Od tolaru k dolaru. Měna USA je své jméno dlužna vynucené české minci

Prapředek všech dolarů se zrodil před pěti sty lety v Čechách, v nové mincovně zřízené v dnešním Jáchymově. Tolar patří mezi důležitá dědictví, které naši předchůdci dali světu.

Od tolaru k dolaru. Měna USA je své jméno dlužna vynucené české minci Prapředek všech dolarů se zrodil před pěti sty lety v Čechách, v nové mincovně zřízené v dnešním Jáchymově. Tolar patří mezi důležitá dědictví, které naši předchůdci dali světu. Rodný list dolaru Prapředek všech dolarů současného světa se narodil v Čechách. Pomyslný rodný list mu vystavil zemský sněm Království českého v Praze dne 9. ledna 1520. Jeho rozhodnutím byla povolena činnost nové mincovny v dnešním Jáchymově (německy Joachimsthal). Její provozovatelé, rod Šliků z Pasounu, zde měli razit domácí měnu (pražské groše) a nové stříbrné mince o vysoké ryzosti (93,05 % stříbra) a hmotnosti (29,33 g). Nejprve se jim říkalo zlatníkový groš z Jáchymova, německy Joachimsthalerguldengrosch.

To však bylo moc dlouhé. Název se postupně zkracoval na Joachimsthaler (česky jochmtálský) či jen Thaler (česky tolský či tolar). A od tolaru už není daleko k dolaru, protože jde jen o jazykovou mutaci jednoho a téhož jména. Takto jednoduché vysvětlení uspokojí málokoho. Vždyť to vlastně celé nedává smysl. Proč zrovna v roce 1520 uděluje český zemský sněm právo ražby mincí jedné západočeské rodině, kterou tehdy česká šlechta ani nebrala jako sobě rovnou kvůli spornému rodovému původu? Proč se lokální název českých ražeb začal užívat v germánských a západoslovanských jazycích jako obecné označení pro velké stříbrné mince vysoké ryzosti? A proč si nově založené Spojené státy americké koncem 18. století zvolily jako svou měnu právě tolar (anglicky dollar), když se tam dříve běžně platilo librami, šilinky a pencemi? Dramatický osud Šliků Pro historický, ekonomický a státoprávní vývoj české kotliny měly zdroje stříbra zcela zásadní význam od samotných počátků české státnosti v 10. století. V období pozdního středověku 13. až 14. století se Království české stalo mocenským centrem Svaté říše římské především díky svému stříbrnému bohatství. Bez něho by expanzivní velmocenská politika posledních Přemyslovců a Lucemburků nebyla myslitelná. Ještě v této době, na sklonku lucemburské éry, vstupují do dějin Šlikové. Kašpar Šlik († 1449) zažil skvělou kariéru u dvora císaře Zikmunda.

Jako český a současně i říšský kancléř, znalý dobře češtiny i němčiny, se významně zasloužil o přijetí Zikmunda Lucemburského za krále českého a vytvářel spojnici mezi českým a říšským prostředím i v pohusitské době. Vysloužil si povýšení do šlechtického stavu (byl synem chebského měšťana, obchodníka s textilem) a později i rozsáhlé majetky a tituly. Jako říšský kancléř měl Kašpar Šlik přístup k panovnické pečeti. Před Zikmundovou smrtí (než bylo pečetidlo komisionálně zničeno) si vyrobil pergamenové „originály“ panovnických listin. Tyto „polotovary“ se pro něj a jeho širší příbuzenstvo staly po císařově smrti cenným zbožím. Na prázdný pergamen si totiž mohli napsat cokoli. Jako kancléř Kašpar věděl, jaké má mít taková listina formální náležitosti, a rozeznat podvrh tehdy dost dobře nešlo. Dodnes není úplně jisté, která z majetkových práv Šliků v severozápadních Čechách byla vůbec pravá. Z toho pochopitelně vznikaly různé spory. V době, kdy se římsko-německá říše vymezovala jako nový státoprávní útvar již výslovně bez českých zemí (1485–1495), vedly dokonce spory mezi Šliky a českou šlechtou k přijetí nového zákona. Roku 1486 byla zrušena platnost všech starších císařských výsad, pokud byly v rozporu s českým zemským právem. Do sféry majetkového vlivu Šliků spadalo i území při saské hranici s centrem v Ostrově nad Ohří. V této oblasti se v poslední třetině 15. století na saské straně Krušných hor intenzivně těžilo stříbro. Bylo téměř jisté, že žíly stříbronosných rud pokračují i na straně české. Proto již tehdy saští vévodové usilovali i s podporou rodu Šliků o saskou kontrolu nad tímto územím. Také ve svých sporech s českou šlechtou se Šlikové dožadovali říšské (saské) arbitráže, i když po roce 1495 se českých zemí už netýkala usnesení říšských sněmů ani působnost říšského komorního soudu.

Tyto spory nakonec vedly k tzv. válce loketské (1504–1506). Tehdy se proti Šlikům vypravilo vojsko české zemské hotovosti a hlavní představitelé rodu byli podmíněně odsouzeni ke ztrátě hrdla, cti i majetku. O pár let později nemohli příliš riskovat. Mohli by přijít o všechno. Pod saským vlivem a ochranou Mimořádně kovnaté stříbrné rudy byly v lesním údolí, kde později vyrostla hornická osada, údajně nalezeny až roku 1512. Nález byl však učiněn ve staré štole, což dokládá dřívější aktivní důlní činnost v této oblasti. Podle zemských zákonů patřily drahé kovy ukryté pod zemí panovníkovi. Kdo je na svých pozemcích nalezl, mohl těžit jen tehdy, měl-li k této činnosti udělenu zvláštní výsadu a byl-li zajištěn panovníkův podíl na vytěženém kovu. O tom, co se v místech dnešního Jáchymova kolem roku 1512 dělo, nemáme mnoho zpráv. Šlikové právem těžby nedisponovali. Ale kde se nabízí enormní zisk, tam se na nějaký ten zákon nehledí. Vstupní investice, technologii i zkušenou pracovní sílu dodali investoři ze Saska a byznys se mohl rozjet. V poloutajeném nelegálním režimu fungoval jáchymovský podnik prvních několik let. Česká stavovská obec měla jen málo nástrojů, jak této činnosti zabránit. Hutní nezpracované stříbro se však ze země vyvážet nesmělo. Od krále Vladislava, který tehdy sídlil v Budíně, si proto česká šlechta vyžádala v roce 1515 listinu zcela mimořádného obsahu, formálně udělenou Hynkovi z Dubé. Pan Hynek byl jménem krále oprávněn nejen zabavit veškeré hutní stříbro, které se někdo pokouší nelegálně vyvézt „…jako zloděj a zhúbce zemský…“, ale také vybrat vysokou pokutu (100 kop grošů českých) od každého, na koho se prokáže, že se takovou činností zabývá či zabýval. Již o rok později se situace zásadně změnila. Král Vladislav II. zemřel. Hlavním poručníkem nezletilého kralevice Ludvíka se stal císař Maxmilián I. Celá politická kariéra císaře Maxmiliána byla provázána s finančním podnikáním jihoněmeckých (hlavně norimberských a augsburských) bankéřů, kteří tehdy habsburskou politiku úvěrovali. Za to užívali určitých výhod. Několik navzájem spřízněných rodin (především augsburští Fuggerové) mělo plně pod kontrolou obchod s drahými a barevnými kovy v celé oblasti habsburských mocenských zájmů, včetně španělského zámoří. Velmi dobře věděli, co se v Jáchymově děje, a využili svého politického vlivu k ovládnutí tohoto zdroje. Smlouvu z roku 1518 mezi Šliky a konsorciem jihoněmeckých bankéřů politicky „pokryl“ císař Maxmilián jako poručník českého kralevice. Většina jáchymovského stříbra (97 %) se vyvážela do Norimberku císařovým věřitelům. Z toho se měly krýt i náklady na provoz dolů a hutí. Zbylými třemi procenty se měl umořovat dluh rodu Šliků. Tato změna pochopitelně vyvolala nespokojenost na saské straně. Z pozdějších sporů dokonce víme, že Maxmilián I. saskému kurfiřtovi část jeho jáchymovské investice „refundoval“, ale nikoli penězi, nýbrž pouze dlužním úpisem. Ten však nikdy nebyl splacen. Obrat po smrti císaře Maxmiliána Jakmile však Maxmilán I. zemřel (1519), mocensko-politická situace se znovu zcela změnila. Toho využila i česká šlechta a začala se Šliky i se saským kurfiřtem vyjednávat o novém režimu v Jáchymově. Hlavní podmínkou byla monetarizace vytěženého kovu. Hutní stříbro nesmělo areál opustit. Mohlo být vyváženo do Saska (jako podíl investorů či jako obchodní stříbro na mezinárodní trh), ale jen v podobě ražených mincí. Monetarizace byla nařízena rozhodnutím zemského sněmu. Šlo jednoznačně o rozhodnutí sankční. Pro Šliky i saské investory to byl náklad navíc.

Ekonomicky výhodnější pro ně byl obchod s hutním stříbrem v podobě slitků. Usnesení sněmu z 9. ledna 1520 však říká jasně: Jde o dočasné opatření, než dojde k jiné politické dohodě. Pokud Šlikové nechtějí nést náklady na monetarizaci, tak je k tomu nikdo nenutí. V takovém případě ale musí respektovat platné zákony a právo krále: Nově vytěžené stříbro se nesmí vyvážet ze země. Jako ostatní těžaři by ho tedy měli odvádět za stanovenou výkupní cenu do vládní mincovny. Za této situace i saská strana souhlasila se zřízením mincovny v Jáchymově a dodala také potřebnou technologii. Monetarizace umožňovala evidovat celkový objem produkce, což bylo důležité kvůli zdanění. Daňový odvod ve výši čtyř procent z výkupní ceny drahého kovu byl určen na splátku panovníkových dluhů. Proto tyto peníze přijímali významní zemští úředníci. Zkušební ražby probíhaly v Jáchymově zřejmě už koncem roku 1519, aby mohly být zemskému sněmu předvedeny ukázky nových mincí. Před 9. lednem 1520 nemělo smysl vyrábět je masově, dokud sněm neschválil jejich vnější podobu, tedy zobrazení na lícní a rubové straně.

Formálně byly i jáchymovské tolary mincemi vládními, vydávanými jménem krále Ludvíka. Nechtěné dítě, ale životaschopné Samotný zrod jáchymovského tolaru provázely značné komplikace. Byl vlastně tak trochu „nechtěné dítě“. Měl se však rychle k světu. V letech 1520–1528 byly z Jáchymova do Lipska (kde bylo tehdy hlavní centrum obchodní distribuce stříbra) vyvezeny více než dva miliony tolarů. Ty pak putovaly dál do severního Německa a Skandinávie a také na východ do Ruska. Tam se jim však říkalo jefimok podle vyobrazení svatého Jáchyma. Většina těchto nejstarších tolarů však skončila v tavicích tyglících jako surovina pro výrobu lokálních mincí. Proto jsou dnes vzácné, i když jich bylo vyrobeno ohromné množství. Proč se však název tolar (odvozený od místa výroby) stal obecným termínem? Mince tolarového typu už znala Evropa dříve, nejstarší vznikly roku 1486 v Tyrolích. Ostatní těžaři běžně obchodovali s drahým kovem v podobě slitků. Z Čech se však smělo stříbro vyvážet jen ve formě mincí. Proto se jáchymovských tolarů dostalo na trh neobvykle mnoho. Byla to první mince tohoto typu, s níž se obchodovalo ve velkém. A měla ještě jednu výhodu: tolar byl dlouhodobě metrologicky stabilní. Jeho ryzost ani hmotnost se neměnily. V obchodním světě si české tolary rychle získaly oblibu.

I další výrobci proto začali vydávat mince obdobných parametrů, kterým se všem začalo říkat tolary. Ještě počátkem čtyřicátých let 16. století se však i v účetních komorách důsledně rozlišovalo, zda jde o pravé jáchymovské tolary (s vyšším obsahem stříbra), nebo o obyčejné tolary jiných vydavatelů. To skončilo po roce 1547, kdy byl obsah stříbra v jáchymovských ražbách snížen na úroveň ostatních tolarů, které král Ferdinand I. razil v rakouských zemích. V té době už začala éra masivního dovozu španělského koloniálního stříbra do Evropy. Import snížil kupní sílu stříbra a tolarové mince se stávají dostupnějšími. Z koloniálního stříbra razili Habsburkové velké množství stříbrných tolarových mincí hlavně ve svých nizozemských državách. Tak vzniklo několik metrologicky odlišných nominálů, všem se však říkalo tolary: křížový, lví, korunní, říšský, Filipův, burgundský a další. Nizozemské tolary se staly hlavní formou obchodního stříbra, které holandské a anglické obchodní společnosti, ovládající od 17. století mezikontinentální obchod, vyvážely na asijský trh. Cesta tolaru do USA Do severoamerických kolonií se španělské osmirealy začaly ve větším množství dostávat až po skončení sedmileté války (1756–1763).

Britská vláda zakazovala dovoz mincí z drahých kovů do kolonií. Proto si američtí osadníci vytvořili systém kreditních platidel, znějících na libry a šilinky novoanglické měny. Krátce před rokem 1775 však už i oni za své zboží požadovali platby v drahých kovech, nikoli třeba dodávky předraženého čaje z jiných částí britského impéria. Tehdy se prostřednictvím holandských obchodníků začaly do amerických kolonií masově dostávat stříbrné mexické osmirealy, protože v této formě měli Nizozemci k dispozici obchodní stříbro, jímž mohli platit. Hned po vzniku USA byl britský měnový systém nahrazen nejprve poukázkami na mexické stříbrné osmirealy. A protože těmto mincím evropští osadníci i holandští obchodníci běžně říkali tolary, stal se novou měnovou jednotkou USA právě tolar, tedy anglicky dollar (6 šilinků koloniální měny = 1 dollar). Od poloviny 18. století však už byly latinskoamerické koloniální mincovny samy schopny zvládnout strojovou výrobu kvalitních mincí. Do Asie se proto začaly vyvážet hlavně velké stříbrné mince o hodnotě osmi realů, nazývané španělsky peso. Mince vypadala jako evropské tolary a měla i podobný obsah stříbra. Holandští a britští obchodníci proto i stříbrnému osmirealu říkali tolar, respektive holandsky daalder či anglicky dollar. Někde na Jamajce či na Novém Zélandu asi málokdo tuší, že jejich měna má své historické kořeny až v dalekých Čechách. Jde však o jedno z důležitých dědictví, které naši předkové dali světu. A stojí za to si ho připomenout i po půl tisíciletí.

Jáchymovský tolar z roku 1529 s novou ikonografií, zavedenou po přechodu mincovny roku 1528 pod kontrolu panovníka.

Nizozemský „lví tolar“ z roku 1631, ikonograficky napodobující staré šlikovské jáchymovské mince. Obsah stříbra ve „lvím tolaru“ byl však výrazně nižší.

Renesanční budova jáchymovské mincovny