O KOLEČKÁCH, KYSELINĚ CITRÓNOVÉ A (SNAD) VŠECH PRO A PROTI

V poslední době se stále častěji setkávám v rámci různých debat s názorem, že kyselina citrónová není vhodným prostředkem k čištění mincí. Dovolím si k tomuhle tématu uvést několik poznámek podpořených mými mnohaletými zkušenostmi v oboru „koleček“. Určitě se nejedná o nic nového a převratného, jde jen o takový sumář postřehů a doporučení.

TROCHU CHEMIE

Takže řečeno systematickým názvem se jedná o kyselinu 2-hydroxypropan-1,2,3-trikarboxylovou (C6H8O7). Při pokojové teplotě je to bílá a krystalická látka, která je rozpustná ve vodě nebo ethanolu. Objevil ji patrně islámský alchymista Jabir Ibn Hayyan v 8. století. Poprvé ji izoloval v roce 1784 švédský chemik Carl Wilhelm Scheele krystalizací z přírodní citrónové šťávy. Průmyslově se začala kyselina citrónová vyrábět od roku 1860. V roce 1893 objevil C. Wehmer, že některé druhy plísně Penicillium dokážou produkovat kyselinu citronóvou z cukru. Nicméně tento mikrobiální způsob výroby kyseliny nebyl průmyslově důležitý až do první světové války, která přerušila italský export citrusů. James Currie v roce 1917 objevil, že plíseň rodu Aspergillus niger může účinně vyrábět kyselinu citrónovou. O dva roky později firma Pfizer započala průmyslovou výrobu kyseliny citrónové na tomto principu, který se obecně používá dodnes.

ZPĚT KE KOŘENŮM (PARDON KE KOLEČKŮM)

V řadě starších i novějších numismatických prací se užívání kyseliny citrónové k čistění mincí (především stříbrných) obecně doporučuje. Jedná se totiž o běžně dostupný, levný a hlavně vyzkoušený prostředek. Jeho charakteristiku by z hlediska dnešní marketingem posedlé doby dobře vystihovala taková hesla jako „vynikající poměr cena/výkon“ nebo „za málo peněz hodně muziky“. Ovšem jako každá chemická látka má i tato svá úskalí použití.

Obecně lze říci, že z organických kyselin je při citlivém použití (spolu se šťavelovou) asi jedna z nejšetrnějších. Samotná kyselina citrónová je zvláště vhodná k odstraňování menšího až středního množství znečištění. Pokud jsou mince silně patinované, je lepší zvážit další metody, např. kombinaci chemického a mechanického čistění (viz příklady níže). Během čistění stříbrných mincí touto kyselinou totiž dochází k uvolňování a rozpouštění nejen povrchové vrstvy měděnky vysrážené více či méně během pobytu v zemi, ale také k vylučování mědi z povrchových vrstev samotné mince. To platí samozřejmě také pro mince měděné nebo mosazné. Z hlediska odolnosti vůči jejím účinků je na tom relativně čisté stříbro samozřejmě lépe než slitiny s podílem či převahou mědi.

Při použití jakéhokoliv chemického čistění je třeba si uvědomit, že po skončení je nutné z očistěného předmětu roztok čistidla vymýt a neutralizovat. V tomto případě postačí např. důkladná koupel v destilované vodě nebo stabilizace obyčejným mýdlem.
Vylučování mědi je problematické ještě z dalšího hlediska. V dnešní době se poměrně často totiž používá tzv. rentgenofluorescenční analýza, kdy je složení kovového předmětu analyzováno pouze v rámci tenké povrchové vrstvy. Tato vrstva je zpravidla narušena korozí a protože chemické čistění zasahuje také tuto vrstvu, nemusí RFA analýza přinést zcela správné údaje o prvkovém složení kovu.

Velmi důležitým faktorem je stav dochování mince, kterou chceme čistit. Významnou roli zde hraje složení prostředí (zeminy a podobně), v němž byla mince uložena. Jinak vypadá mince, která se nacházela řádově stovky let uložená volně v zemi za určitého přístupu vzduchu a vlhkosti (např. na oraném poli) než ta, která byla po podobnou dobu uložena např. ve vrstvě odpadu na středověké městské ulici a posléze vynesena z hlubin na světlo až během archeologického výzkumu. Odlišnou kapitolu pak představují poklady mincí uložené např. v nádobě – zde se vytváří specifické „klima“ s odlišnými parametry, které jsou většinou vázány na konkrétní nálezovou situaci. Např. pokud je nádoba v zemi, mince bývají více zoxidovány, pokud je např. ve zdivu nebo za trámem na půdě, tak bývají často ve velmi dobrém stavu. Proto by výběr vhodného způsobu čistění měl být v prvé řadě podřízen stavu dochování konkrétní mince.
Před započetím čistění je důležité správně rozhodnout o koncentraci roztoku a teplotě použité lázně (účinek kyseliny citrónové lze zvýšit jejím zahřátím, resp. rozpuštěním v zahřáté vodě). Větší koncentrace roztoku přinese sice větší a rychlejší účinek, ovšem ve spojení s nekvalitním kovem (např. u mincí kiprových z 1. čtvrtiny 17. století) může napáchat více škody než užitku. Malá koncentrace zase prodlužuje dobu čistění, což také nemusí vždy prospívat. Obecně lze říci, že je lepší používat menší koncentrace roztoku ve spojení s častou kontrolou mince a případným jemným mechanickým dočišťováním.
Pouze mechanické čistění u stříbrných mincí považuji v běžných domácích podmínkách za dosti problematické. Tenké střížky často ještě poškozené korozí se rády lámou, drolí nebo odlupují a lze je také snadno poškrábat. Tady se mi jeví chemické čistění a eventuální mechanické dočistění uvolněných vrstev jako zvlášť vhodné.
Pochopitelně dalším nezanedbatelným faktorem JSOU ZKUŠENOSTI, CIT A TRPĚLIVOST KAŽDÉHO Z NÁS.

S CHUTÍ DO TOHO (SLITINY MĚDI) …

Mince na obr. 1 byla vyzvednuta na běžném a po dlouhá desetiletí – století intenzivně obdělávaném poli. Jde o římský bronz císaře Gordiana III. /238 – 244 n. l./ z mincovny Viminacium v provincii Moesie. Líc i rub jsou zcela pokryté vrstvou zeminy s určitým obsahem vápnitých usazenin (podloží na lokalitě je tvořené spraší s obsahem CaCO3). Vzhledem ke stáří mince je samozřejmě žádoucí, aby byla zachována ušlechtilá patina ukrytá pod zemitou vrstvou.
1.) Nejprve byla mince ponořena do studeného roztoku kyseliny citrónové (přibližná koncentrace 1dl vody/0,15 g kyseliny) za účelem alespoň částečného rozpuštění sloučenin CaCO3.
2.) Po 30 minutách byla mince z lázně vyjmuta a pečlivě omyta vodou.
3.) Poté následovalo jemné mechanické čistění pomocí skalpelu za častého omývání a vlhčení „pracovní plochy“ vodou.
4.) Nakonec byla mince ještě „přeleštěna“ jemnou jedlou sodou, která odstranila poslední zbytky nečistot a povrch mince „sjednotila“.
5.) Výsledek cca 2,5 hodinové práce na obr. 2 (mince byla tímto způsobem očistěna cca před 2 roky, patina je zcela stabilní a povrch mince dále „nepracuje“).

Další mince (měděný krejcar konvenční měny Františka II. /1792 – 1835/ z roku 1800 z pražské mincovny) byla také nalezena na běžném oraném poli (podloží opět vápnitá spraš). Jak je patrné z fotografií, tak na minci není plošně zcela vytvořena zelená ušlechtilá patina, jsou patrné pouze ostrůvky vystupující na částečně „oprýskaném“ a zeminou pokrytém povrchu (obr. 3). Čistění probíhalo obdobným způsobem jako v předchozím případě. Samotná studená lázeň s nízkou koncentrací (cca 1dl/0,10 g) prakticky stačila k téměř úplnému uvolnění zeminy z povrchu mince a nebylo ji třeba vůbec mechanicky dočisťovat. Na povrchu a hranách mince je dobře patrná řada starších drobných mechanických poškození (obr. 4).

… A PŮL JE HOTOVO (SLITINY STŘÍBRA)

V první případě se podíváme na minci minimálně povrchově znečištěnou, která se však nacházela ve zcela odlišném prostředí (dutina v cihlové zdi). Jde o lehnicko-břežský VIkrejcar Jiřího Viléma (1672 -1675) z mincovny Břeh. Jak vidíte na obrázku 5, povrch mince je pokrytý pouze tmavou šedou usazeninou s minimálním množstvím měděnky, kterou bylo možné částečně odstranit i pouhým sloupnutím. Přesnější složení této patiny nemáme bohužel ještě k dispozici, pravděpodobné však je, že se jedná o přirozeně v oběhu vzniklý „sajrajtoid“ (mastnota z rukou lidí, prach apod.). V tomto případě se jako velmi efektivní ukázala „teplá“ varianta čistění, kdy byla mince ponořena do zahřáté a postupně chladnoucí lázně. Účinek se proto dostavil během velmi krátké doby (v řádu minut, maximum bylo u nejvíce znečištěných kusů 30 minut) a mince jsou téměř „jako nové“. Nutno však říci, že tohle je opravdu velmi ideální případ, kdy je mince dochována v perfektním stavu bez koroze (obr. 6).

Druhá mince je na tom při prvním pohledu hůře (obr. 7). Jedná se o slezskou grešli (3/4krejcar) Leopolda I. (1657 – 1705) z roku 1688 z mincovny Opole naleznou opět na obligátním poli se sprašovým podložím. Téměř celý povrch mince je pokrytý zeminou a co více – na líci je patrná stopa po blízko uloženém železném předmětu. Pod touto vrstvou se nachází také velmi mírně vysrážená měděnka. Proto jsem tuto minci čistil rovněž v teplé lázni, která během krátké doby (cca 1 hodina) uvolnila zemitou krustu, kterou bylo možné pod tekoucí vodou postupně jemně odstranit měkkým zubním kartáčkem. Zbytky měděnky usazené pod touto vrstvou spolu se zbytkem nálepu železné koroze zcela zmizely po dalších cca 3 hodinách. Mince je vzhledem k místu svého nálezu ve velmi dobrém stavu (obr. 8).

A NA KONEC …

Pokusil jsem se (doufám, že ne příliš nudně a odborně) shrnout výhody a nevýhody spojené s užíváním kyseliny citrónové ku čistění mincí. Jako vhodný prostředek byla doporučována již v minulosti a staří pánové (neboli dědci, jak jsme jim říkali) věděli. Pokud člověk dodržuje určitá pravidla – dávkuje rozumné množství přípravku, pravidelně mince kontroluje, omývá je měkkým kartáčkem, mechanicky dočisťuje a nevyrazí od čistících se mincí třeba na týdenní dovolenou, nehrozí při použití tohoto „profláklého“ prostředku vážné nebezpečí. Ovšem čistění mincí ze slitin mědi vyžaduje skutečně značnou dávku zkušeností.