Prázdninové hledání v zahraničí

Prázdniny se blíží každým dnem a tak zase jako každý rok vyvstávají otázk, zda si vzít a nebo nevzít klacek sebou. S Oldou jsem Vám sem vypsali naše vlastní zkušenosti s několika Evropských zemí. Byly bychom rádi, kdybyste nám také napsali svoje vlastní zkušenosti, které bychom do článku doplnili. Texty pište na klub@lovecpokladu.cz a do předmětu dejte popis "prázdninové hledání".

Bulharsko

Elmara: V Bulharsku funguje asociace hledačů a ve všech třech případech, kdy jsme tam hledali, jsme se domlouvali s Iljou, který je právě z této asociace. Hledali jsme tam tak vlastně s průvodcem a to i přesto, že jsme měli “papíry”. Na plážích jsme nikdy nic neřešili a taky nikdo neřešil nás. Pro klid by to ale mimo průkazky asociace chtělo mít i vše domluvené i s majitelem pozemku.

Chorvatsko

Elmara: V Chorvatsku jsem hledal několikrát, bylo to vždy na plážích. Většinou jsem chodili pozdě odpoledne kdy se “koupáci” zvednou z pláže a jdou na večeři. Na plážích nás nikdo nikdy neřešil a jelikož chodím s Odíkem (9 letý syn), asi jsme byli všem úplně jedno.

Itálie

Elmara: Pláže v podstatě ve stejném duchu jako Chorvatsko. Rozdíl je v tom, že v Itálii na pláži potkáte i další hledače. Malé hotelové pláže pro Vás mohou být uzavřené a obvykle si to tam někdo chodí z personálu. Na velkých otevřených městských plážích nemá moc velký význam chodit vodu, každá bouře si do moře vše, co je ve vodě důsledně stáhne. Je lepší volit pláž menší a s vlnolamem. Tedy alespoň pokud chcete chodit vodu.

Tomislav: Poblíž Verony – bývalé rajčatové pole – (jel okolo někdo na kole). Divil se asi,  že někdo v takovém horku vydrží hodinu v poledním žáru? Nejhezčí nález – Svátostka – S. Anastasius/S.Venantius.Dokoupil jsem ke svátosce zlatý řetízek a jako dárek dodnes připomíná  manželce na krku naší úžasnou dovolenou.

Anglie

Angličan: Žil jsem v Anglii sice 13 let, ale hledat jsem tam jel poprvé teprve minulej rok na měsíc, plus tenhle rok na tři měsíce, tudíž moje poznatky budou možná jiný oproti lidem, co tam hledají roky. Každopádně zákon mluví následovně – každý detektorář by měl být členem nějakého detektorářského klubu (jako např. u nás Archeo LP 2010) a musí mít povoleni od majitele pozemku, na kterých hodlá hledat.

V klubech se platí roční členské poplatky a každý klub má většinou již domluvené pozemky s majiteli, na kterých smí členové hledat. Každý klub má většinou také místního archeologa, a účastní se místních vykopávek.
Pokud detektorář není členem klubu, má možnost zaregistrovat se v národní radě pro hledání s detektorem kovu (National Council For Metal Detecting), kde roční členství stoji 8 liber – www.ncmd.co.uk. Po zaregistrování a zaplacení dostane kartičku se jménem a členským číslem.

Každý klub pořádá několikrát do roka společné hledání, které je i pro nečleny – samozřejmě je tato aktivita zpoplatněna a není problém zaplatit za společnou jednodenní hledačku, kde hledá třeba i 150 lidí, 10-15 liber.
Pokud chcete hledat na plážích, je třeba mít povolení od státu – The Crown Estate. Pro Anglii, Wales a Severní Irsko lze získat povolení zde: http://www.thecrownestate.co.uk/coastal/metal-detecting/ Je zdarma a platí jeden rok od data vydání. Jelikož má každý kus pobřeží svého majitele, je třeba mít kromě tohoto povoleni také povoleni majitele úseku pobřeží, na kterém chcete hledat.
Hledání na archeologických lokalitách je přísně zakázáno pod trestem neomezené pokuty, konfiskace detektoru a vězení.
Co se nálezu týká – je to samozřejmě složitější, ale ve své podstatě Treasure Act říká, že cokoliv starší 300 let se má nahlásit.

Moje osobni zkušenost? Snažil jsem se přihlásit hned do čtyř detektorářských klubů v okolí – bez úspěchu, jelikož mají plno a nové členy nepřibírají. Stejně tak jsem se snažil domluvit přímo s majiteli farem o hledání na jejich pozemku – opět bez úspěchu. Jakmile nejste Angličan, anebo místního farmáře neznáte osobně, je získaní povoleni běh na dlouhou trať. Tudíž moje hledání bylo o tom, že zvuk jenom na sluchátka a ty ještě na uších tak na půl, neustále monitoruji pohyb v okolí a každé auto nebo člověk znamená potencionální hrozbu, protože nikdy nevíte, na koho narazíte. Takže takové hledání nehledání... Každopádně potkal jsem pár detektorářů (podotýkám, že to nebyli našinci ale Angličani) a je to asi všude stejný – chodí bez povolení, v noci na archeo lokality, nálezy nehlásej, ale prodávaj. Dokonce jsem dostal tip, kde případně artefakty dobře prodat....

Rumunsko

Libor: Hledání na plážích je trochu problém, tedy pokud za ně nechcete platit. jak vytáhnete detektor, tak se můžete spolehnout, že do 10 minut je tam nějaký pikolík, který po Vás chce pár těch jejich igelitových peněz. Moje vlastní zkušenost s Rumunskem je hodně špatná, ale byla jediná a tak se na tom nedá úplně stavět.

Francie

Tomislav: Provance  – spousta políček, blízko zem. usedlostí v podstatě hledání nemožné. V odlehlých místech (hory, koryta řek, opuštěné vinice) , nikdo tam není a asi nikdy ani nebyl? Nic jsem tam nenašel…

Le Lavandou – Azurové pobřeží

Tomislav: Pláž našlapaná lidma co každou chvilku ztratí nějaké to EURO . Hledá se večer. V pravé ruce hledačka  a v levé sklenka červeného vína. Leváci obráceně.

Kypr

Tomislav: Kypr je v podstatě jedno velké archeo naleziště . Tak že zbývá jenom pláž.  Opět, v pravé ruce hledačka  a v levé sklenka červeného vína. Rusové napumpovali do Kypru tolik peněz, že jich spousty najdeš i na pláži.

Mikronésie : Palau

Tomislav: Vzít si hledačku můžeš. Já si jí vzal . Nikdo na ostrově není. Ale nevím, jak by jsi vozil letadlem tunu munice, co se tam všude válí. V přístavu je obrovská tabule, že odvážet nálezy z II. svět. války je pod  pokutou až 15.000 USD  zakázáno. Viz report.  http://www.lovecpokladu.cz/home/palau-peleliu-stara-garda-part-1-5869