, aby se v září 1915 nechal dobrovolně zajmout, když byl vykonával průzkumnou činnost pátrače. V zajetí pobýval František na Ukrajině v táboře u Charkova. Odtud byl „vysvobozen“ a zpět převelen do služeb rakouskouherské armády dne 8. února 1918. Již v dubnu 1918 je František zpět v Čechách, konkrétně přímo v Rumburku. Po krátké dovolené na zotavenou u blízkých se Noha kolem 10. května vrací zpět a je zařazen do již zmíněné 7. čety III. náhradní setniny.

Do vzpoury tehdy zbývalo pouhých 11 dní, během kterých František nezahálel. Sledoval náladu mužstva, podněcoval vášně, přitom se jeho oblíbenost rostla. Pokud mohl, pobýval v kolektivu co nevíce to šlo. Přítomné vždy obveseloval různými kousky a triky. Získal si sympatie většiny. Zapřádal rozhovory na téma války, mluvil vášnivě o Rusku, o kterém si v Čechách mylně mysleli, že prošlo bolševickou revolucí, která tamní válku již ukončila. Mužstvo těmito myšlenkami nadchnul velice, vidina konce války pro většinu z nich znamenala velkou vzpruhu. František Noha se stal oblíbenou a současně uznávanou osobností mužstva. Umínil si vybojovat válku jinou. Válku proti válce...

Stanislav Vodička

Další významnou osobností, i když povahově zcela odlišnou, byl introvertní Stanislav Vodička (častěji známý jako Stanko Vodička), narozen 4. 5. 1895 v Lobzích u Plzně. Když mu v patnácti letech zemřela maminka, převzala péči o rodinu jeho starší sestra Terezie. Ostatně, rodina byla dosti početná, Stanko měl šest sourozenců a tak o starosti, narozdíl od peněz, nouze nebyla.

V dobách studií pohublý vysoký chlapec s bystrým úsudkem a rychlým duševním vývojem miloval díla Komenského a mistra Jana Husa. Často je prý citoval a dlouhé hodiny dovedl o husitské době, válkách a vyznání vyprávět. Po maturitě nastoupil studia na vysoké škole, obor chemie. Během krátké doby ale odešel a snaže se vyhnout vojně a frontě, absolvoval telegrafní kurz a stal se státním úředníkem na Hlavním nádraží v Plzni.

Ač se to zdá s podivem, na vojnu se nakonec stejně přihlásil – sám a dobrovolně. Údajně prý se záměrem přeběhnout na ruskou stranu. V roce 1916 se prvně dostal do Rumburka, aby zde absolvoval základní výcvik a následně byl odeslán na frontu. Přejít na druhou stranu se mu ale nepodařilo. Naopak, onemocněl a putoval po různých nemocnicích s katarem plic. Po rekonvalescenci složil důstojnické zkoušky, následně se vrátil jako desátník aspirant zpět do Rumburku v březnu 1918.

Protože stále horší podmínky v jídelně i nálada mužstva byly příšerné a Stanko navíc nelibě nesl ustavičně odkládané povýšení na podporučíka, měl v plánu hlásit se o dovolenou, aby se potěšil se svou milou Aničkou Vítovou a přišel na jiné myšlenky i lepší stravu. Shodou okolností, slyšení u nadřízených si naplánoval právě osudného 21. května. Jak zřejmo, k tomu již nikdy nemělo dojít...

Toho dne v 8 hodin ráno vtrhl euforicky nabuzený dav vzbouřenců na praporní velitelství. Stanko se snažil vášně zklidňovat, ale sám pak vida, že není možno zastavit již rozjetý rychlík, naskočil do něj nakonec také. Protože byl považován za moudrého a sečtělého, byl již dříve respektovanou a uznávanou osobností mezi rumburskými vojáky. I proto se v tu chvíli Stanko Vodička stal jedním z hlavních aktérů a vůdců vzpoury. Jeho osud toho dne dochází naplnění...

V dalším pokračování vysledujeme krok za krokem a hodinu po hodině vzrušivé události, které nakonec vedly v tvrdé rozuzlení.

Foto 1: Nastoupení vojáci před odchodem na frontu – rumburské náměstí.

Foto 2: Z dnešního pohledu lehce úsměvná fotografie. Velmi zajímavé reklamní lákadlo pro návštěvu Rumburku. Některé z dam pravděpodobně velmi osobně znali i vojáci 7. střeleckého pluku v Rumburku.

Zdraví GM4PRO - Roman