Na paměť Jiřího POTŮČKA – TOLARA část 1

Narodil se 12. 7. 1919 v Brunecku (Jižní Tyroly), vychodil měšťanku s jednoročním učebním kursem a vyučil se obuvníkem. Zaměstnání našel u fy. Baťa ve Zlíně, kde se stal instruktorem v gumovce. Pro své odborné schopnosti a znalosti jazyků (naučil se angličtině a němčině) byl poslán koncem srpna 1939 jako vedoucí Baťovy filiálky do Osijeku v Jugoslávii. V následujícím roce odjel přes Istanbul do Francie a tam vstoupil do formující se zahraniční československé armády. Po kapitulaci Francie se přeplavil do Anglie, kde byl vybrán do speciálních kurzů (parakurzu a kurzu radiotelegrafistů). Pracovníci zpravodajského odboru londýnského MNO ho zařadili jako telegrafistu paraskupiny SILVER A (velitel nadporučík Alfréd Bartoš, zástupce rotmistr Josef Valčík).

Skupina měla navázat a udržovat rádiové spojení s Vojenskou rádiovou ústřednou na území Británie, vybudovat zpravodajskou síť (získávat zprávy hospodářského i vojenského charakteru) a navázat kontakty s vedoucími činiteli domácích odbojových organizací. Stanovené úkoly splnila skupina SILVER A beze zbytku.

    Potůčkovi se podařilo 15. Ledna 1942 po prvních obtížích uskutečnit oboustranné rádiové spojení nejprve s britskou a posléze i s československou rádiovou ústřednou. Jeho radiostanice LIBUŠE byla v roce 1942 jediná, která byla trvale ve spojení s vedením zahraničního odboje. Intenzivní rádiový provoz udržoval s většími či menšími obtížemi do 26. Června 1942. Za tuto dobu vyslal 578 depeší, 516 depeší přijal. V úhrnu to představuje asi 144 stran standardně psaného strojopisu (30 řádků na straně, 60 znaků na řádku). Takový rozsah rádiového provozu přiměl Potůčka měnit vysílací místa. Se stanicí LIBUŠE pracoval z Ležáků, z Bohdanče, z Pardubic a Mnětic. Poslední úkryt na Bohdašíně u Červeného Kostelce získal prostřednictvím sokolské organizace, vedené učitelem Josefem Schejbalem z Malých Svatoňovic.
    Provoz Potůčkovy radiostanice se neobešel bez technických potíží. Spolupracovníci, kteří byli nejen ochotni, ale především schopni mu pomoci, se našli na Pardubicku i na Červenokostelecku. Ti se pokoušeli na obou místech postavit pro SILVER A náhradní vysílače. S přístrojem postaveným sokolskou organizací uskutečnil Potůček jednu neúspěšnou zkoušku při svém pobytu na Bohdašíně.

    Na Bohdašín se Potůček přemístil 18. Června 1942, jeho pobyt zde provázely potíže, obavy a nervozita všech zasvěcených. Tu navíc jistě umocnila zpráva o vypálení Ležáků, uveřejněná v protektorátním tisku ve čtvrtek 25. Června 1942.

    Řídící učitel bohdašínské školy Ladislav Satran se pokoušel pro Potůčka a LIBUŠI najít nové stanoviště. Požádal o pomoc rtyňského lékaře Dvořáčka, který to však udal hradeckému gestapu. Kolem poledne 30.6.1942 vtrhli gestapáci do bohdašínské školy, radiostanici ani Potůčka zde však nenašli. Mezitím byl totiž převeden do usedlosti Burdychů na Končinách, odtud se měl přemístit do prostoru bývalého sokolského tábora v Doubravici u Dvora Králové n/Labem.

    Gestapáci podrobili Satrana krutému výslechu. Věděli, že jen přes něj vede cesta k Potůčkovi. Podařilo se jim ho zlomit a získali popis místa Potůčkova úkrytu na Končinách, kam se ihned vypravili. Na Končinách došlo k přestřelce mezi Potůčkem a gestapáky, Potůčkovi se podařilo uprchnout (jen v košili, kalhotách a bos) směrem k Zábrodí, kde žádal místního učitele o kabát a boty. Ten ho ale odbyl, přítomnost neznámého muže a směr jeho pohybu k Trubějovu oznámil četnické stanici v Červeném Kostelci a ta zase gestapu.

    Potůček se v podvečer objevil u Stolínů v Řešetové Lhotě, kde mu dali najíst, dostal zde plátěnky a ukázali mu cestu k vlakové zastávce. Potůček však zamířil k lesu na Skále a zanedlouho se objevil ve Studnici u Jaromíra Falty. I tady se mu dostalo pomoci. Tím ale končí jeho poslední ověřitelné stopy v našem kraji. Podle svědectví Ludmily Stolínové se Potůček vyptával na cestu do Pardubic, kam se chtěl přepravit vlakem. Zde měl několik přátel, a také asi lépe znal prostředí. Jaký způsob k cestě zvolil, se můžeme jen domýšlet.

    Dopoledne 1. července v 9 hodin obdržely četnické stanice pokyn k pátrání po neznámém muži, parašutistovi, s popisem jeho oblečení (je bos, na sobě má košili béžové barvy a šedé kalhoty, asi pumpky).

    Večer 1. července, asi kolem sedmé hodiny, s Potůčkem mluvila Blažená Šimková ze Srchu u Pardubic. Druhého července dopoledne se objevil v Rosicích nad Labem. Přítel Nováček, kterého hledal, byl již ale zatčen a tak se obrátil s žádostí o pomoc na jeho bytného Fitzbauera. Ten v něm poznal člověka, který Nováčka navštěvoval, a jeho přítomnost oznámil četnické stanici v Doubravici a popsal, jak je oblečen. Rozběhlo se pátrání v nejbližším okolí. Četnický strážmistr Půlpán našel kolem poledne spícího Potůčka v dubině nedaleko Trnové a zastřelil ho. Za deset dnů by se dožil třiadvaceti let.

    Rukou českého člověka tak zahynul poslední žijící parašutista ze skupiny SILVER A. Týž den popravili nacisté na pardubickém Zámečku 37 přímých spolupracovníků skupiny z Pardubicka, patnáct Potůčkových spolupracovníků z Bohdašína a z Červenokostelecka zastřelili Němci na tom samém místě večer 9. července.
    Jiří Potůček – Tolar byl po válce povýšen in memoriam do hodnosti nadporučíka pěchoty, byl mu udělen druhý Československý válečný kříž 1939 a Československá pamětní medaile.

(pokračování za týden)

(autorem všech textů je Víťa Hanák - texty dostal k dopracování a publikaci Pepík Rudolf - kytara)

Artefakty z 2. světové války můžete hledat pomocí našich detektorů kovu.