Nejsevernější Čechy 1945, rušná křižovatka východních dobrovolníků a dobrodruhů III. část

Dobrodruzi nastupují

Německý Wehrmacht svůj poslední boj v roce 1945 postupně prohrával, ale i přesto řada mužů a žen východních národů nastupuje do různých sabotážních středisek od Karlových Varů6) po Černou horu u Jánských Lázní a připravují se na své mise. S nimi se často dobrovolně hlásí i jejich kolegové z řad německého národa a právě pod jejich vedením má snad dojít k možnému obratu ve válce. Němci zakládají tajné sklady a skrýše se sabotážním materiálem, který je pečlivě zabalen a plně funkční ještě po letech (osobní sdělení policejního pyrotechnika). Jedna taková skrýš se měla nacházet ve skalním prostoru nedaleko Tokáně v Českém Švýcarsku (dnes I. zóna NP!!!) a několik sabotážních beden bylo nalezeno u Hrádku nad Nisou a jinde v pohraničí. Východní dobrovolníci prodělávají výcvik například na Černé Hoře nad Jánskými Lázněmi, ve složitém a nepřehledném terénu Krkonoš. Ubytováni jsou na v Sokolské boudě a svého poslání se nehodlají vzdát do poslední dní. Úspěch však nepřichází a na začátku května 1945 se tito nezvaní hosté ze Sokolské boudy7) vytrácejí…

            Vraťme se však kousek zpět severozápadním směrem do Doks u Máchova Jezera. Kdybychom v dubnu 1945 procházeli po silnici mezi Starými Splavy a Doksy, tak bychom si jistě všimli většího objektu na břehu Máchova jezera. Pokud bychom se zastavil, tak bychom se dostali do hledáčku hlídky místní policie a nebo německé domobrany (Volkssturmu). Objekt dnes slouží jako hotel a stojí nedaleko trati ve směru na Českou Lípu. Dneska se hotel jmenuje Port, ale místními obyvateli se mu říkalo „politická“. Původně šlo objekt z 30. let, který sloužil sociálním demokratům, později se za okupace z něj stalo školící středisko oddílů SA a ke konci války objekt sloužil oficiálně k výcviku Volkssturmu. Od února 1945 však do okolí Doks přijíždějí zamračení muži, kteří mají za úkol prodělat speciální záškodnický kurz, poté se vrátit do místa bydliště, čekat na přechod fronty a pak začít záškodnickou válku. Kursisté se vzájemně neznali, byly ze všech částí tehdejších Sudet a měli vytvořit záškodnické skupiny. Tak se rodili Werwolfové. Na území tehdejšího protektorátu a Sudet fungovalo 19 takových středisek. V hotelu měla být údajně umístěna silná radiostanice pro komunikaci se záškodnickými skupinami8). 

V poválečných dokumentech bezpečnostních orgánů je jeden průběh takového kurzu v Doksech zaznamenán a tak dnes víme, že výcvik měli na starost poddůstojníci a důstojníci zbraní SS (Waffen SS). Nešlo o žádné týlové ulejváky bez zkušeností, ale o „odborníky“ s bojovými zkušenostmi z Balkánu a SSSR. S bojovými zkušenostmi z bojů proti partyzánům a teď měli takové partyzány sami vytvářet pro konečné vítězství říše. Kursisté prodělali výcvik v maskování, manipulaci se zbraněmi a výbušninami. Na nedaleké trati se cvičili v likvidování hlídek a v pokládání trhaviny. Na břehu Máchova jezera měl stát vrak sovětského tanku, do kterého kursisté stříleli pancéřovými pěstmi. Kurz byl zaměřen i na teoretické znalosti po vzoru partyzánů ze SSSR a k tomu jim měla posloužit tajná příručka Werwolfů s názvem KLEINKRIEG. Příručka se stala předpisem pro vedení boje v týlu nepřítele. Kolik takových Werwolfů prošlo školícím střediskem v Doksech není známo.     

Na začátku května 1945 došlo k dočasnému přerušení kurzů a kursisté se měli odebrat domů. Po příchodu sovětských vojáků byl objekt opuštěný, na zemi se dle svědků povalovaly zbytky uniforem SS, písemné dokumenty, části výstroje a dokonce výzbroje. Ještě dodnes se nacházejí v okolí v pískovci vyryté runové znaky a zřejmě iniciály kursistů. Co se stalo s Werwolfy?9)

My dnes víme, že k žádnému obratu nedošlo a ani dojít nemohlo. V době kdy řada mužů svádí svůj poslední boj o holé přežití a pokouší se o přijatelné zacházení v amerických zajateckých táborech, tak dobrodruzi popíjeli alkohol a snili svůj sen o poválečném uspořádání. Jen málo kdo tehdy ví, že v té době na Ukrajině a v Pobaltí začíná opět malá válka po válce, která bude doutnat do 50. let 20. století. Našeho území se dotkne tato válka v horkém létě a podzimu roku 1947 v podobě přechodu „tlup“ Banderovců přes území ČSR. 

8. května 1945 dopadají na rozvrácené německé pozice stále ještě dělostřelecké granáty protivníka, ale později i tisíce letáků s informací o kapitulaci a vyzývajících ke složení zbraní jménem velitelů jednotlivých sovětských frontů.

Dobrodruzi mizí v nepřehledném terénu Krušných Hor, Lužických hor a Českého Švýcarska, jsou vyzbrojeni, vybaveni, ale často zmateni. Někdo se možná pokouší o boj, někdo utíká, někdo má krev na rukou ze SSSR a nemůže jinak. Křižovatka dobrodruhů se proplétá a vzájemně střetává.

Nyní nahlédněme do jednoho poválečného hlášení a v posledním díle ponechme chvíli působit fantazii:   

Pokračování příště...

6) V Karlových Varech například sídlilo vedení KONR a samotný generál Vlasov, ve stejném kraji se nacházelo dalších několik dobrovolnických středisek a vojenských útvarů. Z trochou nadsázky lze říci, že i právě odtud může částečně pramenit jistá oblíbenost tohoto města u rusky hovořících občanů…

7) Sokolská bouda na Černé Hoře je dnes opuštěný objekt věhlasného horského hotelu. V roce 2012 jsem to místo navštívil, abych načerpal trochu ducha místa. Výběr tohoto místa pro výcvik sabotážních skupin nebyl náhodný – odlehlost místa a časté klimaticky nepříznivé podmínky vyzívají k extrémní přípravě pro dané úkoly.  Objekt je nyní v havarijním stavu a kdyby uměl vyprávět, tak bychom se možná divili – viz. Roman Cílek: Werwolf.

8)V roce 2005 jsem hovořil s jedním sběratelem, který mi ukázal velkou elektronku ze zmíněné radiostanice, elektronku si kdosi odnesl po válce domů a později jí sběrateli daroval. 

9) Zájemcům o toto téma bych doporučil knihy  známého autora literatury faktu Romana Cílka: Krysí stezky, Čas vítězů, čas poražených a Werwolfové – Hitlerova poslední tajná zbraň

Fotografie:

1. Hotel u jezera tehdy a dnes
   
   
   
   
2. Obrázky z příručky Kleinkrieg
   
   
   
   
   
   
3. Sabotážní souprava
   
   
   
   
4. Nákres skrýše nedaleko Tokáně