Odvážný hledač - silvestrovský příběh na LP

Ženaté detektoráře dělíme do několika skupin: 1. odvážné – řeknou jen ženě: „Jdu hledat,“ sbalí se a jdou. 2. zbabělce – ti chodí převážně po setmění. Řeknou ženě: „Jdu do hospody,“ a jdou hledat. 3. odvážné zbabělce – tajně si vezmou dovolenou a místo do práce jdou hledat riskujíce, že se to žena dozví. 4. nezařaditelné – chodí hledat, když se žena zrovna sprchuje, 5. šťastné – jejich žena je sama detektorářka. Pokud bych měl charakterizovat sebe, nespadám ani do jedné skupiny a tento příběh to potvrzuje.

Jednoho krásného pracovního dne, když vedoucí zrovna musel odcestovat kamsi na výjezdní zasedání rozšířeného vedení, náhle nebylo v práci jaksi co dělat. Kolegyně si kupovaly v Číně kabelky, kolegové vsázeli na nadcházející zápas Česko – Malta na výsledek 0:2 (to ještě naši fotbalisté hrávali špatně) a já jsem nahlížel do starých map, kde bych se vydal na další hledačku. Po chvíli studia mě vyrušil kolega Jura, který mi přinesl detektor, jenž jsem mu zapůjčil.
 
Jednou, když  se po tmě vracel z pravidelného přátelského posezení u piva a jiných lihovin, přede dveřmi domu zjistil, že nemá čím odemknout. Prohledal vše, dokonce u své bundy objevil 2 nové kapse, o kterých do té doby vůbec neměl potuchy, že existují, ale klíč bohužel nikde. A tak musel potupně zazvonit. Abych to zkrátil, žena mu nakonec přišla otevřít, byť poněkud neochotně. 2 dny na to už za přítomnosti početného obecenstva a jeho nemístných poznámek prohledával s mým detektorem prostor před svým domem. Asi největší problém byl, že už si nepamatoval, kudy vlastně přišel. Jednou už se zdálo, že má vyhráno. Vítězoslavně vztyčil paži s klíčem a málem políbil detektor, aby si následně uvědomil, že to je klíč, který ztratil před půl rokem a musel kvůli tomu měnit bezpečnostní vložku. Původně jásavý výkřik zaslechla i jeho žena a tak se vyšla ven podívat, kdo to tam huláká. Tam ji však zmrazil pohled na oraniště, na jehož místě se ještě před hodinou skvěla zahrádka. Na vlastní vytřeštěné oči se přesvědčila, jak ji její vtip přišel draho. Klíč totiž v jeho bundě našla, ale aby ho vytrestala, nic mu neřekla. Tehdy to naštěstí přežili oba, včetně mého detektoru. Když mi ho kolega předával, říkal mi, že měl namále, doteď však nevím, jestli on nebo detektor.

Při pohledu na detektor jsem dostal geniální nápad. Oslovil jsem svého jiného kolegu, který si už telefonicky domlouval se svým kamarádem partičku šipek, kterou měli už půl roku rozehranou. Slovo dalo slovo a už jsme oba stáli před jeho služebním vozem, který již 2 roky dočasně sloužil jako vozidlo přepravy různého stavebního materiálu. Při pohledu na sedačky jsem se rozhodl, že se převleču už před jízdou a ne na poli, jak jsem měl původně v úmyslu. V tu chvíli jsem taky pochopil, proč on má židli dvojbarevnou, kdežto já pouze jednobarevnou. Jakmile zabouchly dveře automobilu, zmínil se mi, že se zpátky stavíme ve stavebninách pro cement. Cesta díky jeho vyprávění utíkala rychle. Nejprve si pochvaloval, kolik se do auta vleze materiálu a pak přišla na řadu historka, jak kapacitu kufru jednou přece jen přecenil, poslední pytel s vápnem nechtěně přivřel do zadních dveří a cestou domů pak z dvouproudové komunikace vytvořil tříproudovou. Nechápavě pak pozoroval zpětným zrcátkem, jak auta za ním jedou jedním kolem hluboko v zatravněné krajnici. Když jsme přijeli na místo, kolega zastavil asi o 20 metrů dál než zamýšlel, neboť omylem místo brzdy sešlápnul zbytek střešní latě. Domluvili jsme se, kdy se pro mě staví, já jsem si oprášil kalhoty a batoh s detektorem a vydal jsem se na pole, zanechávajíc za sebou bílošedé stopy.
 
Pole bylo krásné, skoro celé obklopené lesem a jeho povrch vzorně upravený. Byla by to přímo idyla, nebýt jedné maličkosti: už se tam motal jeden člověk s detektorem. Nejistým krokem jsem se k němu přibližoval, abych ho za chvíli identifikoval. Prozradily ho jeho dlouhé maskáče. Ano, byl to Bratercius. Před pár měsíci jsme si toto místo u mapy vytipovali a tehdy jsme si slíbili, že sem půjdeme hledat jedině spolu. A tak se nám to vlastně i splnilo. Jeho styl byl nezaměnitelný. Postoj zkušeného žence, hlava mírně nakloněna doleva, snad aby lépe slyšel tón, o maskáčích už jsem se zmiňoval, práce rukou nepopsatelná. Sám o sobě tvrdil, že má backhand lepší než forehand, neboť jím prý natrefil na více mincí.

Když mě uviděl, už z dálky na mě volal: „Ani sem nechoď, už su tady půl hodiny a ani to nepíplo.“ Nejprve jsem podotkl, že to je taky dobrý, aspoň nemusel kopat, ale potom jsem si uvědomil, že to není normální. První, co mě na něm udivilo, byl detektor. V rukách totiž svíral garrett a ne jeho nexus. „Nexusa mám v opravě. Rozkúslý káblík u sondy.“ Možná trochu neobvyklá závada, ale já jsem si v tu chvíli vzpomněl, jak ho jeho žena nutila, aby když už jde hledat, brával také psa. Jenomže pes se zrovna nepřátelil s jeho detektorem. Jakmile s ním začal mávat, za chvíli mával zároveň se psem, který se do detektoru zakousl. Rčení Vrtěti psem tak dostalo v tomto případě nový rozměr. Marně pak psovi ukazoval, že tam utíká stádo srnek nebo zajíc. Bratercius chodil nerad hledat se psem. „Kámoš mně púčil garretta.“, ukázal mně Bratercius nástroj, na kterém se u cívky skvěly čerstvé důlky od psích čelistí. „Zatím se s ním sžívám, eště to ani nepíplo.“ Podíval jsem se na displej, abych zkontroloval diskriminaci a pak mi bylo vše jasné. Bratercius zapomněl detektor zapnout. „Chceš říct, že sem tady půl hodiny mával s vyplým detektorem?“ „Vše tomu nasvědčuje,“ zavtipkoval jsem, provedl nastavení, na které jsem zvyklý a jako mávnutím kouzelného proutku už to jelo. Vršek od piva, víčko od zavařeniny, kus drátu, další víčko, patrona, plechovka, dalších deset patron. Jen mince žádná. „Tady snáď natáčeli Sedum statečných,“ pronesl Bratercius a odhodil další patronu do dáli. „A zavařovali při tým meruňky,“ odhodil jsem další víčko od zavařeniny. Prostě běžná hledačka jak ji všichni dobře známe. Po chvíli však sluncem zalité nebe zahalily mraky a to i obrazně.

„Co to tady děláš?“, ozvalo se mi najednou za zády. „Vidíš, že tady plením pole, ne?“, odpověděl jsem a při posledním slovu jsem si uvědomil, že tazatelem nebyl Bratercius, protože ten má jiný hlásek, navíc se zrovna pohyboval několik metrů přede mnou. Otočil jsem se, abych spatřil staříka, kterému do 90 moc nezbývalo. Čakan, který svíral v ruce, naštěstí potřeboval jako podpěru a jiné použití by pravděpodobně způsobilo jeho pád. To si asi dobře uvědomoval i on, protože zůstal výhradně u verbálního projevu. „Co to tady děláte na mojím poli?“, zeptal se ne příliš vlídně a já jsem v tu chvíli nebyl schopen odpovědi. To už ale přispěchal na pomoc Bratercius. „Mýlíte se. Toto pole nepatří vám, ale firmě Zemoplaz s. r. o. Alespoň podle katastrálních map, do kterých jsem nahlížel.“ Bratercius sice lhal, jako když tiskne, zato spisovnou češtinou. Děda se ale nedal. „To pole je moje. Po válce nám ho sice komunisti ukradli, ale potom nám ho vrátili v reštytúcii.“ „V reštytúcii? Co to je? To je nejaká tombola?“ Konečně jsem byl schopen slova: „To je restituce.“ Bratercius se ale také nedal: „A nebyla to náhodou privatizace? Takových případů už bylo, že se myslelo, že to bude restituce a nakonec to byla privatizace.“ Na dědu toho bylo najednou trochu moc a tak takticky poněkud změnil téma. „A co to máte za čagany, co mně s něma tady máváte?“ „To je detektor kovu.“ „A k čemu to je?“ Bratercius konečně dostal příležitost, aby se blýskl svými znalostmi. „To je na hledání kovů. Když je v zemi zlaťák, říman nebo Taranisovo oko...“ „Taranisovo kolo“, opravil jsem ho. „To je jedno, on stejně neví, co to je. Prostě když je tam něco takovýho, tak detektor nám to oznámí pípáním.“ „A jak to ten detechtór pozná?“ „Cívka detektoru vysílá do země záření, které se od kovového předmětu odrazí zpátky.“ V tu chvíli jsem si myslel, že je celý spor zažehnán, ale bohužel jsem se mýlil. Bratercius totiž pokračoval: „Ale bohužel sme tady nic nenašli. Vypadá to, že už tu před nama bylo hromadu hledačů.“ To zjevně dědu rozzlobilo. „A já si povdám, co mně tady tak špatně rostú ertepleme a vy mně to tady ozářůjete tema drekama.“ Bratercius se tak musel uchýlit k další lži: „Naopak. Na dakotské univerzitě zjistili, že pole ozářená detektory hledačů, vykazují o 50% vyšší úrodnost. Ale co vám to tady říkám, to pole stejně nepatří vám.“ „To pole je moje. Co nám ho komunisti vrátili, tak ho obdělávám.“ „Tak to celou dobu obděláváte cizí pole. Jedině, že byste byl Zemoplaz, ale to asi nejste.“ „Tak vy z tadyma nepůjdete?“ V tu chvíli jsem se naklonil ke kamarádovi a snažil jsem se ho přesvědčit, abychom šli. Jenomže on se zrovna cítil v silné pozici a o nějakém odchodu nemohla být řeč. „Dokud tady nebude jednatel nebo nějaký jiný zástupce Zemoplazu, tak nikam nejdu.“ Děda vycítil, že sám nic nezmůže. „No počkejte, já vám ukážu zástupce. Jdu pro kluka. Můj vnuk vám ukáže, čí je to pole.“ Otočil se a nabral směr silnice. Jeho pohyb byl neuvěřitelný. Přímo se odrážel od svého čakanu a vypadalo to, jak když Martin Fourcade v posledním kole biatlonového závodu zlomí hůlku.

„No, myslím, že půjdeme, rozhodně tady nebudu čekat na jeho vnuka.“ navrhl jsem. Bratercius poněkud naivně odpověděl: „Jeho vnuka? Kolik može mět? 10?“ Upozornil jsem ho, že jeho vnuk může být klidně v našem věku. „No a co, já sem chodil do karate“, nedal se Bratercius. „Já sem zas chodil do elektrotechnickýho kroužku, ale nevím, esi nám to k nečemu bude.“ V tu chvíli už Bratercius opět pročesával pole detektorem, zatímco ten můj už byl schován v batohu. Jaksi jsem neměl chuť pokračovat v hledání. Díky tomu jsem měl ale lepší přehled, co se děje kolem. Na horizontu totiž zastavilo auto. „Tak vnuk už je tady.“ Bratercius se zatvářil poněkud neklidně. „To přece nemohl ten děda tak rychle stihnút“, pronesl a začal balit detektor a lopatku. „No, medicína zjevně pokročila. Kdo ví, co tým důchodcom do tech prášků dávají.“, řekl jsem už jen sám sobě, protože Bratercius už byl několik metrů ode mě. Dal se na ústup směrem k lesu. „A co to tvoje karate?“, zakřičel jsem na něj. „Já sem tam chodil enom měsíc“, dočkal jsem se ještě odpovědi, než zmizel v lesním porostu. Připadalo mi nedůstojné takto zbaběle prchat a tak jsem se vydal směrem k autu, aniž bych vůbec tušil, jak to všechno dopadne. Celá situace se nakonec překvapivě vyřešila sama.  
 
Když jsem se přiblížil k autu, rozpoznal jsem logo naší firmy a na zahrádce balík ipy. Chvíli to vypadalo, že mě kolega přijel v poslední chvíli zachránit, ale opak byl pravdou. Místo jedné osoby totiž vylezly z auta osoby 2. Tou druhou byl náš vedoucí. „Zrádce!“, pomyslel jsem si. Jak jsem se později dověděl, kolega v tom byl nevinně. Vedoucí se z nezáživné přednášky na výjezdním zasedání vzdálil do nedaleké hospody na pivo, kde zrovna kolega mířil na dvojitou dvanáctku. Jejich oči se střetly v okamžiku, kdy už se rozmachoval, což způsobilo, že sice trefil dvanáctku, ale na stole ve sklenici. Ještě stihl svému kamarádovi drze oznámit, že hru přerušuje a že to dohrají při dalším „výjezdku“ a pak se odebrali do auta, kde vedoucí poznal moje oblečení. Cíl cesty byl tak jasný. „Dnešek si vykážeš jako dovolenou a dva měsíce jsi bez osobního ohodnocení“, zněl jeho verdikt. Nebyl zrovna v tom nejlepším rozpoložení a tak jsem ho raději ani neupozornil, že si sedl do něčeho bílého. Jen jsem se u kolegy ujistil, že to vápno už je hašené, neboť začínalo poprchat a on se tak nevědomky ocital ve velkém nebezpečí. Asi to ale uslyšel, neboť poté, co nasedl, práskl dveřmi, až v kufru kramle poskočily.

Aby to ale bylo spravedlivé, nebyl jsem jediný, kterému se tato, ze začátku slibně vypadající hledačka, nevyplatila. Bratercius nejenže ztratil klíčky od auta (viz. obrázek), ale už při odbočení do lesa nerespektoval zákaz vjezdu motorových vozidel a při návratu k autu zjistil, že už tam není. České odtahovky jsou hold někdy pohotovější než sanitky.