Psí lebka z Tralleis

Tohle je Labradorský retrívr a Římané ho nevyšlechtili. Pochází z New Foundlandu z linie Vodního psa svatého Jana. Není to pes pastevecký, ani lovecky či hlídací, je to pes lízací. Jmenuje se Mance a je to dobrotivý král za plotem.

Psi jsou nejstarší přátelé člověka a provázejí nás od úsvitu věků. Plní různé úkoly, které na ně lidé kladou a v mnoha činnostech jsou stále nepostradatelní. Římané hráli klíčovou roli při utváření moderních psích plemen a umělým výběrem jim propůjčovali žádoucí morfologické a funkční vlastnosti. Ve starověké Tralleis byla objevena nejstarší známá lebka psa, kterou bychom dnes spojovali asi s francouzským buldočkem.

Vědci se shodují, že Římané jako první vyvinuli moderní metody výběru psů, které plemenům dodaly žádoucí vlastnosti. Důkazem toho jsou díla Columelly „De re Rustica“ a „Georgik“ od Virgilia, která popisují tři typy psů: Canis villaticus (velcí hlídací psi), Canis pastoralis (rychlí a vytrvalí pastevečtí psi) a Canis venaticus (větší než střední lovečtí psi). Malí dekorativní psi nebyli zahrnuti do této klasifikace a byli nazýváni lapovými psy.

Vědci z Wrocławské univerzity environmentálních a biologických věd a tureckých univerzit pečlivě analyzovali psí lebku z římského období objevenou v ruinách starověkého Tralleis (nyní Aydın) v jihozápadním Turecku1). Radiokarbonové datování naznačovalo, že lebka pochází z roku 169 před naším letopočtem. – 8 CE

Starověké zdroje, jako jsou texty, mozaiky a sochy, poskytují informace o tom, jak psi v té době vypadali. Umělý výběr zavedený člověkem byl klíčovým faktorem v rozmanitosti tvarů psích lebek. Vědci je rozdělují do tří hlavních typů: brachycefalické (krátké kraniální), mesatické (střední kraniální) a dolichocefalické (dlouhé kraniální). U domácích savců jsou rozdíly ve tvaru a velikosti psí lebky větší než u jiných druhů.

Ve starém Římě a Řecku byli často zobrazováni psi s dolichocefalickou (prodlouženou) a mezocefalickou (proporcionální) lebkou. Studie lebek psů z byzantského období ukázaly převážně mezocefalické a dolichocefalické lebky, bez brachycefalických (krátkolebečních) lebek.

Ukázalo se však, že lebka psa nalezená v Tralleis je brachycefalická (krátkolebeční). Jde o druhou lebku brachycefalického psa nalezenou v oblastech pod kontrolou Římanů a zároveň nejstarší. V pozdějších staletích se objevují mnohem více, například ty objevené v Theodosiově přístavu v istanbulské čtvrti Yenikapi. Přestože kostra tralleiského zvířete není úplná, je zřejmé, že se psem bylo dobře zacházeno a žilo se mu lépe než s většinou římských psů, využívaných hlavně k práci. Byl to pravděpodobně domácí mazlíček, který dlouho nežil. Zemřel krátce po dosažení dospělosti a byl pohřben v blízkosti muže. Vědci spekulují, že pes byl zabit, když jeho pán zemřel a byly pohřbeny společně.

Archeozoologický výzkum odhaluje rozdíly mezi starověkými psy a moderními plemeny. Předpokládá se, že vzhled brachycefalických psů byl výsledkem tužeb a přání Římanů. Dlouhá historie vztahu člověka a psa vyústila ve vytvoření přes 400 psích plemen, jejichž rozmanitost stále roste. Objev brachycefalické lebky tralleiského psa je důkazem zapojení Římanů do šlechtění plemen s rozmanitými vlastnostmi, přispívající k obohacení genetického dědictví našich čtyřnohých přátel.

zdroj: archeologie.pl