Rumburská vzpoura – první vojenská rebelie na českém území

Letos připomínáme 100 let od počátku války, která měnila zásadním způsobem dějiny, lámala mnoho rekordů, přinášela zcela nové a do té doby neznámé způsoby vedení války a vyznačovala se ještě jednou zvláštností: Poprvé v dějinách se na českém území vojsko vzepřelo svým velícím tak, jako nikdy dříve. Dne 21. 5. 1918 se v Rumburku začala psát tragická historie, která málem změnila chod světových dějin.

Je až s podivem, jak málo se o Rumburské vzpouře v Čechách obecně ví, ve školách učí a vypráví. Přitom stala se událostí historicky velmi zvláštní, ojedinělou a ve světě dosti známou. Proč vlastně došlo ke vzpouře a kdo ji organizoval? Čím byla tak zvláštní a kam až mohla vést? Pojďme vzpomenout na muže, kteří nechtěli již zbytečně ztrácet životy na poli válečném, ale domů hleděli a po 4 letech zbídačeného života k rodinám namísto k nepříteli do zákopů chtěli...

Příčina rumburské vzpoury byla prostá

České země v průběhu války, zvláště pak v posledních dvou letech, sužovali hlad a nemoce, bída s nouzí držely se kdekoho. Nebylo jídlo, scházel materiál na výrobu zbraní, nebyla práce. Lidé v městech i na venkově umírali, oslabeni hladem, i na běžné choroby, které by jinak přestáli. Vyčerpané mocnářství ztrácelo důvěru i těch nejzarytějších podpůrců monarchie.

Takto spatřili svou zem, příbuzné a krajany ti vojáci, kteří se navrátili z ruského zajetí v oblasti Ukrajiny a Bílé Rusi. Stav země byl pro ně doslova šokující; před odchodem do války se českému lidu vcelku dařilo, život vzkvétal, lid býval spokojen, sociálně i hmotně tehdy slušně zabezpečen. Navrátilci tím byli vcelku logicky šokováni. Všude viděli zmar, snad každý doma někoho nemocí ztratil. Získávali velmi silný dojem, že válka je nejen zbytečná a k ničemu, ale že již jí bylo až příliš a neprospívá nikomu. Morálka a poslušnost takových navrátilců (hajmkérů – od slova Heimkeher, navrátilec) byla tedy silně pod bodem mrazu.

V květnu 1918 bylo v Rumburku, kde byl umístěn 7. střelecký pluk (původně zeměbranecký), takových hajmkérů 839. Hlavní náplní pluku byla příprava a výcvik záložáků a rekonvalescentů před odesláním na frontu. Vojáci byli ubytováni v různých zařízeních (zámek, škola, hostince apod) nejen v Rumburku, ale i blízkém okolí. Např. V Dolních Křečanech nebo Jindřichově, ale i dále (Šluknov, Varnsdorf). V samotném Rumburku byl ovšem počet vojáků nejvyšší. Tam také jiskra povstání začala doutnat nejdříve.

Hlad, šikana, chybějící žold

Pokud byla situace u civilního obyvatelstva špatná, pak nálada a podmínky v rumburských kasárnách nebyly o mnoho lepší. Více než polovina mužstva byla složena z českých chlapců a mužů, velelo jim však německy hovořící důstojnictvo bez valných zkušeností. Výcvik probíhal krutě, šikana ze strany velících byla více než únosná. K tomu se přidal hlad, špatné hygienické podmínky, nízký nebo žádný žold. Vojáci byli znechuceni dlouho trvající bezvýchodnou válkou i místními podmínkami a začali toho mít tak akorát dost. Když vezmeme navíc v úvahu, že bývalí zajatci nebo rekonvalescenti z fronty již dávno „věděli své“, zpět do války nechtěli. Naplánovali si tedy, že se vzepřou velení. Plán chtěli uskutečnit v červnu roku 1918, ale shodou okolností dospěl k naplnění dříve, než čekali.

Přestože navrátilci měli právo na zpětně vyplacený žold po dobu zajetí, stejně jako na

řádnou dovolenou, mnohým žold vyplacen nebyl dosud vůbec, jiným zčásti a dovolená byla kratší, než býti měla. K podmínkám v kasárnách, špatné stravě a šikaně ze strany velících důstojníků se přidala informace, že navrátilci půjdou opět na frontu. A to již 6. června. Na vojáky toho bylo až příliš. Začali provokovat, neposlouchali rozkazy, záměrně kazili práci a výcvik. Situace vygradovala 21. 5. 1918.

V 6 hodin přišlo na ranní nástup 65 mužů 7. čety III. náhradní setniny demonstrativně s puškami, ačkoli to bylo jasně proti rozkazu.  Velitel setniny Klöpfer počal nadávat, vyhrožovat a urážet nastoupené muže, kteří nehodlali zbraně odložit a vyhovět tak rozkazům velení. Když už nadávek bylo příliš, některý z nastoupených  mužů zařval: „Hovno!“. Klöpfer se mohl pominout vzteky, ještě více nadával a vyhrožoval. Vzápětí ale od kohosi dostal ránu pažbou do hlavy a skácel se k zemi. Strhnuvší se mela rozpoutala dlouho skrývané a potlačované vášně. Již se nedala zastavit. Neplánovaně dříve tak počala rumburská vzpoura...

Než se dostaneme k dalším událostem onoho významného květnového dne v Rumburku, představíme si hlavní postavy, lídry vzpoury i jejich protistranu. Ale to až zase příště, aby ze čtení nebolela hlava :)