Nibelunské šílenství a poklad na dně Rýna

Nibelunské šílenství zachvátilo za své největší éry naprostou většinu německé společnosti a jak bývá v historii zvykem, stal se tento epos nástrojem propagandy, ačkoliv si to tak autor zřejmě nepředstavoval….

Psal se rok 1755 a německý lékař Hermann Obereit nachází v hohenembské knihovně tehdy ještě neslavný rukopis Nibelungů. Přesto se jednalo o písemný dokument, který v budoucnu posloužil dokonce jako nástroj nacistické propagandy. Nálezu se ujal švýcarský spisovatel Johann Jakob Bodner a již v roce 1757 vydal druhý díl eposu pod názvem Kriemhildina žaloba. Celý text byl odtajněn až o jedenáct let později a ihned získal označení: německá Iliada.

Německá společnost si této písemné památky začala více všímat až v době německých obrozeneckých válek proti napoleonské armádě, čímž započalo i německé „národní“ obrození.  V souvislosti s těmito událostmi se na veřejnosti začala prezentovat i mladá generace romantiků, jež oceňovala středověké umění, a tak francouzské romány vystřídali Nibelungové. Také jeden z nejslavnějších německých literárních historiků August Wilhelm Schlegel spojil nibelunský epos s německou národní historií a zaznamenal u svých posluchačů na přednáškách velký úspěch. Navrhoval dokonce, aby se tento text stal na školách povinnou četbou.

Epos o Nibelunzích se dostal také do hledáčku filmových režisérů. Prvním, kdo se na tento příběh „chytl“, byl režisér Fritz Lang a natočil hned dva díly. První se jmenoval Siegfried a byl uveden v únoru 1924 a druhý Kriemhildina pomsta uvedená v dubnu téhož roku. Promítání předcházela nebývalá reklamní kampaň a mělo se jednat o první německý velkofilm. Rozpočet na natáčení přesáhl tehdy magickou hranici 15 miliónů korun. Uznání si později zasloužil především díky výtvarné stránce filmu.

V následujících letech se pak Nibelungové stali rukojmími některých politických seskupení. Během nacistické éry Siegfrieda vzývali jako symbol heroismu a víry v osud. Po prvním mnichovském puči v roce 1923 dokonce Georg Grosz (německý karikaturista) přirovnal Hitlera k Siegfridovi, ale to zdaleka nebylo všechno. V projevu nad mrtvým Hindenburgem jej posílá Hitler k bojovníkům do Valhaly a své poslední perverze se dočkal i motiv věrnosti, tentokrát v „právním“ zdůvodnění krvavého potlačení tzv. Röhmova puče (1934), v němž nacistický právník Karl Siegert interpretoval stát jako dobrovolný svazek založený na slibu věrnosti. Přijetí mýtu nacisty vyvrcholilo pak ve slavném Göringově projevu k východní armádě z 30. ledna 1943, proneseném v posledních dnech stalingradské bitvy. Hermann Göring tu vyzval německé vojáky k poslednímu boji, "smysluplné oběti", bitvu u Stalingradu vyhlásil - nutno uznat, že skoro jasnozřivě - za opakování boje Nibelungů v Etzelově hradu.

Zajímavý je také název komplexu největšího zbrojního nacistického koncernu:  „Niebelungenwerke“.

Obsah eposu (jedná se o nové zpracování - éra Siegfriedova)

Epos vypráví o lásce krásné Kriemhildy a udatného rytíře Siegfrieda. Ten jakožto královský syn ( krále Siegmunda a jeho ženy Sieglindy) hledá nevěstu a když uslyší o půvabech princezny Kriemhildy, ihned se za ní vydá. Ovšem ta je ve Wormsu bedlivě střežena Guntherem, Gernotem a Giseltherem. Rytíře se i přesto rozjede na Burgundský královský dvůr do Wormsu. Aby však získal její ruku, musí vykonat několik hrdinských činů. Pomůže porazit Sasy a získat bratrovi své vyvolené, králi Guntherovi, získat islandskou královnu Brunhildu. Ta se je ochotna provdat jen za toho, kdo jí přemůže. Siegfried se tedy vydává za leníka Gunthnera a bojuje za něj. Brunhilda ho naštěstí považuje za nesvobodného vazala a do Wormsu ho posílá i se vzkazem. Tam na něho čeká velmi vřelé uvítání.

Když leží Gunther s Brunhildou v lóži, stane se pro něj něco nečekaného: jeho milá ho spoutá a pověsí přes noc na skobu. Protože si s ní Gunther neví rady, zavolá Siegfrieda na pomoc. Ten se vydá do jejího pokoje s pláštěm a bojuje se zákeřnou Brunhildou, přitom jí sebere prsten.

Siegfried se ožení s Kriemhildou a narodí se jim syn, toho pojmenují Gunther. Také Guntherovi a Brunhildě se narodí potomek, kterého pojmenují Siegfried. Brunhilda stále žije v domění, že Siegfried je jen leník a dlouho již pro ni nic nevykonal. Nakonec se dohaduje s jeho ženou, která má na něj větší právo. Aby Kremhilda ještě přilila olej do ohně, vyzradí tajemství Brunhildiny svatební noci, a sice že s ní Siegfried spal. Rozzuřená Brunhilda požádá svého muže Gunthera, aby Siegfrieda nechal zabít. Ten neotálí a pořádá na něj krvavý hon. Aby však pomsty bylo učiněno za dost, vyzradí Brunhilda jediné místo, kde je Siegfried zranitelný. Koupal v dračí krvi a jen mezi lopatky mu spadl list, a právě tam směřovala smrtelná bodná rána – mezi lopatky. Mrtvé tělo pak pohodí na cestu, aby jej Kremhilda našla, když jde na ranní mši. Smrt Siegfrieda však nestačila, a aby byla pomsta dokonána, hodí jeho poklad do Rýna (12 beden plných zlata a šperků).

Druhá část eposu pak vypráví o tom, jak se ovdovělá královna provdá za hunského krále Atilu a po sedmi letech manželství mu porodí syna. Po třinácti letech pobytu u hunského dvora žádá manžela, aby pozval její příbuzné na svůj hrad. Burgundové jsou v této části eposu nazýváni Nibelungy. Burgundi - Nibelungové se přes počáteční odpor Hagenův vydávají na cestu. Na Etzelově dvoře dochází pak mezi hostiteli a hosty ke krvavé bitvě. Gunthera nechá nakonec Kriemhilda popravit, Hagena (vrah Siegfrieda) zabije Siegriedovým mečem sama.

Avšak za to, že „se odvážila zabít hrdinu“, je zavražděna jedním z hunských vazalů - Hildebrandem. Tím končí celý epos.

Ukázka:

Usedli bojovníci znavení po bojích, Jen Volker a sním Hagen ve zpupných postojích.
Postavili se před síň, o štíty opřeni, A převelice bystře se dali do rozprávění.

A tehdá pravil chrabrý Giselher všemu lidu: „Přátelé, není možná dopřát si více klidu, vynesme z domu mrtvé, ne, jiná pomoc není, popravdě asi brzy budeme znovu napadeni.

Mrtví by překáželi v blízkosti našich nohou, Protože dřív než v boji nás nepřátelé zmohou, Velice rád bych ještě uštědřil mnoho ran, A k tomu,“ dodal rytíř, „jsem zcela pevně odhodlán!“

Tu pravil Tronje Hagen: „Za tuto radu dík, Výtečně nám dnes radí náš mladý panovník, Svědčí to o rekových vybraných vlastnostech. Takové moudré slovo je hodno souhlasu nás všech.“

Na sedm tisíc mrtvol úhrnem pobrali. Dle jeho rad a svrhli ze schodů k předsálí, Dole se hromadily do mnoha mocných kup, Až přišli jejich blízcí a pláč se nesl nad zástup.

Leckdo byl ťat jen lehce, měl tedy naději, Jen kdyby s raněnými jednali mírněji, Smrt jim však zapříčinil nakonec prudký pád, A nad tím každý přítel zemřelých musel naříkat.

Původ pokladu

Ačkoliv existuje několik výkladů tohoto středověkého eposu, původ onoho pokladu na dně Rýna zůstává stejný. Siegfried získal poklad od draka Fafnira, kterého zabil mečem, jež mu daroval jeho otec.  Nad pokladem však visí kletba, přinášející neštěstí aktuálnímu majiteli.....

Závěrem je ještě nutno dodat, že pokud narazíte na jinou verzi tohoto eposu, není to nic zvláštního. Výkladů je několik a úplně původní má úplně jiný vývoj, než ten, který jsem uvedla. Společná snad je jen smrt Siegfrieda, v tomto případě Sigurda. Často můžete narazit také na různé formy jmen hlavních hrdinů. Propaganda a často upravené interpretace zkrátka na tomto eposu zanechaly své stopy.

www.biographical.ca

www.reflex.cz

www.valka.cz

http://courseweb.stthomas.edu/