Příběh o kamenných koulích

Když mi bylo tak 13 – 14 let, řekl mi kamarád o kamenné kouli. Byla ve vzdálenosti asi 50m od zahrady mých rodičů v malé stružce, která odvodňovala zahrady a ústila do potoka. O té kouli mu řekl děda. Mě samozřejmě moc zajímala, koukal z ní jen malý oblý vrchlík, zejména když bylo sucho a stružkou žádná voda neprotékala.

No a já se o ni zmínil sousedovi, který byl jedním z prvních průkopníků chalupaření v obci. A k chalupaření patřívá i zahrada se skalkou. Jak již tušíte, skončila koule právě na jeho skalce. To mě docela zamrzelo, bral jsem to tenkrát za zradu. Kdybych to býval věděl, tak bych její existenci neprozradil. Jak jsem později zjistil asi ¼ koule byla odlomená, chyběla. Máme v obci vysoký zalesněný vrch, na kterém stával hrad. Nabízelo se proto, že by v okolí takových kamenných koulí mohlo být víc. Roky jsem toužil takovou kouli najít. Ten hrad byl dobyt, pobořen a veškeré kamenné zdivo bylo rozebráno a odvezeno. Z hradu zbyly jen terenní nerovnosti a hluboký příkop. Hrad byl ostřelován z obléhacího tábora, který byl vzdálený rovných 500 m. (vzdálenost měřena na mapách.cz) Vystřelená kamenná koule dopadla na hranu zlomu kopce za hradem a odtud se po prudké stráni dokoulela na úpatí kopce cca dalších 100m, měřeno vzdušnou čarou. Od místa výstřelu tedy urazila minimálně 600 m. Později se dočtete kolik taková koule váží.

Ten vrhací prak, trebuchet, nemohl být žádné „chrastítko“. Asi před devíti lety se uvažovalo a kompletním vykácení stromů na kopci, kde hrad stával. Jako kluci jsme si tam často chodili hrát na indiány, nebo partyzány a já to tam znám jako málokdo. Tak jsem si vzal fotoaparát a šel si to tam na památku vyfotit. Prošel jsem celý kopec a nafotil desítky fotek. Každá mi připomínala kousek bezstarostného dětství. Při zpáteční cestě jsem přecházel přes stavidlo na potoku, který protéká podél úpatí kopce. Periferním viděním jsem vlevo dole pod stavidlem, téměř už za mnou zahlédl něco, co tam nepatří. Otočij jsem se a napadlo mě že-by? Slezl jsem proto ze břehu do vody a čím víc jsem se přibližoval, narůstala moje jistota. To byly pocity, na které nezapomenu. Po odhrnutí zeleného mechu jsem uviděl důlky po nástrojích, kterými byla koule opracována téměř do dokonalého tvaru.

Původně byla tato nalezená koule součástí břehu potoka. Jak proud protékal stavidlem, pod ním se z jeho okrajové části vytvořil protiproud, který postupně pomalu vymílal břeh, až se uvolnila a skutálela do vody. Se synem jsme si vzali kolečko a pro kouli zajeli do hodiny po nálezu. Tlakovou myčkou jsem opláchl mech a nečistoty. Vystoupila koule čisťounká, jak právě otesaná kameníkem. Jen jsem měl při omývání takový divný pocit, zda na své pouti někoho nesejmula. Nálezové foto bylo, včetně těch stromů na kopci a když mi klekl počítač, o všechny fotky jsem přišel. U domu má místo na záhoně pod balkónem, aby na ni nepršelo. Kochám se pohledem na ni kdykoli kolem projdu. Zvážil jsem ji až teď, pro doplnění parametrů na LP. Ta mnou nalezená váží rovných 85 kg a po obvodu měří 145cm. Dokonalý tvar nemá, ale skoro. Další z mých kamarádů si po jejím zhlédnutí také hodně přál takovou najít. Dočkal se asi před třemi roky i on. A také na břehu toho potoka, 525 m od odpaliště.

Nabrala po výstřelu trochu jiný směr a skončila vpravo od hradu. Na podzim jsme se spolu zúčastnili přednášky, na které pracovník muzea hovořil o zaniklých hradech nacházejících se v okolí. Až na jeho přednášce jsme poprvé uslyšeli o ostřelování hradu z obléhacího tábora. Později jsem v knížce z hradeckého muzea také četl o použítí praku z tohoto tábora. Do té doby nevím, že by to bylo někde publikováno. No a já to věděl téměř padesát let. Pod dojmem z přednášky ji nabídl pracovníkovi muzea k odvozu. Vzhledem k dobrým zkušenostem s pracovníky hradeckého muzea o tom uvažuji také. Ale ještě se chci nějakou dobu kochat. Nějak to vymyslíme. Za tři týdny po odvozu koule z potoka nastoupila v roce 2011 do prostoru stavidla těžká technika, která odtěžila břehy. Pracovníci prováděcí firmy pak žulou provedli zpevnění břehů. Udělali to hezky, ale koule by stoprocentně skončila někde na skládce.

Mildes