Poznáváme krajinu, (Nejen) o starých cestách

Když procházíme krajinou, vnímáme její úžasnou rozmanitost, rozpoznáváme působnost člověka od přirozeně formovaných reliéfů, učíme se krajinu číst. S přibývajícím zkušenostmi roste i obdiv a respekt vůči přírodě, ale i našim předkům, kteří ji dovedli využívat chytře a účelně, přitom ji nijak neškodili. Staré cesty krajinu utvářely. A cesty byly  samozřejmě dokladem lidské činnosti. Představují knihu, jasně srozumitelnou kroniku historie našich předků. Stačí jen otevřít oči a číst...

Kousek té filosofie

Toulky přírodou, ať již s detektorem či bez, člověka jaksi samozřejmě a nenásilně formují. Učíme se pokoře, poznáváme mnohé již zapomenuté, krajina nás obohacuje. Docházejí nám určité souvislosti, s přibývajícími znalostmi si už dovedeme spojit historii krajiny a její vývoj v současnou podobu a postupně se učíme ji respektovat a obdivovat. Jak jiný je dojem z prostředí, které neznáme a jak odlišné pocity sounáležitosti zažíváme, naučíme-li se krajinu poznávat i s její historií, vzpomínkami a pamětí lidí, našich předků..

Potřeba cest a základní dělení

Zatímco v současnosti využíváme pokročilé technologické vymoženosti a cestu si tak dovedeme (mnohdy zcela nelogicky a s negativním dopadem na okolní prostředí) vydobýt v přírodě prakticky kdekoli, ve středověku a dříve se cesty formovaly nenásilně a chytře. Využíval se přirozený reliéf krajiny, pevnější podloží, snadno prostupná místa, pokud možno s minimálním převýšením nebo bez prudkých stoupání. Při výběru cesty se lidé obloukem vyhýbaly mokřinám a podmáčeným úsekům, prameništím, stejně jako prudkým svahům, skalnatému terénu a svahovým sutinám. S rostoucí náročností na užívání cest z původně pěších loveckých stezek a obchodních tras se cesty rozšiřovaly pro potřeby většího množství lidí a stále častějších povozů.

Takové cesty bývaly velmi staré, mohou pocházet ještě z dob starověku i dříve. Některé slouží dodnes, ale v krajině je již nepoznáme. Jsou z nich asfaltové silnice, vysoko nad vrstvami původních cest. Strategicky spojovaly (obchodně, politicky, vojensky) důležitá města a místa. Mnohé také zanikly, sice již staletí neužívané, jsou ale dodnes zřetelné. Nejčastěji v lesích, kde cesty zůstávají v podobě starých opuštěných úvozů, oproti okolnímu terénu více či méně zahloubených cest. V polích jsou již velmi málo znatelné nebo vůbec, cesty tam jsou často rozorané, přerušené, zpravidla již neexistují.

Polní cesty

Z každého dvorku dříve vedla cesta na pole či do lesa. Sousedé se mnohdy o cesty svářili, ale častěji na společných úsecích pracovali. Starost o vlastní cestu byla nezbytná, jak jinak by se dostali na pole? Po prudkých deštích se cesty vyplavovaly, vznikala koryta, prohlubovali se koleje. Postupně vznikaly cesty, které bylo třeba udržovat. Dláždily se velkými a pokud možno kameny s co nejméně plochami. Kola povozů a kopyta koní či dobytka je ohlazovala, „zatloukala“ hlouběji a pevněji. Malými kameny se „utemovaly“ mezery mezi těmi většími. Cesty začaly být sjízdnější, bezpečnější a pohodlnější. Podobné polní cesty často vznikaly už kolem 13. - 14. století.

Ovšem, tato kdysi samostatná políčka drobných sedláků byla po válce kolektivizována v jednotná zemědělská družstva a tak spousta drobných i větších cest, staletí užívaných, zanikla. Potřeba mnoha cest pozbyla smyslu, všechna pole i s cestami byla rozorána. Naštěstí i dnes jsou patrné; z leteckých snímků nebo vrcholů protilehlých kopců je vidět i to, co na místě neuvidíte. Odlišná vegetace, jiný odstín zabarvení terénu, těžká kamenitá půda...

Polní cesty kdysi mohly býti velmi vytěžovány, některé příhodně umístěné mohly zprvu sloužit jako výborná pěší zkratka mezi obcemi, později se přidaly povozy a vznikaly tak nové silnice, propojované s dalšími v okolí. Mnohokrát jsem stál uprostřed louky nebo pole na místě, kde stála kdysi velmi frekventovaná silnice, z níž dnes zbyl jen sytě zelený pruh náletových křovisek a travin, které rostou na kamenitém podloží (viz foto 3). Znám mnohá krásná tichá místa a zákoutí, kde dnes ani živáčka nespatříte a přitom ještě před 100 lety proháněly tudy vozy plně naložené formani, sedláci a obchodníci... V těch místech, zejména na křižovatkách, stávala i Boží muka, sochy a křížky, také hojně navštěvované hostince a krčmy, blízko vodních toků nebo na kopcích mlýny. I o nich si jednou povíme, neboť tvořili paměť krajiny celá desetiletí a staletí...

Pokud se vám článek aspoň trochu líbil a toužíte vědět více, příště se dozvíme něco o úvozových cestách, jak určit jejich stáří a jejich rozpoznávání v terénu. A nejen o nich...

Zdraví GM4PRO - Roman

Přikládám několik názorných fotek ze svých toulek. Za kvalitu se omlouvám, fota měla sloužit jen jako dokumentace, foceno kdysi obyčejným foťákem a ve špatném světle.

(obr1) Stará, ještě v 50. letech užívaná polní cesta mezi dvěma obcemi a historickým mlýnem. Pozvolna zarůstá a stává se mezí.

(obr2) Vzrostlé duby, které mají rádi kamenitou půdu, rostou často u opuštěných cest. V tomto případě je cesta dávno rozorána a její průběh naznačuje jen ohradník, lemující dva pozemky – hranice pozemků byla kdysi polní cestou napojující se středověkou obchodní stezku. Všimněte si v levé části pod dubem olšového porostu – půda je tam podmáčená několika prameništi, cesta vedla bezpečně po suché části, vyhýbala se mokřinám.

(obr3) Stará, kdysi dávno velmi frekventovaná hlavní cesta, která křižovala obchodní stezku a vedla přímo ke kostelu v obci. Všimněte si rozdílného porostu – křoviny a suchomilné rostliny v kamenité půdě staré cesty.