Podzimní koupání s detektory kovu CTX 3030 a Tesoro Sand Shark

Tak zase po roce tu opět máme ten skvělý podzim, na většině polí je sklizeno, z lesů se začínají vytrácet  i ti otravní kloši, kteří se Vám zavrtají do vlasů a nám věčně neoholeným i do vousů a neustále svědí a ani po marné snaze, kdy deset minut lovíte kloše z ochlupení, uděláte druhý krok a místo jednoho otravného hmyzáka jich na sobě máte dalších deset, ze vztekem zahazujete lopatku, ti odvážnější i detektor a prcháte z toho pohádkového lesa, zpět do civilizace. Teplota vzduchu se nám vyhoupla na příjemných 1.5 st. Celsia a já se Šimonem a Jirkou jsme si řekli, že ještě vyzkoušíme nějakou tu naši místní žbluňu. Tak jsme sbalili naše stroje, já svoji 3030 a Šimon Tesoro Sand Shark, vyzvedli jsme našeho kamaráda Jirku, kterého jsem bezúspěšně přemlouval ať vezme „vykoupat“ i svého Golden Maska 4 a vyrazili jsme na blízký koupák. Cestu Šimonovou oktávií jsme tentokráte zvládli bez vady na kráse, žádný silniční poplateček, například za pásy, či mobil se tentokráte nekonal a po dvaceti minutách „pohodové“ jízdy, jsme konečně dorazili na místo. S úsměvem na líci a totálně mokrými kalhoty od kafého, které jsem si koupil na benzině, s domněním, že si jej v pohodičce vychutnám během jízdy, jsem vystoupil z vozidla. Díky bohu, že jsme nenaplánovali delší trasu, to by byla moje smrt.

No, po pohodové cestičce nastala fáze příprav číslo dvě,  a tou je moje nejoblíbenější část, jak se kur… mám do toho neoprenu zase dostat. I když teplota po příjezdu ukazovala příjemných 1.5 stupňů, tak komplikací byl hurikán Kathrin, teda jen jeho menší bráška, ale foukal docela slušný čerstvý větříček, kdy během pěti minut nám trošičku přimrzaly ouška k hlavě, všichni určitě  dobře znáte ten příjemný pichlavý pocit v uších, naštěstí se nenašel žádný dobrý kamarád, který by mě za odměnu, že jsem naplánoval, tak unikátní výlet, do ucha cvrnknul.

Nevím, ale možná to bylo způsobeno i tím, že jsem z té oktávie po příjezdu vystřelil jak raketa, celý opařený a mokrý od lahodné kávičky z benziny, samozřejmě za hlasitého monotónního a velmi sprostého pokřiku, který směřoval na všechny zúčastněné, doprovázeným kopnutím do pneumatiky Šimonovo octávie. Já jenom jemně odbočím, Šimi jestli tyto řádky čteš, tak raději prosím tě přeskoč celý tento odstaveček, to kopnutí bylo fakt jemňoučké a samozřejmě neměl jsem to v úmyslu, anebo raději skonči u nadpisu článku, to bude nejlepší.
Tak, vraťme se k té druhé části naší trestné výpravy. Já jsem si ušoulal cigaretku a Šimon s Jirkou se dali do převlékání jako první, zatím co jsem si pokuřoval a uklidňoval své cestou pošramocené EGO. Pohled na ty dva ze všech sil bojující odvážlivce byl  velmi úsměvný, sice po myšlence, že celou anabázi s oblečením budu muset také absolvovat, mně ten úsměv lehce opouštěl, ale pohled hlavně na Jirku, který nám trošičku narostl a těch několik vrstev oblečení pod suchý oblek, né a né dostat, byl opravdu úchvatný. Škoda, že jsem vám nenahrál kraťoučké video, ale nejspíš by tu sekvenci nebylo možné pouštět před 22. hodinou. No hrůza, pánové, mluvím k Vám Šimone a Jirko, měli by jste jít očistit své shnilé duše do chrámu páně, jasně i se mnou, jen mám obavy, aby nám chrám hrůzou nespadl na záda. Dobrých 20 minut jsme se soukali do jednotlivých vrstev oblečení, ale po lítém boji vše dobře dopadlo, jen malá komplikace se objevila a tou bylo močení a tradičně jako by náš život vedla ruka nějakého šprýmaře, se největší potřeba dostavila až když jsme měli na sobě veškerý ansábl. Ono to kafé, jak se teď ukázalo, byl poněkud nedobrý nápad, ale co teď?. Sucháč dát dolů a nějak se dostat na příslušenství, anebo to pustit po potápěčskou do neoprenu? Najednou z tak běžného úkonu máte neřešitelné dilema, buď anebo. Nakonec, po zvážení všech pro a proti tentokráte zvítězila první varianta, tedy sucháč dolů, probrat se těmi několika vrstvami oblečení a vykonat potřebu mimo neopren. Bože, jak já teď závidím rybám, žádné dilema, žádný neopren …. .

Následovala další cigareta a hurá na reoblekací proces, tentokrát to dobře dopadlo, šup, šup a byl jsem v krunýři. To šup, šup, zase abych nekecal nebylo až tak šup, šup, ale spíš šuuuuuuuuuup, šššuuuuuuuuuuuuuuuup. Ale hlavně, naše nejoblíbenější  fáze s číslem dva, byla úspěšně za náma. A my v plné zbroji konečně stáli na břehu jak tři solné sloupy a rozhlíželi jsme se kudy na plážičku. Musel to být super pohled pro kolemjdoucí na tři duševně narušené jedince, kteří v tom všem oblečení vypadali, jako by právě přistáli mimozemšťani. Nevadí, jdeme do vody, zavelel jsem jako nejstarší, Jirko promiň, sice jsi o 20 kilo těžší, ale o 20 dní mladší, tak musíš sekat latinu. Rychle do vody ať nejsme tak na očích, on by mohl někdo „omylem“ zavolat sanitku z Kroměříže.

 
Po zvolání do vody z kufru auta letí naše plně manuální bagry a v zápětí detektory, s Jirkou bereme náčiní a Šimon jede přeparkovat vozidlo, aby uvolnil průjezd rybářům. Obcházíme důmyslné oplocení jezera a vstupujeme do vody. Po pár krocích cítíme drobné mravenčení v chodidlech, to jak se studena voda prodírá skrz neoprenové boty, ale po chvilce se už malá vrstvička vody v neoprenu pěkně zahřívá a je to docela v cajku. Po několika málo okamžicích zakotvujeme na hlavní pláži, kde se k nám přidá i Šimon. Naddržení po několikadenní hledačské pauze zapínáme detektory a hurá pod hladinu. Několika ladnými pohyby prstu otvírám menu své CTX 3030, volím program BEACH, nastavuji gain na 18, citlivost snižuji na 16, přepnu se do konduktu a tón nastavuji na long. Ještě rychle přenastavuji diskriminační vzor, který jsem používal v moři a rychle za Šimonem, který už trápil svého Sand Sharka v té studené vodě. Oproti Šimonovi, který jenom otočil čudlíkem na Sharkovi do polohy VCO a nezdržoval se nastavováním detektoru, mám, ale jednu výhodu a tou byl sparingpartner Jirka, který se chopil lavoru a já jsem mu signály s množstvím drobných kamínků, jen do něj nasypal a nemusel jsem se zdržovat prosíváním a dohledáváním ve své lopatce. Takže jsem časový deficit dohnal velmi rychle. Po množství vykopaných padesátníků, dvacetníků a starých komunistických dvoukorunách, mám ve sluchátkách krásný silný signál, který je mělký a na displeji se mi vykresluje cíl s číslem 12-22. Jirkovi říkám, konečně se zažlutí, následuje jemné pocuknutí Jiříkových koutků, nevím jestli to byl úšklebek, nebo křeč na jeho promrzlé tváři, ale nedbám toho a vrhnu se na vydolování cíle. Zaryju svůj super rýček do dna a prověřuju zda mám cíl v lopatce, nebo budu pokračovat v dolování. Zjišťuju, že cíl už není v díře a tak jemně proseju nabranou hlínu a tu náhle žlutá záře mezi kamínky, tak obsah lopatky vysypu Jirkovi do lavoru a říkám, tak co jsem povídal, že tam bude a bylo. Krásný snubáček se na nás usmál a mně se konečně objevil na tváři úsměv. Ještě se snažím rozluštit punci, je to 14ka, nebo 18ka, ale marně, ruce se třepou zimou, takže raději tuto záležitost odkládám na doma.

Zapalujeme si cigaretu a kocháme se pohledem na kroužek, Šimon ukazuje asi půl tuny komunistických mincí, co ve zdejší vodě utrousily turisté, prohodíme pár žertovných frází a pokračujeme. Asi za další půl hodinky Šimon provokuje mě a Jirku, s dotazem jestli je nám prý taky takové vedro na ruce jako jemu. Abych to osvětlil, pan Šimon si koupil totiž rukavice z pětky neoprenu a já samozřejmě jenom z 1.5 mm neoprenu, Jiří na tom byl obdobně jako já, takže proto ten trapný dotaz od Šimiho. Samozřejmě, že je mi teplo odpovídám, ale po pravdě mě prsty na rukou nesnesitelně bolely, jak se zima zadírala za nehty. Jiřík asi po další půl hodince ohlásil, že mizí do auta, chudačisko ogara,  nemohl ani sundat rukavice, jak měl zmrzlé ruky, já už také marně lovil signály v lopatce a když už se mi jej podařilo vybrat, tak samozřejmě z rukou vypadl, jelikož nějak odešel cit z prstů. Šimon si vesele lovil ty svoje komunistické srágory, ale už i na něm bylo vidět jak mu hezky tvářičky zmodraly, takže zase až takové teploučku mu určitě nebylo. No, ale když on to dává, tak já také, přece něco málo snesu, né. Po necelých třech hodinkách kouříme na břehu a jednomyslně jsme se shodli, že se na to vys….. Stejně nic nepadá, jen samé cetky, komunisti a olova a tak nějak, teda i když Šimonovi a mně samozřejmě žádná zima „není“, jak jinak, tak přeci jenom pojedeme k domovu.

Pobalili jsme nádobíčko, vzájemně si pomohli vysvléci obleky, což bylo taky utrpení a rychle do auta.
Po příjezdu domů jsme si dali teplý čaj a únavou jsem padl do postele, jako shnilá hruška. Byl to krásný den, ale příště už raději nějaké to zorané políčko, jen tak na pohodu.

S Pozdravem Hába a Šimon, pacoši z Moravia Detect