Pod kamenem ležel ladem, trpěl vlhkem i chladem – jeden malý „sudeťáček“

Vyrazil jsem autem, nechal ho na kraji lesa u polní cesty a skrze louku si to směřoval přímo k lákavému cíli. Když jsem došel na místo, ohromně jsem si je užíval. Lokalita je nádherná, lesní zákoutí střídají kopečky a mezi nimi údolíčka, v jejichž středu se vine lesní potůček... Vše prozářené zlatavou barvou odpoledního slunce, tu a tam se ozve zpěv ptáčka zpěváčka, onde vyplaším z houští srnce nebo ustrašeného zajdu. Jinak ticho a mír kdysi slušně frekventovaného místa poblíž středověké obchodní stezky.

Chvílemi do ticha zabrblal z pod cívky železný odpad, občas v podobě barvy podkovy, zbytků sekery nebo klínků. Do toho místy zazvonil knoflíček, sem tam mincička, i drobný prstýnek potěšil. Najednou jsem vprostřed svahu našel typickou díru s výsypkou hlíny na dvou stranách. Výkop měl rozměry cca 50 x 100 cm. Signál v jámě žádný, ani kolem. Jasný „sudeťák“, pomyslel jsem si. Rozhlédl jsem se. V blízkém okolí jsem spatřil železnou trubku. V průměru nějakých 12 – 15 cm o délce cca 60 cm. Sebral jsem ji a vypadla na mně sklenice. A za ní následovala druhá. Obě prázdné. A staré. Zatajil se mi dech – tohle byl opravdu sudeťák! Někdo uložil sklenice s neznámým obsahem dovnitř železné trubky a tu zakopal do svahu... A nějaký „kolega“ ji našel přede mnou, ani se nenamáhal jámu zpět zasypat.

Tenhle nález mě rozrušil a opravdu nakopnul. Horečně jsem začal skenovat celý kopec, odshora dolů, sem a tam, běhal jsem opravdu poctivě. A skoro zběsile. V jednu chvíli jsem se zastavil, abych narovnal zmožená záda a dal odpočinout namáhaným kotníkům. Narovnal jsem se a rozhlédl se. Ježíšmarjá, tady je tak krásně... Úžasem jsem se zcela uklidnil, dokonalé kouzlo a skoro nadpozemská atmosféra lokality mi ochromili tělo. Úplně jsem zapomněl, že nikoli výsledek, ale samotné hledání, je přeci pro mě cílem! Užíval jsem si ty vzácné okamžiky, naprosto uvolněný a v dokonalém souladu s okolím.

Zvolna jsem se rozhlížel a otáčel. V ruce detektor, který najedou zapípal. Kouzlo okamžiku rychle odletělo... Signál se ozýval zprostřed placatého kamene. Byl docela slabý, běžně bych jej ignoroval. Polilo mě horko, předevčírem jsem zažil stejný pocit a výsledek stál za to (o tom ale jindy). Vycítil jsem, že tohle je ten správný signál. Začal jsem okopávat kámen ze strany silnějšího signálu. Vytvořil jsem slušný tunýlek do pomyslného středu pod kamenem a ověřil signál. Je silnější! Zrychlil se mi dech. Nedočkavě jsem do díry zasunul dohledávačku. Pípala silně, byl jsem blízko. Polil mě pot. Že by znovu? Dvakrát za 3 dny?

Odhrnul jsem hlínu rukou. Nahmatal jsem sklenici. Pevně uchopil a viklal ji do stran a směrem ke mně. Konečně hlína sevření povolila a vytáhl jsem ruku i se skleničkou. Byla úzká, zavřená, naplněná olejem a nějakými nazlátlými předměty. Paráda, řekl jsem si, prozatím odložil sklenici a zkusil zašátrat v díře znovu. Druhá sklenice. Vytáhl jsem ji na denní světlo – obsahovala cosi  - snad papíry? Bankovky? Bylo to ve špatném stavu, bakelitové víčko sklenice nebylo zcela dotažené a vlhkost se uvnitř podepsala až příliš krutě! Nakonec byla v díře ještě jedna sklenice. Ta nebyla ani zavřená, víčko chybělo. Sklenice byl plná tuh do tužek a dvě koh-i-noor ještě dřevěné tužky. Více v díře nebylo.

Nález mě ohromně potěšil, našel jsem opravdového, byť ne zcela klasicky „pokladového“ sudeťáčka. Stopy výkopu jsem poctivě zakryl, sebral sklenice a jel plný nadšení domů. Tam jsem na nic nečekal a začal se probírat obsahem sklenic. Sklenice s tuhami byla jasná. Druhá obsahovala dopisní známky. Byly na prach – mnohokrát provlhlé, vysušené a opakovaně provlhlé, nevydržely v dobrém stavu. Ale třetí sklenice, ta ohromně potěšila. Obsahovala sadu zřejmě profesionálních kružítek a jejich komponentů, které díky uložení v oleji vypadaly zcela jako nové. Vyňal jsem je jednu část po druhé, stačilo jen otřít hadrem. Poctivá práce na nich odvedená, mě ohromovala dokonalou precizností. Nejenže se jedná o perfektně zachovalé nástroje, ale jsou naprosto dokonale funkční.

Kružítka jsem si samozřejmě dohledal, jedná se o známého výrobce Riefler, kružítka by z větší části měla pocházet ze sady z let 1900 – 1920, jsou ale doplněná dalšími díly ze sady jiného výrobce z 30. let. Nález mi dokázal, že radost z hledání nespočívá jen v nalezení cenných předmětů z drahých kovů. Že i kousek historie, např. ukryt za úzkostnou starostlivostí o krásná kružítka nebo nedostatkové tuhy, nabídne zcela nový pohled na dobu konce války a tehdejší napjaté atmosféry. Lidé schovávali to, co pro ně bylo nejcennější...