Mincovnictví Františka II. (I.) a nouzové ražby Velké francouzské války

Dnešní vydání numismatické revue na Lovci Pokladů nás zavede do doby panování Františka II. (I.) a času napoleonských válek – éry oblíbené mezi lovci historie nejen z důvodů částečného konání tohoto konfliktu na našem území, ale i díky velice rozmanitému množství mincí, kterým dala tato doba za vznik.

František II. – z vůle boží poslední císař římský

Když se František dne 12. února 1768 narodil ve Florencii, na císařském stolci stále seděla jeho babička, Marie Terezie… František Josef Karel Habsbursko-Lotrinský byl prvorozeným synem velkovévody toskánského, budoucího císaře Leopolda II. a jeho choti Marie Ludoviky Španělské.

Přestože rané dětství strávil šťastně po boku sourozenců na toskánském dvoře, bylo zřejmé, že vzhledem k absenci potomků císaře Josefa II., bude panovníkem jednoho dne právě on. Toto si uvědomoval i samotný císař, a tak se po Františkově příjezdu do Vídně roku 1784 jeho výchovy částečně ujal sám. Byl to právě on, který mu vybral jeho první manželku, württemberskou princeznu Alžbětu Vilemínu Luisu.

Alžběta však již dva roky po svatbě, 18. února roku 1790, den po porodu prvorozené dcery umírá. Dva dny na to i samotný císař Josef II. Po Josefově smrti se stává císařem jeho otec Leopold, zároveň je to ale poprvé, kdy se František dostává k moci. Dne 19. března 1791 se František ve Vídni oženil podruhé, se svojí sestřenicí Marií Terezou Neapolsko-Sicilskou, a mezi tím, co jeho otec řeší napjatou politickou situaci po Evropě (zvláště s ohledem na Francii, kde od roku 1789 probíhá revoluce), se František ujímá spoluvlády a řešení státních záležitostí. Napětí si na císaři Leopoldovi II. brzy vybírá svou daň, a ten začátkem roku 1792 (nejspíše příčinou srdečního selhání) umírá.

Brzy po svých 24. narozeninách se tak jako František II. stává novým císařem Svaté říše římské. Dne 6. června 1792 je korunován na uherského krále a 9. srpna 1792 na krále českého. Na počátku jeho vlády je během Velké francouzské revoluce roku 1793 popravena jeho teta Marie Antoinetta. Stále zhoršující se vztahy vyústily ve Francouzské revoluční války, které skončily prohrou, a vedly k územním ztrátám Rakouska a jeho spojenců.

V reakci na Napoleonovo provolání se v květnu roku 1804 císařem a z obavy ze ztráty císařského titulu, se František 11. srpna 1804 nechává provolat za císaře rakouského jakožto František I. V důsledku politického vývoje v Evropě, zejména drtivé prohry v „bitvě tří císařů“ u Slavkova (Austerlitz) a vzniku Rýnského spolku jakožto přímého důsledku, se František 6. srpna 1806 vzdává titulu císaře Svaté říše římské. Prohlašuje císařskou hodnost za zrušenou a zbavuje říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Od této chvíle se jeho vláda formálně omezila na rodové državy, kde vládl jako František I., císař rakouský.

Půl roku po smrti své druhé ženy Marie Terezy, se František 6. ledna 1808 opět žení s jednou ze svých sestřenic – princeznou Marií Ludovikou Beatrix z Modeny. Manželství bylo vzhledem k Mariinému onemocnění tuberkulózou bezdětné, ta se však zasadila o výchovu vyvdaných dětí a zvláště se věnovala následníku trůnu Ferdinandovi, jehož stav se díky ní velmi zlepšil.

Španělská válka za nezávislost byla v císařových očích vhodnou chvílí pro napadení napoleonské Francie, která byla zaměstnána válkou na Pyrenejském poloostrově, a tak Rakousko s vidinou získání ztracených území rozpoutalo válku páté koalice. Ta však skončila pro Rakousko podporované jeho spojenci debaklem a jedním z jejích důsledků bylo provdání Františkovy dcery Marie Luisy za Napoleona I. Bonaparta. Z manželství vzešel syn Napoleon František (1811–1832).

V roce 1813 se Rakousko popáté a naposledy obrátilo proti Francii a pomohlo ji porazit v rozhodující bitvě u Lipska (známé též jako Bitva národů), čímž Rakousko sehrálo hlavní roli v konečné porážce Francie.

Dne 10. listopadu 1816 se císař František I. Rakouský ve Vídni oženil naposledy, a to s princeznou Karolínou Augustou Bavorskou, dcerou bavorského krále Maxmiliána I. Josefa. Karolína Augusta byla známá svou dobrosrdečnou povahou a stala se oblíbenou císařovnou. Přestože toto manželství zůstalo bezdětné, bylo považováno za harmonické.

2. března 1835, 43 let a den po smrti svého otce, zemřel František ve Vídni na náhlou horečku ve věku 67 let, v přítomnosti mnoha členů své rodiny a se všemi náboženskými patřičnostmi. K smrtelnému loži se s ním přišel rozloučit i jeho pětiletý vnuk, pozdější císař František Josef I. Jeho pohřeb byl velkolepý, vídeňští se chodili tři dny uctivě klanět k jeho rakvi ve dvorní kapli paláce Hofburg. František byl pohřben na tradičním místě odpočinku habsburských panovníků, v Císařské kryptě na vídeňském náměstí Neuer Markt, obklopen hrobkami svých čtyř manželek.

Mincovní činnost za vlády Františka II. (I.)

Mincovnictví za vlády Františka II. představovalo významnou kapitolu v dějinách habsburské monarchie, která dala vzniknout velké škále mincí. Ty z první poloviny jeho vlády jsou svědky politických a ekonomických otřesů, zejména pak napoleonských válek, které měly zásadní dopad na měnovou politiku a výrobu mincí.

Roku 1792, kdy František nastupuje na trůn, byla v platnosti již téměř čtyřicet let konvenční měna a souběžně s ní probíhala ražba tzv. křížových tolarů (dle svatoondřejského kříže na rubu), poprvé zavedeních roku 1755 v Rakouském Nizozemí. Křížové tolary a jejich díly sloužily díky své vysoké ryzosti (zhruba 0,900) k vyplácení vojsk bojujících proti Francii, která v přímém důsledku probíhající revoluce vyhlásila 20. dubna 1792 válku Rakousku.

Jak už to tak ve válečných obdobích a časech nejistoty bývá, kvalitní měna začala být thesaurována a mince konvenční měny koncem 18. století téměř vymizely z oběhu. Z tohoto důvodu začala být roku 1795 vydávána tzv. „zemská mince“ o nominálních hodnotách 6 a 12 krejcarů, roku 1800 pak i 24 krejcarů, která dočasně přerušila výrobu dosavadních krejcarových nominálů – 10 a 20 krejcaru – a výrazně oslabila produkci 3 krejcaru ve Vídni. Tyto mince o ryzosti 0,250 byly nuceným oběživem v dědičných zemích. 6 a 12 krejcary byly roku 1795 raženy v mincovnách Vídeň (A), Kremnica (B), Karlovský Bělehrad (E), Hall (F), Velká Baňa (G) a stejného roku znovuotevřené mincovně Praha (C). 24 krejcar byl ražen pouze ve Vídni, Kremnici a Praze.

Praktické vymizení kovových mincí z oběhu a masivní tisk nekrytého papírového oběživa posílal celou říši do stále větší inflační spirály, a tak byla roku 1799 znovuzavedena ražba měděních krejcarů. Tyto kreditní mince byly raženy v rozsáhlém nákladu zejména roku 1800. Nominálně se jednalo o mince v hodnotách ¼, 1, 3 a 6 krejcarů. Spolu s měděnými krejcary byl vydán roku 1800 již výše zmíněný 24 krejcar.

Zajímavým počinem je atypický 7 krejcar s ročníkem 1802 ražený ve všech šesti mincovnách. Po uzavření míru s Francií roku 1801 byla snaha dostat již značně inflací poškozený měnový systém pod kontrolu, a tak se stahované zemské mince začaly přerážet na 7 krejcary. Jelikož 7 krejcaru rozměrově odpovídal zemský 12 krejcar, nebyly střížky těchto mincí přetavovány a dále pak mincovány, ale přímo přeráženy. Do dnešního dne tak můžeme u některých kusů rozeznat stopy 12 krejcaru pod mincovním obrazem novějšího 7 krejcaru. V roce 1802 pak byla rovněž obnovena ražba konvenčních 20 krejcarů.

Roku 1804 zmařil začátek napoleonských válek úvahy o peněžní reformě, která by měla za cíl redukci nekrytých peněz. Po pro Svatou říši římskou zcela fatální prohrané bitvě u Slavkova, následující rozpadem říše o devět měsíců později, přišel rychlý propad inflační měny a další enormní nárůst bankocetlí. Nedostatek drobných mincí v oběhu byl vyřešen vydáním měděných 15 a 30 krejcarů (známých též jako ševcovské tolary) ražených v nezměněné podobě od roku 1807.

Válečné reparace vůči Francii činily 75 milionů zlatých a nárůst bankocetlí v oběhu ve výši přes miliardu zlatých začátkem roku 1811 znamenal v této neudržitelné situaci jediné – státní bankrot. Ten spolu se zhroucením ekonomiky v habsburské říši přišel 20. února 1811. Cílem bankrotu bylo snížit počet nekrytého oběživa na úroveň roku 1799. Papírové a měděné oběživo bylo devalvováno na 20 % své původní hodnoty a v kurzu 5 : 1 měněno za výměnné papíry – „Einlösungs-Scheine“, zkráceně šajny. Bankrot zasáhl převážně tu část obyvatelstva, která měla své úspory v inflačních penězích, nevyhnul se ale ani církvím. Zrekvírován pro potřeby státu byl například původní Corpus Christi a podstavec Závišova kříže z Vyšebrodského kláštera, jenž „Tehdy musel klášter zlatou sošku Kristovu z kříže snít a odvésti ji do mincovny, aby se z ní nadělalo něco dukátů“.

V roce 1812 pak byla vydána nová emise měděných ¼, ½, 1 a 3 krejcarů, které byly drobnými k šajnům. Důsledkem bankrotu byl mimo jiné vznik tzv. Vídeňské měny (Wiener Währung), která platila paralelně s konvenční měnou až do roku 1857.

Porážka napoleonské Francie roku 1816, následné reparace vůči Rakousku a zpětný zisk ztracených území umožnily stabilizovat měnové poměry v monarchii. Ve stejném roce pak vzniká rakouská národní banka, která vydává první kryté bankovky. Od 1. srpna 1818 se začala do oběhu dostávat nová emise měděných krejcarů s letopočtem 1816. Tyto stále kreditní mince o nominální hodnotě ¼, ½ a 1 krejcar však měly oproti starším emisím fakticky větší kupní sílu, a tak se jim lidově říkalo „dobráky“. V nezměněné podobě (včetně letopočtu) pak byly tyto mince vydávány i v následujících letech. Jejich četnost je umožňuje sbírat ve velmi dobrých stavech a i mezi lovci pokladů jde o obvykle nacházenou minci. Hodnota starších měděných krejcarů však postupně devalvovala, a tak například 15 krejcary z roku 1807 platily již pouze jako 3 krejcary měny konvenční.

Lepšící se ekonomická situace po napoleonských válkách umožnila postupný návrat k masové ražbě drobných stříbrných nominálů konvenční měny.

V provozu za vlády Františka II. byly též mincovny Salzburg (D), Günzburg (H), Oravica (O), Smolník (S), dále mincovny Milán (M) a Benátky (V) v Itálii.

Zlaté mince vydávané Františkem II. sloužily spíše jako obchodní (jejich cena se vyvíjela dle aktuální hodnoty drahého kovu), reprezentovány byly dvěma měnovými systémy – dukáty a nizozemskými sovrány.

Postupující industrializace umožnila vývoj nové mincovní techniky, a tak již během Františkovy vlády vidíme postupný přechod z mincí ražených na zastaralých vřetenových lisech – balancierech na plně moderní mince ražené na lisech pákových. K této změně dochází začátkem 30. let 19. století. Nebyla to však pouze jen technika, která měnila vzhled mincí, začátkem 20. let dochází i ke změně ikonografie. Z mincí se postupně ztrácí busta s dlouhými vlasy obklopená vavřínovými ratolestmi a nahrazuje ji již klasicistní podobizna stárnoucího císaře s nakrátko střiženými vlasy.

Mincovnictví za vlády Františka II. zanechalo hlubokou stopu v dějinách habsburské monarchie. Přestože se toto období vyznačovalo ekonomickými problémy, pozdější měnové reformy vytvořily základ pro moderní měnový systém. Mince z této doby jsou dnes artefakty, které nesou svědectví o turbulentním období přechodu mezi starým feudálním světem a moderním státním uspořádáním. Tyto mince nejenže plnily svou ekonomickou funkci, ale také symbolizovaly moc a kontinuitu habsburské dynastie v jedné z nejzásadnějších epoch evropských dějin.

Seznam mincí Františka II. (I.)

Jelikož období vlády Františka II. bylo nesmírně rozmanitým, ale i poměrně složitým obdobím pro vznik mincí, rozhodl se autor o vypsání pouhého seznamu mincí ražených během jeho vlády. Zájemce o hlubší problematiku daného období bychom tak chtěli odkázat na následující doporučenou literaturu:

Vlastislav Novotný – Mince Františka I. 1792-1835

nakladatelství Frühwald – Münzen der Habsburg-lothringischen Kaiser 1745-1806 + Die Münzen und Medaillen des Kaisertums Österreich 1806-1918

Ludwig Herinek – Österreichische Münzprägungen von 1740-1969

Ražby pro dědičné země

¼ krejcar (Cu)

½ krejcar (Cu)

Krejcar (Cu)

3 krejcar (Cu) – ročníky 1799 na tlustém střížku

6 krejcar (Cu)

15 krejcar (Cu)

30 krejcar (Cu)

3 krejcar (Ag)

5 krejcar (Ag)

6 krejcar (Ag) – pouze 1795

7 krejcar (Ag) – pouze 1802

10 krejcar (Ag)

12 krejcar (Ag) – pouze 1795

20 krejcar (Ag)

20 krejcar (Ag) – uherský typ

24 krejcar (Ag) – pouze 1800

½ tolar (Ag)

½ tolar (Ag) – uherský typ

Tolar královský 1792 „Königstaler“ (Ag) – rakouský i uherský typ

Tolar (Ag)

Tolar (Ag) – uherský typ

½ dukát 1796 E (Au) – pouze zkouška!

Dukát královský 1792 (Au)

Dukát (Au)

Dukát (Au) – uherský typ

2 dukát (Au)

4 dukát (Au)

Ražby pro přední Rakousko

Haléř (Cu)

¼ krejcar (Cu) – ročníky 1801–1803 na slabším střížku

½ krejcar (Cu) – ročníky 1801–1805 na slabším střížku

Krejcar (Cu) – ročníky 1801–1803 na slabším střížku, část emise 1804 a celá 1805 s rozdílným opisem

3 krejcar (Ag)

6 krejcar (Ag)

Povstalecké ražby z Tyrol – Andreas Hofer

Po uzavření prešpurského míru (1805) bylo Tyrolsko postoupeno Rakouskem Bavorsku, které bylo spojencem Napoleona. Roku 1809 zde vypuklo povstání, vedené Andreasem Hoferem, farmářem a hostinským, který se stal symbolem tyrolského odporu. Tzv. Hoferovy mince byly krejcary a 20 krejcary s letopočtem 1809, ražené v Hallské mincovně v Tyrolsku za mincmistra Huberta Josefa Jolliota. Kolky byly odryty Innsbruckým hodinářem Josephem Bayrerem. Byly raženy ve velkém množství a v četných variantách s drobnými rozdíly, zároveň se jedná o poslední mince vzešlé z Hallské mincovny.

Krejcar 1809 (Cu)

20 krejcar 1809 (Ag)

Ražby pro Rakouské Nizozemí

1 liard (Cu)

2 liard (Cu)

10 liard (Ag)

14 liard (Ag)

¼ tolar křížový (Ag)

½ tolar křížový (Ag)

Tolar křížový (Ag)

½ sovrano (Au)

Sovrano (Au)

2 sovrano (Au)

Ražby pro Gorici a Gradišku

½ soldo (Cu)

Soldo (Cu)

2 soldi (Cu)

15 soldi – 8 ½ kreuzer (Ag)

Ražba pro Milánsko

30 soldi (Ag)

Ražby pro Benátsko

½ lira (Ag)

Lira (Ag)

2 lira (Ag)

½ lira Veneta (Ag)

Lira Veneta (Ag)

1½ lira Veneta (Ag) 

Ražby pro Lombardsko-Benátsko

Centesimo (Cu)

3 centisimi (Cu)

5 centisimi (Cu)

¼ lira (Ag)

½ lira (Ag)

Lira (Ag)

½ scudo (Ag)

Scudo (Ag)

½ sovrano (Au)

Sovrano (Au)

Ražba pro Mantovu

½ soldo 1793 (Cu)

Další mince pro Italské državy

Zecchino (Au)

Armádní mince pro Halič a Bukovinu

Pro potřeby rakouské armády, která byla umístěna v Haliči a Bukovině, byly ve vídeňské mincovně raženy mince s označením měny v polských groších.

Polský groš 1794 (Cu)

3 polské groše 1794 (Cu)

Nouzové ražby Velké francouzské války

Tato kapitola je věnována nouzovým mincím vzniklým v průběhu Velké francouzské války (1792–1815) na území Svaté říše římské a pozdějšího Rakouského císařství.

Ražby města Lucemburk

Dne 21. listopadu 1794 bylo město Lucemburk obleženo Francouzi. Správa města vpustila během obležení do oběhu stříbrné Écu (velikostně podobné tolaru) a Sol (4 Liards) litý z děloviny.

Écu, rovnající se 72 Soles, neneslo téměř žádný mincovní obraz – spíše ozdobné prvky, v aversu pod sebou jdoucí nápis AD USUM LUXEMBURGI CCVALLATI 1795. V reversu pod sebou jdoucí označení hodnoty LXXII ASSES 13, číslo 13 obklopuje vavřínová ratolest.

Sol rovnající se 4 Liardy nese v líci pod sebou jdoucí nápis vyjadřující označení hodnoty I SOL 1795, pod datumem mincovní značka v literatuře interpretována jako patrona, a na rubu lucemburský erb se zkráceným císařovým titulem F II po stranách.

Po vyčerpávajícím sedmiměsíčním oblehání se zbývající, zhruba 12 000 posádka v čele s generálem Janem Blasiusem Kolumbanem von Bender vzdala a město dne 7. června 1795 kapitulovalo.

1 sol 1795 (CuSn) = 4 Liards

Écu 1795 (Ag) = 72 Soles

Ražby města Mantova

Nouzové mince ražené během dvou vln obléhání Mantovy. Prvně při obležení Francouzi od 4. června 1796 a s krátkou přestávkou až do 2. února 1797. Raženy dvacetinásobky Solda ve stříbře. Obléhání skončilo Rakouskou kapitulací. Též raženy křížové tolary s titulem Marie Terezie a letopočtem 1765, dále sovrano s titulem Josefa II. bez letopočtu.

Během neúspěšného obléhání Rakouskými vojsky mezi dubnem až červencem 1799 lito soldo ze zvonoviny a raženy 5, 10 a 15násobky solda ve stříbře.

Z celého seznamu nouzových mincí jsou ty z Mantovy po technické i výtvarné stránce nejlépe zpracované.

20 soldi 1796 (Ag)

Soldo 1799 (CuSn)

5 soldi 1799 (Ag)

10 soldi 1799 (Ag)

15 soldi 1799 (Ag)

Ražby pevnosti Zamość

Pevnost Zamość, jejíž vznik se datuje už do druhé půlky 16. století, byla jednou z největších pevností na území dnešního Polska a zároveň šlo o jeden z klíčových bodů obrany Varšavského knížectví, které bylo podřízené Napoleonovi. Obléhání začalo v únoru 1813, kdy se ruské jednotky vedené generálem Fjodorem Rüdigerem pokusily pevnost izolovat. Později se k nim přidaly i rakouské jednotky. Po dlouhém obléhání, vyčerpání zásob a šíření nemocí mezi vojáky a obyvatelstvem byla pevnost nucena kapitulovat 22. listopadu 1813. Z přibližně 4 000 obránců zemřelo 1 500, většinou na nemoci a hladem. Nedostatek oběživa uvnitř pevnosti vedl k ražbě měděného 6 grosze a 2 zlotých ve stříbře.

Měděné ražby nesou označení nominálu 6 GROSZY na aversu, níže skřížená vavřínová a palmová ratolest. V reversu čtyřřádkový opis PIENIĄDZ W OBLEZENIU ZAMOSCIA 1813.

Stříbrné ražby mají v aversu vyobrazený třířádkový opis obklopený vavřínovým věncem 2 ZLOTE 1813, v kruhu okolo opis BOZE DOPOMOZ WIERNYM OYCZYZNIE. Revers tvoří třířádkový opis se značkou dělostřeleckého granátu, pod ním MONETA W OBLEZENIU ZAMOSCIA.

6 groszy 1813 (Cu)

2 zlote 1813 (Ag)

Ražby města Zadar (Zara)

Během obléhání města Zadaru roku 1813 rakouskými vojsky razila francouzská posádka nouzové mince, aby zajistila fungování místní ekonomiky. Tato platidla ve váze troyské unce, jejímu dvoj a čtyřnásobku byly raženy na stříbrných ingotech ve tvaru puku, nesoucí hodnotu uvedenou ve frankách a centimes plus uncích v reversu, a korunovanou císařskou orlici s postranními opisy ZARA / 1813 na straně druhé. Ražba nejspíše probíhala od listopadu až do kapitulace města 6. prosince 1813. Po kapitulaci byly nahrazeny rakouskými mincemi. Přeživší kusy jsou dnes mimořádně vzácné!

1 unce = 4 franky, 60 centimes 

2 unce = 9 franků 20 centimes 

4 unce = 18 franků 40 centimes  

Ražby města Cattaro

Nouzové mince ražené francouzskou posádkou města Cattaro (dnešní Kotor, Černá Hora) během obléhání Rakouskou armádou a Britským námořnictvem od 14. října 1813 do 3. ledna 1814. Do litých, hrubě opracovaných stříbrných střížků o váze zhruba 1/5, 1 a 2 troyských uncí byl mincovní obraz vyražen negativními razidly/puncy (?) z obou stran. V případě 5 a 10 franků velké korunované N s hodnotou v aversu, opis ve vnějším perlovci, propletené dělo, puška a šavle uprostřed vavřínového věnce v reversu, datum níže v postranním opisu. Po kapitulaci město přešlo zpět k rakouskému měnovému systému.

1 franc 1813 = ca 1/5 unce, 20 mm

5 franc 1813 = ca 1 unce, 40 mm

10 franc 1813 = ca 2 unce, 45 mm

Ražby městské pevnosti Palmanova

Obléhání Palmanovy začalo v říjnu 1813 a bylo jednou z posledních epizod napoleonských válek v Itálii. Pevnost bránila francouzská posádka o síle přes 3 000 mužů. Po Napoleonově abdikaci v dubnu 1814 se město téhož měsíce vzdává. Během tohoto období jsou vydávány 25 a 50 centesimi. Zdroje se rozcházejí v určení materiálu použitém k ražbě, nejspíše však půjde o billon či dodatečně postříbřenou AE slitinu. Oba nominály nesou nominální hodnotu ve dvou řádcích CEИT 25/50 v aversu, okolo opis NAPOLEONE IMPE E RE. Pod nominální hodnotou vavřínová větvička. Uprostřed reversu stylizovaná Lombardská železná koruna (?), pod ní datum 1814. Postranní opis MONTA. DASSE. PALMA. V případě 50 centesimi odděluje začátek a konec opisu v reversu šesticípá hvězda.

25 centesimi 1814 (billon?)

50 centesimi 1814 (billon?)

Highlight Lovce Pokladů – aneb to nejlepší z Františka II. (I.) nalezené detektorem kovů

• Dukát 1828 Karlsburg od uživatele Flaxa

• Krásné ½ Sovráno 1792 od uživatele PT92

• Tolar křížový 1794 od uživatele prospektor

• ¼ tolar křížový 1794 od uživatele DonSilver

• Depot dvanáctníků od uživatele kaja

• 7 krejcar 1802 v „ražáku“ od uživatele hrablo

• „Ševcovský tolar“ ze Smolníku na závěr