Po stopách Templářských rytířů II.

Období po smrti krále Vratislava bylo pro naši zemi velmi kritické. Objevovaly se vnitřní rozbroje a vztahy s okolním světem byly značně oslabeny. Politika Přemyslovců, mezi kterými vládly rozbroje, byla velmi nešťastná a stahovala se do lokálních měřítek. Po Konrádu Brněnském usedl na trůn Břetislav III., jehož vláda netrvala dlouho (1092-1095). Kruciáty (vojenská tažení vyhlašovaná ve středověku katolickou církví jako svatý boj proti muslimům, pohanům nebo kacířům) upoutaly pozornost kronik a administrativy, jen díky druhé vlně zástupů poutníků a drancujících tlup, které se svými výtržnostmi, zapsaly do života tehdejších obyvatel Prahy. Do Svaté země se vydali na popud Petra Poustevníka. Jenom Kosmas zapsal do své kroniky, že roku 1096 tudy prošel jeden z křižáckých houfů, protože způsobil židovské pogromy i obecné plenění. Zcela pozornosti pak ušla na danou dobu oficiální první křížová výprava, která byla složená z panských a rytířských vrstev. I přes řadu útrap byla zakončena úspěšným dobytím Jeruzaléma a vybudováním křesťanského moci na pobřeží.

Břetislav neustále dobýval Polsko a Slezsko, proto byl často ve válečném konfliktu. Vojensky řešil také spory s moravskými bratranci. Ve stejné pozici byl i císař Jindřich IV., který se vracel z vyhnanství, aby sesadil svého syna Konráda. Břetislav se roku 1099 objevil v Řezně, aby si od císaře vyprosil inventuru.

Dění na východě bylo vzdáleno od dění u nás natolik, že naši kronikáři se jim vůbec nezabývali. V době, kdy se rozvíjela francká a lombardská heraldika, ikonografie Přemyslovců stále používala staré přežívající formy. Mají-li malby v kapli sv. Kateřiny ve Znojmě pocházet z roku 1134, pak musíme konstatovat, že štíty tam zobrazených Přemyslovců nemají ani náznak heraldických figur, jinde na západě již rozšířených.

První oficiální křížová výprava byla sice záležitostí celého tehdy křesťanského světa (Byzance i značně nepřehledné Svaté říše římské), ale pod vedením a hlavně za účasti panstva z Lombardie, Lotrinska, Provence, toskánské i normanské Itálie i severní Francie a Flander, tedy západu a jihu Říše. Účastníci této výpravy se mohli chlubit honosnými rodokmeny, ať to již bylo od Viléma Dobyvatele nebo Karla Velikého a zaštiťovali se papežskými bulami a podporou celé církevní hierarchie.

Ke Karlu Velikému se hlásil první křižácký vladař Jeruzaléma Gofrey z Bouillonu, který odmítl titul krále a označoval se jako "strážce Božího hrobu".

Přemyslovští reprezentanti od Břetislava až po Soběslava, neměli žádnou příležitost zasáhnout do dění v tehdejším světě. Na západě se dostali nejdále po Řezno a na severovýchodě do Polska.
Templáři si mohli své základny v Evropě začít budovat až po roce 1128, kdy na popud arcibiskupů z Remeše a Sens papež Honorius II. uznal řádová statuta. Představený Hugo (Hugues) dé Payns se vydal na cestu po Picardii, Champagne, Burgundsku, přeplavil se do Londýna a prošel i Španělsko a Portugalsko. Všude nechal postavit komendy, ale oficiální ustavení trvalo ještě několik let, z důvodu času potřebného pro místní nábožensko- politické jednání a k zlistinění. V Paříži se tak stalo v roce 1129, v Londýně 1138 a v Miláně 1134.

Země, které ovládali Přemyslovci- Čechy s Moravou a střídavě Slezsko, Velkopolsko, Žitavsko a další, stály v té době stranou osazování rytířskými řády. Žádný ze znepřátelených knížat usilujících o pražský stolec se o dění na Východě nezajímal. Biskup Jindřich Zdík sice v letech 1134 až 1137 dvakrát navštívil Jeruzalém, ale na cestách však zřejmě militární řády míjel. Zato ho zaujala řehole sv. Augustína, která znamenala nástup premonstrátů (nejdříve r. 1140 na Strahově u Prahy) a po nich cisterciáků (1143 Sedlec).

Teprve, když po urputných bojích nastoupil na pražský knížecí stolec Vladislav II., se dostávaly české země do širší sféry říšské politiky. Vliv na to měl nejen příbuzenský vztah ke Konrádovi III., ale i vzájemná osobní náklonnost. Bernard z Clairvaux (sv. Bernard) ve své výzvě k tažení do Svatých míst se obrátil nejen na Konráda III., ale přímo listem na knížete Čechů Vladislava. Z letopisů kronikáře Vincecia, Jarlocha, Jana Kinnamose a dalších se dozvídáme, že výprava vyrazila vedena osobně knížetem Vladislavem II. v roce 1147 samostatně z Čech, ale v návaznosti na výpravu Konráda III. V bitvě u Dorylea se nepochybně dostala do střetu s Turky, který nebyl pro naše křižáky úspěšný. Ani Konrádovy voje zde nedosahovaly předpokládaných vítězství. Zaznamenáno je, že byzantský císař Manuel oba přijal v Konstantinopoli. Jejich bojové úsilí, ale ocenil a od našeho knížete přijal lenní slib. Vladislav se tam setkal s velmistrem rytířského řádu johanitů, od kterého údajně přijal klíče od největšího tehdejšího křižáckého hradu na cestě pobřežím do Jeruzaléma. Z pohledu dlouhodobé strategie a následujícího vývoje událostí, i když střetnutí nevedlo k vytouženým vítězstvím, nepochybně positivně přispělo k tomu, že Konrád nakonec po spojení s francouzskou výpravou vedenou králem Ludvíkem VII.,do Jeruzaléma dorazil a určitě posílil postavení jak jeruzalémského krále, tak vladařů tří velmi ohrožených křesťanských držav na pobřeží. Výprava však byla poznamenána mnoha rozpory jak mezi Konrádovými a Ludvíkovými křižáky, tak i místními byzantskými posádkami. Nakonec nedosáhla ani znovuzískání Edessy, což bylo jedním z cílů Druhé křížové výpravy a vlastní nesvorností neobsadili ani Damašek, který se již blížil k dobytí. Během bojových akcí se uplatňovaly oba rytířské řády.

Zaznamenáni jsou ovšem především templáři, kteří dokonce díky své ukázněnosti většinou vedli válečná střetnutí. Byli však vždy výhradně vázání na francké bojovníky krále Ludvíka, takže v německé výpravě Konrádově se nevyskytovali. Lze se tedy přiklonit k názoru, že kníže Vladislav II. se z rytířských řádů seznámil pouze s johanity, templáře asi nepoznal. Nejsou sice listinné doklady o tom, že by některý z navrátilců přijal řeholi sv. Jana jeruzalémského a stal se špitálníkem, ale následující vývoj událostí v Praze, poznamenaný výstavbou chrámu Panny Marie pod řetězem na předmostí právě budovaného Juditina mostu přes Vltavu s opevněním u rytířské komendy a špitálem, dokazuje, že se tak stalo právě v důsledku účasti na Druhé křížové výpravě.

(František Skřivánek: TEMPLÁŘI V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ)