Příběh papežské buly

Pro náš příběh se tedy nabízí klášter Osek nebo Žatec a na jeho začátku stojí před branami nešťastný papežský posel, který cestou ztratil z pergamenu papežskou bulu a doufá, že jej převor či opat přijme.

Našel jsem pečeť. Vlastně jen její fragment. Z olověného střípku na mě vykukovala vousatá hlava zdobená perlovcem. Vůbec mě nenapadlo, že ten nález sáhne tak hluboko do historie. Zaznamenal jsem GPS souřadnice a hybaj domů. Na jedné straně vousáč a na druhé straně nápis začínající písmenem X. Nedávalo mi to smysl. Až věta Chrta z Lovce pokladů „Podle mě pečeť nebo bula“ mě nakopnula správným směrem. /obr.1 nález/.

Z Googlu na mě vykoukla pečeť papeže Alexandra III. Byla podobná, ale ne stejná. A to už bylo k určení jen krůček. Takže papež Alexandr IV. Dříve psáno jako IIII. Doba jeho vlády byla relativně krátká. Jen sedm let. 1254-1261. Do české historie se zapsal tím, že rok před svou smrtí legitimizoval 3 nemanželské děti českého krále Přemysla Otakara II. a dvorní dámy jeho padesátileté choti Markéty Babenberské, sličné Anežky z Kuenringu./obr.2 papež Alexandr IV./

Ale zpátky k pečeti. Na jedné straně jméno papeže, na straně druhé dva vousáči a nápis SPASPE. Tuhle stranu pečeti používali všichni papežové od Paschala II., tedy od konce 11.století až dodnes. Jsou na ni apoštolové Pavel a Petr a nápis SPASPE je zkratkou jejich jmen. Svatý Pavel je považován za faktického zakladatele křesťanství. Svatý Petr /34-67 n.l./, jeden z dvanácti apoštolů – učedníků Ježíše Krista je považován za prvního papeže. /obr.3 originální stav/ Co byla tedy vůbec pečeť a k čemu sloužila. Nauka zvaná „sfragistika“ říká, že pečeť měla v zásadě tři funkce. Uzavírací /uzavírala písemnost před nepovolaným přečtením/, ověřovací /ověřovala pravost/ a pověřovací /dokladovala pověření zmocněné osoby/.

Vznik pečeti, jako takové, míří do Mezopotámie, známé vysokou kulturou písma i práva. Poté následuje Egypt, Řecko a Řím. První portrétní pečeti se datují už kolem roku 1600 p.n.l. Raznice pečeti se nazývá typář a historicky obsahuje velké množství použitých materiálů. Od kamene přes bronz až po zlato. Vždy platilo logické pravidlo, že materiál pečetidla musí být tvrdší než hmota pro samotnou pečeť. /nejčastěji pak hlína, vosk a měkké kovy/ /obr.4. papežský dopis s olověnou bulou/ Nabízí se otázka, kde se vlastně v zapomenuté pohraniční části Čech mohla vzít papežská pečeť?

Korespondence ve středověku byla totiž značně omezená nejen možnostmi její distribuce ale i malým množstvím potencionálních adresátů. Jednalo se většinou o latinské dopisy, přepravované speciálními posly mezi svatým papežským stolcem a kláštery nebo klášterními školami /později univerzitami/. /obr.5 středověký posel/ Cesty poslů na velké vzdálenosti byly ve středověku složité. Ať už se jednalo o počasí, orientaci v neznámém terénu, přírodní překážky, stravování, nocleh a v neposlední řadě i obav ze skupin různých lapků, kteří na těchto cestách číhali. Právě z důvodu bezpečnosti se hlavně obchodníci sdružovali pro cesty do karavan, aby si vzájemně vypomohli.

A na cestách tak vznikaly první zájezdní hostince a dvory, většinou pod ochranou blízkých hradů a jejich panovníků./obr.6 středověký posel/ Pro náš příběh se tedy nabízí klášter Osek nebo Žatec a na jeho začátku stojí před branami nešťastný papežský posel, který cestou ztratil z pergamenu papežskou bulu a doufá, že jej převor či opat přijme. Na konci příběhu stojí o 750 let později šťastný ja.runa před bránou Městského muzea, v ruce žmoulá onu pečeť, a jde potěšit místně příslušného archeologa ;-) /obr.7 předávací listina/

 

obr.1 nález

obr.2 papež Alexander IV.

obr.3 originální stav

obr.4 papežský dopis s bulou

obr.5 srředověký posel

obr.6 středověký posel

obr.7 předávací listina