Po stopách historie detektorů kovů. Díl 1. Zrozen pro záchranu života

Divili jste se někdy, že již první válečné filmy zobrazují vojáky s detektory kovů, kterými hledali zakopané miny? A co byste řekli na to, že historie tohoto přístroje sahá dokonce ještě mnohem dále, až do 2. poloviny 19. století? Pojďme spolu pátrat po minulosti a sledovat vývoj detektoru kovů, toho báječného přístroje na radost, jak mu pracovně říkám já.

Na úvod

Ne vždy je historie přímočará. Někdy je potřeba obkroužit kolem dokola několik moudrých hlav, než myšlenka sedne jako dobře ušitý klobouk na hlavu toho správného člověka – vynálezce. A může trvat i celá desetiletí, než onen klobouk dokončí svou okružní jízdu a umožní nastartovat skutečný a progresivní vývoj směrem vpřed. I proto začneme poněkud nečekaně – u politiky. Konkrétně u v pořadí dvacátého prezidenta Spojených států amerických, pana Jamese Garfielda.

Ptáte se, proč zrovna u něj, čím byl americký státník zajímavý? Inu, kromě toho, že dovedl psát oběma rukama zároveň a to každou rukou v jiném jazyce (latinsky a řecky), krom toho že byl velmi vzdělaný a že v prezidentském křesle působil pouhého půl jednoho roku, byl pro naši věc zajímavý především tím, že se stal cílem atentátníka. Divné že? Ihned vysvětlíme...

Foto1 Atentát na prezidenta Jamesa Garfielda 2. 7.1881 v Baltimoru
Zdroj: Frank Leslie's Illustrated Newspaper. July 16, 1881. Library of Congress

Na začátku byla kulka

Když se republikánský prezident v červenci roku 1881 procházel po nádraží v Baltimoru, byl zákeřně a zezadu střelen dvěma kulkami, přičemž ta první jej zlehka škrábla na paži a druhá uvízla v zádech tak nešťastně, že nakonec byla ranou smrtelnou. Atentátníka (Charles Guiteau) okamžitě zatkli a odvedli, prezidenta převezli do Bílého domu, kde se ti nejznámější a vážení lékaři dlouho marně snažili kulku lokalizovat a vyjmout. Protože kuličku, která se zrovna vrtošivě usadila poblíž páteře, nemohli bez rizika najít a vyjmout, rozhodli se povolat odborníka na fyziologii, později člověka známého spíše jako vynálezce, fyzika a vědce světového významu, Alexandera Grahama Bella. Ten se pokoušel kulku najít narychlo vyhotoveným přístrojem – ano, hádáte správně – detektorem kovů.

Foto2: Bellův detektor kovů v soudobých novinách

Světlo světa tak první detektor spatřil již v roce 1881. Vzhledem k druhu užití, k jakému byl stvořen, bychom mohli říci spíše „dohledávačka“. Fungoval na dodnes známém principu indukčně-balanční technologie. Sestával ze dvou cívek (primární a sekundární) přičemž jedna vysílala a druhá přijímala změny frekvenčního pole. Dále z přerušovače, kondenzátoru, bateriového zdroje a reproduktoru (telefonu). Přikládáním cívek k tělu při zapnutém detektoru se sluchátkem u ucha Bell zjišťoval, zda se v dosahu cívek nachází kovové těleso.

Graham Bell na přístroji pracoval společně se svým pomocníkem Williamem Taintorem. Horečně, avšak zcela vědecky pracovali dnem i nocí, přitom jej testovali nejprve na hovězím mase, posléze i na lidech – zraněných válečných veteránech – v nemocnici. Teprve když si byli jisti výsledky, rozhodl se Bell na lůžku upoutaného prezidenta navštívit a svým přístrojem tak zrádnou olověnou kulku najít.

Pokus o záchranu prezidenta

26. července vstoupili s nadějemi Bell i Taintor do Bílého domu. Pohled na smrtelně bledého a bolestmi trpícího prezidenta je šokoval. Okamžitě začali přístroj sestavovat a spouštět. Po spuštění detektoru probudili prezidenta a jali se ihned skenovat jeho tělo, především krajinu kolem dutiny břišní a hrudníku. Neúspěšně. Signál byl velmi slabý, nejasný a ozýval se skorem odevšad. Vynálezce se zdál být velmi zmatený. Ani na druhý pokus (1. srpna) se kulku nepovedlo najít. Pokus byl odložen, Bell se rozhodl přístroj ještě řádně testovat a vylepšit, aby mohl prezidentovi pomoci později.

Vynálezce tehdy netušil, že kovové součásti postele jeho přístroj rušili. Proto nemohl kulku správně lokalizovat a proto byl jeho přístroj nestabilní. Navíc, lékaři kulku předpokládali spíše v dutině břišní nebo v části prezidentova hrudníku, nikoli však na zádech, poblíž míchy, kam svůj detektor zamířit Bell z důvodu zákazu manipulace prezidentovým tělem z obav zhoršení jeho stavu nesměl. Pokus byl tedy shodou nešťastných událostí bohužel neúspěšný.

Vlivem nedostatečné hygieny a rozsáhlé infekce se přeci jen Garfieldův stav rapidně zhoršil. Ačkoli bojoval statečně, svůj souboj o život nakonec prohrál a v září roku 1881 zemřel, nestihl vylepšený model Bellova přístroje. Možná, že kdyby postel, na níž smrtelně poraněný prezident spočíval, neobsahovala kovové součásti a kdyby lékaři povolili skenovat prezidentovo tělo i zezadu, snad by jej dovedl první detektor kovů na světě i zachránit. A tím se stát mnohem slavnějším. Ale to se již nikdy nedozvíme... Co však je nadevše jisté, je fakt, že prvnímu detektoru kovů dala vzniknout snaha zachránit život prezidenta Spojených států amerických. A takto kuriozní nástup příliš mnoho technických vynálezů svět nezaznamenal.

Foto3: Bell s asistentem Taintorem při snaze o detekci kulky v prezidentově těle
Zdroj: Frank Leslie's Illustrated Newspaper , August 20, 1881. Library of Congress.

Odložen na neurčito

Každopádně, Graham Bell ještě nějaký čas zdokonaloval svůj detektor, využíval jej především v medicíně, právě pro účely dohledání kovů v lidském těle. Když byl však jeho vynález zcela zastínil rentgen, schopný kulku nejen lokalizovat, ale navíc jasně a zřetelně v těle na fotografii zobrazit, odložil svůj detektor kovů a s ním i onen pověstný „moudrý klobouk“, který tak vyslal o dům dále. Tedy správně bychom měli říci o pár set kilometrů dále a několik desítek let do budoucnosti. Teprve v roce 1925 totiž dosedl na další vhodnou hlavu, tentokráte šikovnými nápady proslulou německou mozkovnu fyzika Gerharda Fishera. Ale to zase až příště, aby ze čtení nebolela hlava :)

Zdraví GM4PRO – Roman