Prošel jsem peklem V.

“Vstávat, vstávat, rychle vstávat!!!”, to jsou první slova, která slyším ještě v polospánku. Tak jako všichni ostatní se rychle oblékám a beru si zbraň. Vím co mě dnes čeká, ale nervózní nejsem vůbec. Jsem ještě tak otupělý, že ani pořádně nevím, jestli ještě spím, nebo už bdím. Zdá se mi, jakobych v kantýně viděl stále méně a méně lidí. Máme obrovské ztráty, některé jednotky byly zničeny úplně. Z některých doslova zbylo jen pár lidí. Nic není tak, jak jsme si představovali. Hitler už měl v říši proslov o poraženém Rusku, nicméně tady u nás to tak nevypadá. Je čím dál větší zima a dle našich informací byly k Moskvě vyslány plně vyzbrojené a boji zocelené divize z dálného východu. Pokud to tak půjde dál, budeme to mít ještě hodně těžké. Kolik ještě mají lidí? A tanků? Vždyť dle zpráv našeho průzkumu už se měli dávno zhroutit a oni i přes vysoké ztráty stále drží pozice. Bojují o každý metr své půdy jako o zlatý grál. Všechny tyto informace, tato skutečnost které jsme se museli chtě nechtě postavit čelem, to vše nám bere bojového ducha. Ne, nikdo by si nedovolil nahlas zpochybnit to, že nakonec zvítězíme a nepřítele porazíme. Ale v očích mých spolubojovníků se dala číst velká únava z nekončících bojů a taky trochu obavy z toho, zda a kdo přežije další den či noc.

Projdu si rutinním ranním kolečkem a už stojím s ostatními venku. Všichni připraveni do dalšího boje. Opět nasedáme na nákladní auta, která nás přibližují až těsně k frontové linii. Nemám strach. Ani by mě nenapadlo mít strach. Mé zkušenosti mě už dostatečně utvrdily v tom, že jsem dítě štěstěny. Stovky jiných kolem mě zemřelo a já pořád žiju a nejsem ani zraněn. To nemůže být náhoda, bůh to tak chce a já se k němu modlím každým dnem, aby to tak bylo i nadále. Vozy vyráží a jeden z našich začne hrát na ústní harmoniku. Hned je veseleji. Postupně se jeden po druhém přidáváme a zpíváme si. Když písničku dozpíváme, všichni se po sobě zadíváme. Nikdo nic neříká, ale v těch očích můžete číst vše. Usmíváme se jeden na druhého a jakoby mi ostatní říkali – to dáš, dnes přežiješ. Hodně štěstí kamaráde! Auto zastaví a my jeden po druhém seskakujeme z jeho korby na zem.

O hodinu později jsme už opět v přímém boji. Naše tanky se prokousávají nepřátelskou obranou a kosí jeden nepřátelský obranný bod za druhým. Snažíme se postupovat za tanky a být tak v ochraně jejich pancířů. Ve vzduchu je cítit pach spáleného benzínu a střelného prachu. Se svojí skupinou postupuji až k nejbližším ruským zákopům, které se nám už několik dní předtím podařilo vyčistit. Tanky postupují dál a my stále za nimi. Nepřátelská palba se na nás soustřeďuje a tank, který nás celou dobu kryl, dostává smrtelný zásah. Rychle se rozutíkáme do stran a zaleháme na zem. Z tanku ještě stačí vyskočit dva naši vojáci, než ten začne uvnitř bouchat. Munice se vznítila, tam už nepřežije nikdo, pokud vůbec ještě byl naživu. Ti dva co se zachránili, jsou totálně mimo. Jeden se pořád jen klepe a snaží se něco říct, ale nikdo mu nerozumí. Ten druhý zase mlčí a jen kouká do prázdna. Ostatní se je snaží stáhnout dozadu, ale my musíme pokračovat.

Nalevo od nás vidím les, hezké místo ke krátkému úkrytu i postupu. Ukazuju ostatním, ať jdou za mnou a sám se k němu rozběhnu. Ostatní se přidávají, pochopili. Kulky kolem mě sviští, ale já stále koukám do lesa a snažím se vypozorovat, jestli tam není nepřítel. V běhu nevidím nic podezřelého. Dobíhám až na jeho okraj a ihned se schovávám za mohutný kmen padlého stromu. Chvíli čekám a postupně dobíhají další, kteří se kolem mě začínají srocovat. Když už je nás asi kolem padesáti, vydáváme se znovu vpřed. Dopředu posílám pět našich, my ostatním jdeme za nimi v odstupu asi sto metrů. Po pravé strané vidím, že naše pěchota je uzamčena nepřátelskou palbou a nemůže se hnout moc dopředu. Tanky jedou dále a snaží se likvidovat zejména těžké ráže, které by jim mohly způsobit nemalé ztráty. Jdeme lesem dál. Vše se zdá v pořádku, zkusíme nepřátelskou linii obejít a zaútočit na nepřítele zezadu, nebo aspoň z boku.

Postupujeme krok za krokem. Sníh křupe pod váhou našich těl a my jako smečka vyhladovělých vlků se přibližujeme k nepříteli. Ten ovšem není bezbrannou ovečkou a my nejsme v pohádce, která má dobrý konec. Jsme ve válce. My nebo oni. Je to jasné úplně všem. Je to souboj dvou nesmiřitelných vůdců, dvou velkých národů, dvou idejí, boj o přežití. Je to zvláštní situace. Jdeme v podstatě bez odporu a přitom necelý kilometr od nás se zuřivě bojuje. Není to normální. Že by toto místo nepřitel vyklidil a odhalil si tak lehce zranitelný bok své obrany? Čím dál tím víc se mě zmocňuje nervozita. Instinkt mi říká, že to nebude jen tak. Možná na procházce v Paříži, tam bych tomu věřil. Ale tady rozhodně ne. Do prdele práce, co zase přijde, kdo kde na nás vyskočí?! S očima na šťopkách propátráváme každý detail terénu před námi. V tom se přední skupina pěti lidí zastavuje a naznačuje nám, abychom zastavili taky. Něco museli vidět, něco není v pořádku. Zastavujeme, zaklekáme, schováváme se za stromy. Snažíme se odhadnout, co se vepředu asi tak stalo. Když se dalších pět minut nic neděje, mám sto chutí se k nim rozběhnout a zjistit, jak se věci mají. Nemůžeme tady přeci jen tak stát, musíme se prokousávat dál. “Co se tam k sakru děje?!”, vykřiknu nedočkavě a čekám co na to oni. Chvíli jakoby se mezi sebou radili a potom vstávají. Dávají nám znamení, že můžeme pokračovat. Vycházíme ze svých úkrytů, zbraně připravené k boji. Trošku se nám ulevilo, ale to na co čekáme, přijde tak či tak. Když ne teď tak za chvilku.

Prásk! Ohromná rána rozčísne nedaleko rostoucí borovici na dvě části. Vzápětí se ozve štěkot nepřátelských zbraní. Bílý sníh se zbarvuje krví a my máme první padlé. Narychlo stavíme naše kulomety a ty odpovídají nepříteli stejnou písničkou. Už vidím první kulometné hnízdo. Je pěkně usazeno, není skoro vidět. Jen skrze malý otvor je vidět pohybující se hlaveň, jež vysílá smrtící pozdravy do našeho prostoru. Ihned na něj upozorňuji obsluhu našeho kulometu, která se na něj zaměřuje. Kéž bychom tady teď měli nějaké tanky, stačil by výstřel a bylo by po problému. Jeden z našich kulometů přestává pálit. Obsluha nadává a zjišťuje, že kulometu prasknul úderník. Nechávají ho tam a společně se snažíme jít kupředu. Část našich se už stáhla dozadu a pokusí se nepřítele obejít z boku. Další z nás soustřeďuje palbu na kulometné hnízdo, aby ho na chvíli umlčeli a mohli jsme tak aspoň o pár metrů popojít dále. Na povel před sebe házíme několik granátů a rozbíháme se vpřed. Nepřátelský kulemet v našem úseku mlčí, to je naše jediné štěstí. Co nejrychleji se chceme dostat až k němu. To se nám po chvíli daří a místo obsazujeme. Vidím utíkat jednoho z nepřátel. Zakleknu a pokropím ho dávkou ze samopalu. MP40 není moc přesná zbraň a do pole se dle mého moc nehodí. Nicméně podaří se mi nepřítele zasáhnout a ten padá k zemi. V zemljance nacházíme stále ještě rozžhavený kulomet, včetně vybavení. Malá kamínka se nám později jistě budou hodit. Pokud se podaří, vezmeme si je potom. Teď musíme pokračovat. Náš cíl je jasně stanoven, prorazit druhou obrannou linii nepřítele a udržet se tam.

Za občasných výstřelů postupujeme dopředu. Naštěstí se k nám zezadu dostávají další posily a tak se nám postupně daří vytlačovat nepřítele z jeho obranných pozic. Pak z ničeho nic na nás začínají dopadat dělostřelecké granáty. Uleháme k zemi a jen doufáme, že to nedopadne dost blízko na to, aby nás to zabilo, nebo zmrzačilo. Ne všichni mají to štěstí. Jeden z granátů dopadá přímo mezi pětici našich, kteří se schovali za kořeny velkého vyvráceného stromu. Jejich vnitřnosti a kusy těl se rozletí po okolí. Jeden z našich odhazuje pušku a jde zpátky. “Kam jdeš?!, křičí na něho ostatní. “Jdeš na druhou stranu, to je dezerce!”, volají na něj. On však jako smyslu zbavený jde dál a postupně se odstrojuje. Odhazuje helmu, batoh, sundává si oblečení. Zbláznil se snad? Pak se z ničeho nic otočí a s nelidským řevem se rozběhne na nás. Proběhne kolem a dál běží směrem k nepříteli. Snažíme se ho zastavit, ale je jak šílené zvíře. Vytrhává se nám z rukou a běží dál. Díváme se za ním a pomalu ho následujeme. Brzy jej však skolí nepřátelská střela a on padá polonahý k zemi. Když se k němu poté dostaneme, jakoby se usmíval. Na hrudi má malý otvor po kulce a po jeho těle je spousta krve. Otevřené oči hledí na nebe nad ním, je mrtvý. Jeden z našich mu zatlačí oči a se smutkem ve tváři poklekává vedle něj. Nebyli přímo z naší roty, museli to být kamarádi, napadá mě. “Pojď, teď už mu nepomůžeš”, snažím se ho dostat do reality. “Ale on byl už úplně poslední z naší jednotky. Zbyl jsem už jenom já!”, kříčí na mě ten druhý, jako bych za to vše snad mohl já. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, vstal jsem a opustil jsem ho. Je třeba jít dál.

Takto jsme postupně prošli celým lesem a nepřítele vyhnali. Když jsme však stanuli na jeho kraji, zatrnulo nám. Na horizontu jsme viděli nepřátelské tanky, akorát připravené k útoku. Ty jestli se na nás rozjedou, tak to bude peklo. Nemáme tady žádnou podporu těžkých zbraní. Na právé straně se naši pořád nebyli schopni dostat ani kousek dopředu. Jediný kdo postoupil, jsme byli my, skrze tento les. Jestli je stejná situace i na druhé straně, pak se úplně lehce může stát, že to nakonec budeme my, kdo se ocitne v obklíčení. Z přemýšlení mě vytrhne dopad dalšího dělostřeleckého granátu. A další, další a další! “Zpátky, musíme zpátky!”, volám téměř okamžitě, protože každému z nás přece musí být jasné, že nepřátelské velení už ví o tom, že jsme les obsadili. Proto na nás zaměřili dělostřeleckou palbu. A jít dopředu proti tankům, bez vlastních panzerů? Sebevražda. Musíme zpátky. Stahujeme se, jak jen to nejrychleji jde. Když se začneme z místa pomalu vytrácet, nepřátelské tanky se rozjíždějí do útoku. Není na co čekat. “Ústup, ústup!!”, zní ze všech stran a my se v hlubokém sněhu snažíme dostat co nejrychleji k našim liniím. Pár našich dostihují střepiny nepřátelských granátů. I raněné tam musíme nechat, zůstali bychom tam v tom s nimi. Všechna únava z předchozích dnů je pryč. Všichni jsme hnáni touhou se zachránit. Naštěstí přestaly do našeho prostoru dopadat další dělostřelecké granáty a náš ústup tak teď je daleko klidnější a spořádanější. Bohužel, ne moc nadlouho.

Nevím, kde se tam vzali a těžko říct, zda to vůbec z nás někdo věděl. Ale z hloubi lesa, respektive z jeho boku, na nás udělala výpad pěchota Rudoarmějců. Vůbec jsme si nevšimli, že se přibližují a tak nás velmi nemile překvapili. To proto přestaly dopadat ty granáty! Teď už to má smysl. Již jsou v pozicích a svými těžkými kulomety kosí mé spolubojovníky po desítkách. Jsou to neskutečné jatka. Snažíme se dále ustupovat, ale moc to nejde. Nepřátelské tanky se stále vice a vice přibližují, ale my jsme nepřátelskou palbou přikováni k zemi. Občas se někdo pokusí utéct, ale v podstatě v zápěti je buď zasažen kulkou, nebo si to rozmyslí a rychle sebou plácne zase k zemi. Postupně ale každému docházejí nervy. Už slyšíme motory nepřátelských tanků a pořád se nemůžeme hnout. “Vždyť nás tady namelou do karbanátků!”, řvu a s vyděšenýma očima koukám, co na to ostatní. Jsou bezradní, stejně tak jako já. Někteří na mě koukají stejně vyděšeně jako já na ně. Někteříí se modlí a ti další se jen tisknou k zemi a nic neříkají.

Nedá se nic dělat, musíme se pokusit utéct, jinak je to naše smrt. Povzbuzuju svoje kamarády k poslednímu odporu. Pálíme směrem k protivníkovi ze všeho, co máme po ruce. Dokonce se nám daří vyřadit dvě jeho kulometné družstva, poté co je zasahujeme hozenými granáty. Ale to je asi tak vše. Nepřítel nepolevuje a tanky se pořád blíží! Prásk! Velký výbuch jen asi dvacet metrů ode mě, nechává po sobě v zemí menší krater. Už jsme na dostřel jejich tanků. Ty se evidentně do lesa moc nehrnou. Spíše by se dalo říct, že jen pomaličku popojíždějí a pálí po všem, co se hne. Situace je úplně zoufalá. Už na nic nečekám, vyskakuji jako první. Samopal odhazuji už po prvních pár metrech. Teď by mi jen překážel. Běžím jak nejrychleji můžu a vůbec netuším, jestli za mnou běží ještě někdo, nebo ne. Kolem je spousta neskutečného hluku a řevu a já pádím dál a dál. Už jsem celkem daleko, zvuky lesní válečné vřavy se pomalu vzdalují a já už se opět v koutku duše začínám radovat, jak mi to zase vyšlo! No fakt jo, ja jsem z toho pekla utekl!! Poprvé se tedy otáčím za sebe. Tam vidím ve sněhu ležet několik postav a v lese vidím, že se to tam pořádně mele. Na chvíli se zastydím, že jsem tam nezůstal společně s kamarády. Když teď vidím jejich zoufalý boj o holé životy, proti takové přesile…je mi z toho smutno. Chtěl bych se vrátit, ale nemůžu, je to jistá smrt. Sakra, sakra!! Musím pryč. Výhružně zdvihnu pěst směrem k sovětům a řvu na ně: “Vy bolševické svině!!! Všechny vás zabijeme, všechny do jednoho! Hajzlové!!”. A to jsem možná neměl dělat. Asi těžko mě mohli slyšet, nicméně zahlídli mě, protože kolem mě zase začaly lítat kulky. Rychle se otáčím a běžím dál k našim liniím. Najednou mi pravým kolenem projede ostrá bolest a já téměř okamžitě padám k zemi. Dívám se na nohu, z které se začne řinout proud krve. Snažím se postavit, ale okamžitě klesám zpátky k zemi.

Nemůžu hnout nohou, koleno je nadranc. Rychle si vytahuju opasek a snažím se nohu uškrtit nad kolenem, abych nevykrvácel. Nakonec se mi to daří a já s bolestivou grimasou, ležím na zádech a koukám do nebe. Je tak krásně modré, jen tu a tam bílý obláček. Tak krásná blankytná modř, které jsem si už dlouho nevšiml. Všechno jakoby se teď zpomalilo. Zvuky bitvy pomaličku jakoby utichají v dáli a já zase začínám vnímat svůj dech. V krku mi úplně hoří. Rukou si tak nabírám trochu sněhu do úst. Je to osvěžujicí. Už se mi nechce ani hnout. Už nemám sílu, ani touhu. Jen tam tak ležím a pozoruji dlaň mé ruky, spuštěné u těla. Je celá sedřená a od krve. Nabírám do ní další sníh, jen tak ho nechávám ve své dlani a pozoruju jak taje. Jsem strašně unavený, oči se mi zavírají. Ještě naposledy je otevřu a koukám k nebi, zda neuvidím nějakého ptáčka, něco hezkého, nevinného, co by mi teď udělalo radost. Ale ti jakoby všichni zmizeli. V pekle ptáci nezpívají. Sbohem moje milá. Sbohem mámo a táto.