Nejsevernější Čechy 1945, Rušná křižovatka východních dobrovolníků1) a dobrodruhů I. část

Kde to všechno začalo?

Pocházím z České Lípy a již v letech 1997 – 2000 jsem lehce přičichl k vojenské historii, stal se ze mě válkař. Postupně se z tohoto tématu stalo pro mě prokletí v podobě nikdy nekončícího bádání a vlastně i posedlostí po regionální historii.

V roce 2000 jsem po vojně nastoupil jako mladý policista na oddělení do jednoho severočeského městečka na okrese Česká Lípa. Staří mazáci mě chvíli nechali na stále službě u vchodu do oddělení a přiznám se, že jsem tam seděl jako mladý datel. Náhle k okénku přistoupil starý pán a ptá se mě: „Pane strážmistře, kde zde najdu polikliniku“. Než mu stačím odpovědět, tak muž vytahuje jakousi legitimaci, kde je zkratka SNB. Muž mi sděluje, že býval taky příslušníkem, ale poválečné SNB a začal krátce vyprávět. „Jo tenkrát ve čtyřicátémpátém, to jsme honili u Lindavy a v okolí vlasovce, to vy máte dneska jiný kalup, Kájínka atd..“ Zmohl jsem se pouze na dotaz, na jakém oddělení pán sloužil. Odpověděl mi, že v České Lípě, poděkoval a odkráčel pryč. Než jsem se stihl vzpamatovat, tak pán vykráčel ven za svou paní a zmizel mi z dohledu. Tehdy jsem ještě netušil, jakou jsem udělal chybu, že jsem se neptal více.   

Ve stejné době mi opakovaně volal kamarád, jestli prý nechci s nimi dělat vojenskou historii, konkrétně první válku. Já jsem souhlasil, ale tehdy mě zajímala pouze druhá válka. Kamarád mi sdělil, že klub dělá jen vlasovce (ROA – Ruskou osvobozeneckou armádu), ale protože se jedná o armádu osy, tak musím dělat i nějaké jiné období2). Tehdy jsem souhlasil s první válkou a vlasovci (Ani jsem netušil, že taky první válka se stane jednou mou vášní.).

Do týdne jsem si obstaral knihu Stanislava Auského3), Vojska generála Vlasova v Čechách. Knihu jsem přelouskal během týdne a to ve mě probudilo zásadní zájem o vlasovce. 

V březnu 2001 jsem nastoupil na Policejní praporčickou školu do Prahy – Hrdlořez. Nadalo mi to a tak jsem zavolal kamarádovi z klubu, který mi sehnal kontakt na pana Auského a já se rozhodl se s ním sejít. Zde to všechno začalo...

V roce 2001 jsem u pana Auského vykonal několik návštěv. Musím říci, že pan Auský mi zpočátku nedůvěřoval a na schůzku se mnou si povolal posilu pana M.4), který asistoval u několika setkání. Z pana M. se vyklubal pomocník a hledač, který v devadesátých letech panu Auskému pomáhal odkrývat hroby vlasovců, podílel se na jejich vyzvednutí a důstojném pohřbení na pravoslavné části Olšanských hřbitovů.  Panu Auskému jsem sdělil, že jsem z České Lípy a pan M. mi sám začal vyprávět, že na tomto okrese a zejména na Děčínsku s několika kolegy vykopali několik dobrovolnických známek, předmětů, medailí a dokonce odznak pro absolventy důstojnické školy ROA. Nedalo mi to a zeptal jsem se kde. „No na ústupovce z Chřibské do České Kamenice“ zazněla jeho odpověď.

Tento fakt ve mě vzbudil touhu bádat ve vlastním regionu. O pohybu vlasovců na okrese Děčín, konkrétně v okolí Děčínského Sněžníku jsem lecos načetl z knihy pana Auského, ale pohyb vlasovců v dané lokalitě z Chřibské do České Kamenice byl pro mě velkou neznámou. V roce 2002 jsem vykonal poslední velkou návštěvu pana Auského, často jsem s ním telefonicky konzultoval své bádání a hltal jsem jeho poslední knihy o kozácích a dobrovolnících. Musím se však přiznat, že jeho předposlední kniha Dobrovolníci a druhá světová válka …Ustašovci, Vlasovci, Banderovci…(2002) do mě vehnala spíše více zmatku a byla dosti obecnou historií dobrovolnických formací. Tehdy bylo nutné sáhnout po zahraniční literatuře a pokusit se pátrat v terénu. S panem Auským jsem byl v kontaktu do začátku roku 2005, kdy se odmlčel. Od pár kolegů jsem se později dozvěděl, že dost těžce nesl potlačování povědomí o podílu vlasovců na osvobození Prahy. Například v roce 2005 město Praha odmítlo účast vojensko-historických jednotek ztvárňujících příslušníky ROA na přehlídce jednotek podílejících se na osvobození Prahy a tehdejší ČSR.

Ještě jednou jsem se pokusil zavolat panu Auskému, ten mi poděkoval za zájem, ale že prý už nemá zájem se dál angažovat v dané věci, je nemocen a telefon s přáním štěstí zavěsil. V roce 2010 pan Auský zemřel a s ním kdesi zmizel i jeho archív téměř celoživotních poznatků k problematice východních dobrovolníků.    

Pokračování příště...

1) Záměrně se vyhýbám užívat názvu vlasovci, protože na daném území se nepohybovali jen vlasovci – příslušníci národů Ruska, ale i jiné východní dobrovolnické formace – východní dobrovolníci

2) V daném klubu platilo pravidlo, že kdo chce jako člen KVH dělat armádu osy, tak musí dělat i jiné období, či protistranu. Toto opatření mělo zabránit nabalování různých existencí. Ve skutečnosti se toto opatření neosvědčilo a špatně aplikovalo.

3) Stanislav Auský se jako překladatel zúčastnil bojového působení 1. divize ROA při bojích v Praze a jejím ústupu do amerického zajetí. Životopis tohoto autora lze najít vyhledáním na internetu

4) Záměrně neuvádím celé jméno, kromě pana Auského, který je veřejně známou osobou.

Fotografie:

1. Pomník u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze (Wikipedie)

2. Vyobrazení odznaku absolventů důstojnické školy ROA z knihy Vojska generála Vlasova v Čechách

3.  Odznak absolventů důstojnické školy ROA nalezený nedaleko Lnář (autor)