Nacisté a korunovační klenoty

Dramatický vývoj v sousedním Německu přiměl státní představitele k úvahám o bezpečnosti klenotů. Akce dostala krycí jméno KFC (klenoty fascinující ceny) a byla tak dokonale utajená, že dodnes neznáme její detaily. Jako jediný znal všechny podrobnosti prezident Edward Beneš. Ten také rozhodl. Že jen on sám vydá pokyn k realizaci. Podmínkou byla „maličkost“- zajistit všechny klíče pro případné okamžité použití. Dne15. září 1938 se za přísných bezpečnostních opatření sešli všichni majitelé klíčů v korunní komoře, prof. Zdeněk Wirth prohlédl klenoty a následně byli přítomní vyzváni, aby zanechali klíče od korunní komory na Pražském hradě. Po kratší diskuzi, aniž bylo cokoli jiného sděleno o jejich budoucím osudu, byly klíče svěřeny do rukou prezidenta republiky.

Už 19. září večer Pražský hrad opustila dvě auta. Jedním z nich byla pancéřová cestovní limuzína prezidenta T. G. Masaryka. Ve voze se zapečetěnou dubovou truhlou seděli pracovníci Státní banky, a teprve když opustili Prahu, směli otevřít obálku s cílem cesty: Národní banka v Žilině. Účastníci transportu později vzpomínali, že netušili, co přepravují, byť jim logika ledacos napověděla. Jak složitá to byla doba, naznačuje i skutečnost, že přes nejpřísnější utajení měly nepřátelské slovenské politické kruhy o převozu klenotů na Slovensko od počátku informace.

Proto také po podepsání mnichovského diktátu už 6. října 1938 putovaly klenoty zpět do Prahy. Návrat byl mimořádně dramatický, v jednu chvíli kolonu aut dokonce pronásledoval německý tank. Klenoty se na Hrad dostaly naštěstí v pořádku a byly pro jistotu uloženy v tajném trezoru prezidenta. Ten byl tak dokonale maskován, že ani prezident Emil Hácha dlouho nevěděl o jeho existenci. Když ho 16. března 1939 vyzval Adolf Hitler k prohlídce klenotů, musel Hácha přes opovržlivé komentáře jen bezmocně krčit rameny. Skutečně totiž nevěděl, kde jsou ukryty, a po pravdě ho to do chvíle, kdy se po nich začal Hitler pídit, ani nezajímalo.

Jestliže byly klenoty v průběhu staletí několikrát ohroženy, vždy se našli stateční lidé, kterým se podařilo poklad zachránit. Svoji roli určitě sehrála i jejich symbolika. To platilo do 13. listopadu 1941, kdy držitelé klíčů dostali příkaz okamžitě je odevzdat v Černínském paláci.

Dne 19. listopadu 1941 nacisté korunní komoru otevřeli za přítomnosti Reinharda Heydricha, Emila Háchy, Jaroslava Krejčího a K. H. Franka. Korunovační klenoty českého království byly nainstalovány na stole připraveném přímo v komoře a nastal nedůležitější okamžik návštěvy, fotografování. Heydrichovi bylo jasné, že těmito snímky ukáže národu, kdo je v zemi pánem. Zdařilo se mu to natolik, že tehdy vzniklé fotografie jsou dodnes jedním z nejsilnějších symbolů nacistické okupace. Podle pozdějších svědectví ale Heydricha klenoty nijak zvlášť nezaujaly, chtěl jen přesný seznam instalovaných drahokamů a zajímal se o váhu použitého zlata. Na závěr prohlídky ještě v korunní komoře předal tři ze sedmi zabavených klíčů Emilu Háchovi, aby je rozdělil mezi protektorátní představitele. Nikdo z přítomných ale netušil, že si předtím protektor nechal v Berlíně udělat kopie. Ty se našly za květnové revoluce v jeho bývalé pracovně.

V únoru roku 1944 Státní ministerstvo pro Čechy a Moravu vydalo Stavební správě Pražského hradu příkaz vybudovat v podzemí Starého královského paláce komoru, kde budou korunovační klenoty ukryty před nálety. Podle publikovaných svědectví ale pravou příčinou bylo zjištění českých zaměstnanců Černínského paláce, že klenoty jsou u nich v budově. Dokonce snad několik let, ještě z dob Heydrichova místodržitelství. Jak se podařilo okupační úředníky přesvědčit, aby vydali příkaz klenoty zazdít na Pražském hradě, už zůstalo provždy tajemstvím. Před zazděním byly klenoty prohlédnuty zlatníkem, podrobně fotografovány a zakresleny. I když i tato akce byla před veřejností utajena, přímo na Pražském hradě o ní muselo vědět určitě několik lidí, navíc podrobná dokumentace jako výsledek německé pečlivosti také něco napovídala. Proto je dodnes vlastně záhadou, proč se s takovým napětím čekalo, zda při výslechu v pankrácké věznici prozradí K. H. Frank jejich úkryt. Podezření, že je chtěl vyvést z Prahy, se v těchto souvislostech zdá jen spekulativní a nesouhlasí ani termíny.

Jisté je jediné: v září roku 1945 pozval prezidenta republiky Edvard Beneš do své pracovny československou vládu k prohlídce korunovačních klenotů. Snad tehdy bylo také rozhodnuto, že ve významných dnech na konci října 1945 budou veřejně vystaveny.

Klenoty byly vždy v noci vyzvednuty z vitríny a přeneseny do sakristie katedrály sv. Víta, kde prof. Jan Kašpar a jeho asistent Ing. Hilský z pověření československé vlády prováděli jejich první odborný systematický průzkum. Jejich úkolem bylo především vyvrátit pověsti, že nacisté nechali v Praze jen bezcennou kopii. Na svou dobu měli k dispozici velmi moderní vybavení: rentgen, mikroskopy, spektrometr a celou řadu velmi přesných měřidel. Výzkum po týdnu potvrdil, že klenoty jsou pravé, neporušené a ve velmi dobrém stavu.

I když korunovační klenoty, a především svatováclavská koruna, ztratily 28. října 1918 svůj státoprávní význam, na rozdíl ode všech ostatních korun je stále obestírá posvátnost symbolů. I proto jsou trvale uloženy na Pražském hradě, o jejich vystavení může rozhodnout jen prezident republiky, a to pouze na území Pražského hradu.

Jan Boněk, Tomáš Boněk: ČESKÉ KORUNOVAČNÍ KLENOTY