Říman

Před čtrnácti dny v sobotu ráno mi zavolal kamarád Mates. Kolega detektorář, pro mně především zasvěcovatel do tajů hledání starých pokladů a rádce při zacházení s detektorem. Mates je hledání nadmíru oddaný a to už dlouhých jedenáct let. To se o mě říct nedalo, teprve měsíc jsem vlastnil detektor a díky podzimním rozmarům počasí a práci mě „pěkně udělané pole“, jak říkává Mates, přivítalo teprve třikrát.

„Nazdar. Vstáváš už? Hele, koukal jsem na počasí a vypadá to zatím dobře, žádný déšť, tak vyrazíme hledat. Co ty na to?“

„Jo, proč ne. A v kolik?“

„V jedenáct jsem u tebe.“

„Dobře. Já tě budu čekat před barákem.“

„Super. Zatím čau.“

Nehýřil jsem moc nadšením a ne proto, že by mě zrovna probudil. Celý výlet jsem vnímal jako další zkoušku trpělivosti a snad příjemně strávený čas na čerstvém vzduchu. Abyste pochopili proč, museli byste poznat Matese. On měl jednu strašnou chybu – příliš mluvil a nezapomínal přitom mnohokrát zmínit, jak je v hledání skvělý a co už všechno našel a když budu dělat věci jako on, taky se dočkám parádních nálezů…jak tušíte, moje praxe po jeho boku ukázala pravý opak. Po hodinách prochozených na poli s přibitým pohledem do hlíny a za zvuků šumu s občasným tónem detekce kovu, pod nímž jsem větsinou vyhrabával samý bordel, jsem ztrácel svůj optimismum a důvěru k řečem svého kolegy. Nic na tom nezměnil ani nález dvou mincí z Rakouska-Uherska. Na jediné, co jsem se tedy těšil, byl čerstvý vzduch a klid, i když jsem netušil, jaké místo vybral tentokrát.

V jedenáct Mates skutečně dorazil. Nezdržovali jsme se. Do kufru jsem naložil detektor, vojenský rýč po otci a baťůžek, kde jsem měl snad všechno, co bych dneska na poli mohl potřebovat.

„Kam razíme?“

„Na vrch Hradisko.“

„Na Mušov?“

„A kam jinam? Ty seš do těch Římanů zapálený, tak pořádně prohledáme jejich tábor a kdo ví, co najdeme?“ usmál se jak Harpagon z Lakomce. „Jsem si o tom četl. Jednalo se o největší soustředění římských vojenských zařízení mezi Rýnem a Dunajem. Pojalo dvacet tisíc vojáků a ve válečném období až sto tisíc…tak doufám, že tam toho po sobě hodně nechali. Líbily by se mi římské mince, nejlíp zlatý nebo stříbrný denáry a taky spony a jehlice do vlasů, nebyla by vůbec k zahození ani přilba nebo část zbroje…“

Chuť na tenhle výlet mě rázem přešla. Matesovi bylo jedno, kde kope, hlavně když nález bude cenný a prodejný za velké peníze. Historická hodnota nálezu mu byla šumák. Já byl jeho pravý opak. Takové drancování archeologických lokalit jsem nesnášel a považuji to za barbarské a nemorální. Raději jsem se zdržel projevu svých vědomostí o lokalitě Mušov. Věděl jsem o ní snad všechno, co šlo, právě proto, že jsem zažraný do období antického Říma.

„Děláš si prdel? Vždyť je to archeologická lokalita.“

„Není, je to pole jako každé jiné! Joo, ta místa, která odhrnuli, ta jo..ale zbytek ne. Už se těším jak nám detektory budou krásně zpívat…“

Do konce cesty už pusu nezavřel, takže jsem si opět vyslechl tolikrát omílanou řeč o jeho začátcích a jeho nejcennějších nálezech, které už vám nepřijdou zajímavé jako spíš vychloubačné. Moc jsem ho neposlouchal, přesto neuvěříte, jak jsem byl štastný, když jsme dorazili na místo a já mohl konečně vypadnout z auta. Kdo nezná Mušov, najde ho na břehu vodní nádrže Nové Mlýny u aqualandu Moravia. Dvě pěkně udělaná pole rozděluje vinice a polní cesta, po níž jsme dojeli k remízkům na rozcestí mimo dohled lidí.

Římský vrch byl přímo přede mnou. Pojal mě zvláštní pocit. Stál jsem na místě, kde v druhé polovině 2.století stálo mohutné římské opevnění pro dvacet tisíc mužů, které připomínalo spíše město o velikosti nedalekého Mikulova – měli tu vše, ubytovny, nemocnici, lázně, dílny, přístav a hlavní velitelskou budovu. Archeologové doposud odkryli jen nepatrnou část z celého osídlení. Z myšlenek mě vytrhl Mates.

„Na co čekáš?“ z kufru si vyndal věci a začal se připravovat.

Já zůstal u svého názoru. „Na tohle pole s detektorem nejdu. To mi přijde jako vykrádání.“

„Blbost. Je to jen pole, co se ti může stát. Ale když nechceš tak nechoď, aspoň toho víc zbyde na mě.“ Úplně se těšil, skoro se třásl dychtivostí. V duchu jsem doufal a přál si, aby tam nic nenašel, nic cenného a brzy to zabalil a jeli jsme domů. Mates natěšeně nasadil sluchátka, zapnul detektor naladil a vkročil na pole. Byl jsem z jeho chování dost mrzutý a naštvaný. Vzal jsem si svoje věci a vyrazil k remízkům, které se táhly dokola a v podstatě byly samotnou hranicí, kam sahalo opevnění. Měl jsem tak aspoň na dohled Matese.

„Doháje! Zatracený baterky…“ Mates ze sebe shodil sluchátka. Nedalo mi to se nezeptat.

„Co je?“

„Nevím. Doma jsem do toho dal nový baterky a teď jsou mrtvý.“ z kapsy vytáhl náhradní. „Tak se ukažte.“ detektor zas běžel. Mates se vítězoslavně pousmál, nasadil sluchátka a vykročil, jenže jako by mu v tu chvíli někdo pod nohy strčil klacek a strčil do zad, tak nešikovně zakopl div neskončil tváří v hlíně. Vzduchem se proletělo pár ostrých nádávek, než zas pobral dechu na uklidněnou. Důrazně se ohlédl kol sebe…jaké však bylo překvapení, když nenašel nic odpovídajícího. „Tak sakra…“ mračil se bouřlivě „Něco tady být muselo…aaa…kašlu na to.“ Vrátil se k detekrotu stále takový rozčarovaný. Upřímně, shledával jsem sledování svého kolegy za momentálně zábavnější činnost, než samotné hledání. Nestávalo se, že by měl Mates na poli tak nešikovný den, a protože nepatřil mezi klidné povahy, dokázal dávat svoji nespokojenost důrazně a hlasitě najevo. Po pár krocích mu detík hlásí barvu. Sice ke mně nedolehl zvuk skrze sluchátka, podle kterého bych to poznal bezpečněji, za to mi neunikl pohled na jeho náhlou horlivost dostat nález na povrch země. Ke zvukům oznamující podřadné kovy, jako železo býval flegmatický a málo kdy se jimi obtěžoval zabývat. Ze zvědavosti jsem k němu vyrazil. Mates klečel na kolenou, v dlani hroudy hlíny, které jednu po druhé přisouval pod detektor dokud mu nezahvízdala.

„Podle Idéčka to je stříbro nebo zlato.“ Hlásil mi, zatím co natěšeně hroudu rozlamoval. Stejně jako on, i já si během těch pár vteřin dokázal představit římskou minci, přesku, sponu a přistihl se v napjatém očekávání…zašlý kovový knoflík s překříženými meči československé armády ani jeden z nás ovšem nečekal. „Je to možný?!“ nechápal Mates , skoro zavrčel a knoflík pro kontrolu strčil pod detektor…hlásil barvu. To jsem slyšel i já. „Já jsem z toho jelen. Normálně bych se vsadil. Knoflík strčil do kapsy, díru zahrabal „Uvidíme dál.“ pokračoval v hledání a já se přesunul k remízkům. Když jsem se kontrolně otočil, Mates zas klečel a hrabal se v zemi. Bál jsem se, co tentokrát najde , i když se mi zdálo, že mu ten správný kousek hlíny pořád uniká až z toho Mates začínal chytat amok. Trpělivost nebyla jeho silnou stránkou. Když už po několikáté strkal dlaně s hlínou pod detektor a nic, vrátil jsem se k němu.

„Co tentokrát?“

„Ale nemůžu to pořád najít. Tentokrát jsem si jistej, že hlásil barvu.“ znovu nabral hlínu do dlaní, načež se ve sluchátkách ozval tón pro drahý kov. Mates hlínu rozdělil do dvou dlaní a znovu zkusil. Tón se ozval nad hromádkou v jeho levici. Trochu odsypal do pravé dlaně a znovu vložil pod detektor. Opět levá dlaň se zdála být vítěznou. Rozdělení zopakoval ještě jednou, dokud mu v levici nezůstalo maličko hlíny, v níž by se skryl tak akortá maličký šroubeček. Když ji naposledy projel detektorem ozval se tón. Mates pečlivě prohledal každé zrno hlíny v dlani, ale nemohl najít nic, co by se zdálo být příčinou zvuku. „Chápeš to?“otázal se mě „V té hlíně nic není…tak proč mi to hlásí?“

„A nehlásí ti teď něco v rukávu? Knoflík nebo tak…“

„To je blbost. Nic takového na rukávu nemám.“ Pro jistotu si však rukáv vyhrnul. Detektor nezklamal, i tentokrát hlásil barvu. „Dej sem detektor.“ svůj odstrčil stranou a hlínu v dlani vyzkoušel pod mým. Nic. Ticho po pěšině, ani hláska se z detektoru nevydrala. „Máš ho zapnutej?“

„Mám.“

„Kurnik, tak co je??“ natáhl se ke svému, aby do sluchátek záhy pronikl tón. Hned na to vyzkoušel můj. Ticho. „Doprdele, tak jsem blbej já nebo ten detektor?“ nechápal a já popravdě taky. Podle mého v dlani opravdu neměl víc než hlínu. „Hele, zkus to místo projet ty.“ uhnul mi stranou, ale zbytečně. Nic se neozvalo. „To není možný! Nemáš to rozbitý nebo něco se zvukem?“ vytáhl nalezený knoflík a hodil mi jej pod detektor, okamžitě oznámil barvu.

Spokojeně jsem odpověděl „Nemám. Funguje jak má a tady prostě nic není. Tvůj detektor je mimo.“

„Blbost. Včera jsem s ním hledal a byl v pohodě. To bude něčím jiným.“

„To by mě zajímalo čím?“

„To kdybych věděl, tak tady nešaškuju…asi jsem si ho blbě naladi, nebo já nevím…“ detektorem najel nad zem a začal ladit, přestože tomu sám moc nevěřil. Vzhledem k tomu, že mé zkušenosti byly oproti jeho minimální, nijak jsem mu do toho nezasahoval a odporoučel se zpátky k remízkům. Jeho problémům s detektorem jsem nepřidával valný význam a vůbec si jimi nezatěžoval mysl. Pustil jsem se do vlastního hledání, ne zrovna s valnou nadějí na úspěch, co bych taky od remízků mohl očekávat, ale na pole jsem dál odmítal vstoupit, navíc se zvedal vítr a v dáli na horizontu se modravá obloha měnila v děsivou šeď. Poprvé jsem za to byl i rád, aspoň to Matese vyžene z pole dřív. Shlédl jsem k němu. V rukou držel sluchátka a zamračeně si prohlížel drát i konektor.

„Problém?“ překvapilo mě, kolik se mu děje potíží…jako by to bylo snad naschvál.

„Jo! Dneska je den debil! Zas mi detektor hlásil barvu a když jsem nad místem protáhl detík znovu, tak to ve sluchátkách začalo řvát, jak prase na porážce. To rvalo uši!“ držel se na uzdě, aby se sluchátkama nešvihl o zem, jak ho dnešní události začaly vytáčet. „A teď mi na nich nejde ztlumit zvuk.“ ztěžoval si „Tohle je snad naschvál, doháje!“ Ta slova měla něco do sebe. Od chvíle, co vstoupil na pole, se Matesovi všechno, s prominutím, že to tak řeknu, sralo. Buď to bylo několik náhod dohromady (kdo v náhody věří, já ne) nebo se mu samotná energie zdejšího místa snažila vysvětlit, co já dávno respektoval a především dodržoval. Těžko říct.

„Nezabalíme to?“ vypnul jsem detík, nemluvil ze mě strach, spíš respekt k tomuto místu

„Blbost.“ Vyrazil k autu vzdálenému sotva dvacet metrů „V kufru mám náhradní sluchátka. Nový a funkční!“

Co jsem mohl dělat, jen si povzdechnout. „Fajn,šel jsem si po svém a po očku sledoval kolegu, Byl jsem od něj dobrých patnáct dvacet metrů když Mates sahal po klice zadních dveří, když tu sebou škubl v hlubokém úleku…. „Do prdele co to bylo?!!“ těžce dýchal za vrávoravého kroku od auta.

„Co je? Co se stalo?!“ utíkal jsem k němu, když nevěřícně ukázal na sklo zadních dveří a pak se podíval na mě, jako by si mě přeměřoval. „Jsi v pohodě?“

„Ne to nejsem, Do prdele!!“ vytřeštěné oči a rychlý dech jen potvrzovaly jeho slova. „Já jsem v tom skle viděl...“ řekl, přitom se snažil pochopit, co

„Viděl co?“

„Římana s krvavou dýkou v napřažené ruce…koukal na mě skrze to okno, ale při tom musel stát za mnou…a tam…“ podíval se zmateně na mě „tam jsi ty.“

„To bych ho pak viděl taky.“

„Já si nedělám prdel!! ... Mohl jsem mít infarkt!!“

„Tak se přestaň rozčilovat, jinak ho vážně dostaneš.“ Rukou na rameni jsem se ho snažil uklidnit. „Z hluboka dýchej…“

„Prvně mě napadlo,že ta krev na dýce je tvoje a vyděsilo mě to k smrti.“ snažil se najít vysvětlení a já ho chápal.

„Nebyl jsi hned za mnou že ne? Nemohl jsem vidět tebe. Abys mě dobře viděl v okně, musel bych stát hned za tebou a to jsem nestál,byl jsem až dole u remízku. Vždyť to vidíš.“ Ukázal jsem na sklo.

„Tak co to doprdele bylo? Nějaká vidina?“

„Jestli jsi utahaný z práce tak možný to je...“

„Pěkná blbost, já toho Římana viděl, jako teď vidím tebe!“ snažil se pobrat dech „Na tomhle místě nebudu už ani vteřinu. Nejsem blázen.“ Vrhl se ke kufru, kam snad poprvé za svoji kariéru věci naházel na místo poskládal. Nebyl jsem vůbec proti a přiznám se vám, že mi z jeho chování šel mráz po zádech, protože si nedělal legraci ani v tom nejmenším. Důkazem toho - skoro si na poli zapomněl detektor, jak byl vystrašený. Hned sedal za volant a kdybych jej neupozornil, odjel by bez něj.

Za celou cestu promluvil jen dvakrát. Poprvé, když jsme opouštěli pole, zašeptal: „Sem už mě nikdo nedostane.“ A podruhé téměř ke konci cesty „Tohle nikdy nezapomenu.“. Na moje otázky – co přesně viděl - mlčel, skoro vypadal, že mě vůbec nevnímá. Před domem mi zastavil, ale z auta vůbec nevylezl, sotva pozdravil.

Nevím, koho přesně viděl v onom skle auta, ale věřím, že si nic z toho nevymyslel. Do teď o tom nechce mluvit a já se ho neptám. Názor jsem si udělal, konec konců u všeho dění jsem byl přítomen a náhody to rozhodně nebyly...