PODIVNÉ HLEDÁNÍ - hledačský příběh

Je konec září a já se toulám s detíkem po polích a lesích v okolí Stříteže. V kapse u vesty krabičku plnou vystřelené i postrácené munice z války 1866, kuliček z bitvy v roce 1745, mezi nimi pár mrtvých minciček a šupinu z podbradníku. Jdu pomalu, jen co noha nohu mine, mávám kouzelnou hůlkou ze strany na stranu a hlavou se mi míhají výjevy z bitev, které těmito místy prošly. Občas si Deus zabrouká a vrátí mě zpět do reality ..... zakleknu, zabořím lopatku ..... sakra, zase Wilkinson ..... zahrábnu díru, zvednu se a jdu dál ..... další signál ..... tentokrát pruskej žalud - Dreyse ..... hmmm, tak to dneska budu asi zase hrát kuličkovanou, mumlám si pro sebe. No co, každej den nemůže být posvícení a den ještě zdaleka nekončí. Pomalu se loudám přes pole k silnici a kromě dvou kusů pruskýho opláštění se mi pod cívku připletla jen malá svátostka.

Tak aspoň něco. Přejdu silnici a zamířím pastvinou směrem k lesu, kde cítím alespoň nějakou střepinu z dělovky. Pastvina je skoro bez signálů a tak mě napadá, že si dám malou pauzičku, při které se zbavím bagety a plechovky pita co mě tíží v kapsách. O první strom opírám detík, sedám si do trávy, otvírám pito a začínám se cpát. Slunce pěkně hřeje a tak se opírám zády o strom. Po svačince zapaluju cigaretku a dopíjím pito. Pivko by bylo lepší, ale jsem tady autem a tak mi nic jiného nezbývá. Sluneční paprsky příjemně hladí po tváři a mě se pomalu zavírají oči .....
Probouzí mě chlad a z mlhy, která je najednou všude kolem, je slyšet němčinu. To jsem tu pauzičku nějak natáhnul, říkám si a přemýšlím kdo to tady může šprechtit. Nejspíš se na silnici domlouvaj zbloudilí němci kudy jet dál. Mlha se pomalu zvedá, němčina je stále hlasitější a tak se rozhlížím kolem sebe a nemůžu se zbavit dojmu, že tady něco nesedí. Pastvina vypadá nějak jinak, nikde nejsou ohradníky, les je menší a ze silnice na Studenec je spíš polní cesta, která navíc vede jinudy než obvykle. Do kapsy strčím plechovku od pita, beru do ruky Deuse a odcházím směrem k autu, ke kterému to mám kus cesty.

Od Studence slyším přibližující se dusot kopyt a vzápětí se kolem mě přeženou desítky jezdců na koních, kteří mizí v mlze směrem k Novému Rokytníku. Po chvíli se z cárů mlhy vynoří stovky spěchajících mužů v modrých kabátech, vysokých čepicích s mosaznými štítky a dlouhými mušketami na ramenou. Část z nich pokračuje k Rokytníku, další spěchají směrem ke Stříteži a ostatní se staví v několika řadách čelem k silnici na Trutnov. Kolem nich se pohybují další muži s flétnami a bubny, jsou vidět prapory a standarty, na kterých rozeznávám pruské orlice. Mlha se konečně rozplynula a je vidět Hranná, na které je patrný pohyb velkého počtu mužů v bílých uniformách a černých kloboucích, kteří se rozestavují v řadách od úpatí Hranné, přes vršky nad Stříteží směrem ke Žďáru. Nad nimi, v horní části Hranné, se ve slunečních odlescích blýskají bronzové hlavně dělostřeleckých baterií, kolem kterých se pohybují muži v hnědých kabátech a za nimi se přemisťuje jízda k severnímu svahu kopce.

Ať se dívám jakýmkoli směrem, všude vidím tisíce a tisíce mužů připravených k bitvě. Vzduch znovu prořízne němčina hlasitými a ráznými povely. K Rokytníku projede tryskem několik jezdců a mizí mi z dohledu. Chvíli nato vyráží od Rokytníka směrem k Hranné těžká jízda a proti ní po svahu postupuje rakouská kavalerie. Z dálky je slyšet válečný ryk, střelba, řinčení zbraní, ržání koní, výkřiky a sténání. Ve chvíli kdy se na Hranné objeví zbytky rozprášené rakouské jízdy, ozve se ze všech stran víření bubnů, ke kterým se přidávají flétny. Několik řad pruské pěchoty se dává do pohybu a vyráží směrem k Hranné, odkud se ozývají salvy těžkých děl. Útočící jednotky řídnou pod těžkou palbou, ale i přes těžké ztráty stále postupují. Dělové koule létají vzduchem, nebo poskakují jak gumové míče a sráží všechno co se jim postaví do cesty. Prusové jsou už tak blízko, že dělostřelci použijí kartáčovou munici, která páchá v útočících řadách nenapravitelné škody. Rakouská pěchota a granátníci vyráží proti již dost zdecimovaným jednotkám prvního pruského sledu a tlačí je zpět. Po odražení prvního sledu se do boje zapojují i jednotky druhého sledu a tlačí rakouskou pěchotu zpět k Hranné a s podporou těžké jízdy začíná vytlačovat rakušany z jejich pozic. Rakušané jsou zaskočeni vývojem bitvy a snaží se odlehčit svým jednotkám bojujícím na Hranné zahájením útoku přes Střítež. Pruské jednotky ale Střítež obsazují a brání s takovou houževnatostí, že se rakušanům nedaří vesnicí prorazit.

Zbylé rakouské jednotky jsou nuceny pod pruským náporem svá postavení na Hranné opustit a stahují se směrem ke Žďáru, kde se nacházejí další rakouské a saské jednotky, které do bojů ještě nezasáhly. Po dobytí Hranné pokračují pruské jednotky v boji a formují se kolmo na rakouskou linii nad Stříteží. Díky tomuto manévru mají rakušané problém s rozvinutím svých jednotek, které jsou teď rozmístěny proti pruské linii do písmene L, s delším koncem směřujícím k Hajnici.

Jdu pomalu za útočícími prusy a cestou se proplétám mezi padlými vojáky a snažím se nevnímat křik a sténání raněných a všudypřítomný pach smrti. Mezi padlými a raněnými se povalují části výstroje, muškety, bodáky, šavle, patrontašky, nevybuchlé granáty a dělové koule kterým selhal doutnák. Bitva pokračuje ve členitém terénu a pomalu se blíží ke Žďáru. I když rakušané a sasové bojují ze všech sil a s velkým nasazením, nedaří se jim pruský nápor zastavit a stále ustupují. Občas kolem proběhne skupinka vojáků jedné nebo druhé strany a všichni jsou si až neskutečně podobní. Špinavé a potrhané uniformy nesoucí na sobě stopy krve, obličeje plné prachu, ze kterého svítí jen bělmo unavených očí .....

Tak, ještě vyšlápnu tenhle kopeček a už bych měl být kousek od místa kde jsem nechal auto ..... míjím několik opuštěných děl, kolem kterých se povalují vytěráky, dělové koule a další věci. Za nedalekým křovím leží mrtví koně a všude kam dohlédnu jen mrtví a ranění vojáci. Bitva teď zuří kousek od Žďáru a vzduchem občas prosviští zbloudilá kule. Z dálky pozoruji pomalu utichající bitevní vřavu a myslím na ty tisíce mrtvých vojáků, kam je asi místní lidé pohřbí a jak dlouho jim to bude asi trvat ......
jsem pár desítek metrů od auta, když koutkem oka zahlédnu rychle letící předmět, který dopadá pár metrů přede mě, odráží se a .....
Pomalu otvírám oči a přemýšlím co se stalo a kde to jsem. Posadím se na posteli a rozhlížím se kolem ..... jsem doma a všechno je na svém místě, televize, počítač, obrázky a mapy na zdi, dokonce i Deus na nabíječce ..... stísněný pocit mizí a hlavou mi proběhne ..... blbče, na hledačku teprve vyrazíš, ale bylo by dobrý si vzpomenout na místa kde byly třeba ty opuštěný děla a další zajímavý věci, třeba tam ještě jsou .....
Mám na sobě maskáče, vysoký boty, kšiltovku, na sedadle spolujezdce si lebedí Deus, v kapsách u vesty mám bagetu a pito a jsem na cestě ke Stříteži .... auto asi nechám tam co minule ......

Věnováno všem padlým v bitvě u Žďáru 30.IX.1745                          Ivoš - VOSA64