Meč

Tento krásný nález se nám podařil před několika dny v našem obvyklém lesním lovišti. Všechno to ale začalo už před dvěma týdny, když jsme poblíž nalezli pár pěkných středověkých klíčů. Partnerce se zalíbil protější svah, ale ten den už jsme toho měli dost. Následující týden byl ve znamení návštěv u rodiny, koupališť a podobných aktivit, které vysávají energii i peněženku.

V den D jsme klasicky zaparkovali auto a šli 3,5 km na místo. Po pár krocích první signál - zákolník. Říkám si ok, úplně vybraný to tady nebude. No a pak několik hodin ticho… Ze svahu jsme sešli dolů do údolí kde byl potok a cesta. Ta nezklamala a už jsme rubali jednu Májku za druhou. Od doby první laténské radlice kopu i želízka uprostřed cest, ale tentokrát jsem to vydržel jen chvíli. Návrat na svah otevřel novou kapitolu dne. Drahá napřed kopla nebozez a o 50 metrů dál podkovu. Chtěla s ní pomoct, tak jsem se otočil udělal krok vedle a hned jsem zaslechl pěkný železný signál. Udělal jsem značku že se pak vrátím. No nebudu vás napínat ještě to nebyl ten meč. Vytáhl jsem jakousi pásovinu, na které byla napečená obrovská boule hlíny. Až doma jsem zjistil, že je to tesák! Super, ale to jsem v tu chvíli ještě vlastně nevěděl. Tady to zabere pár řádků, ale v reálu uběhlo už skoro celé odpoledne. Nařídil jsem návrat na výchozí pozici. Vydrápali jsme se na vrchol kopce, že půjdeme domů. Dlouhou dobu ani zvuk, takže skoro u cíle se drahá vrhla na slabý železný prskanec jak slípka po flusu. Volala, že prý má „volaký  hrdzavý štvorček“, ať se jdu podívat. Byla to hlavička hřebu. No nic, mezi stromy prosvítala asfaltka a já už se viděl v autě a následně u kafe. Víc jsem se mýlit nemohl.

Obcházím vzrostlý buk z opačné strany a v tom cortés zařval jak tur. Přímo u kmene jasný železný signál. Tušíc plechovku nebo půlku podkovy po někom předešlém, odhrabuju listí kolem kmene. Všude čisto a detektor stále řve. Půdu seškrabuju vrstvičku po vrstvičce až začala prosvítat rez. Asi v 5 cm hloubce. Nožíkem odhrabuju nahrubo tvar a vidím něco jak pásovinu, která mizí hluboko pod kořeny. Pod fousy jsem zamrmlal něco o prdeli a obruči z kola vozu. To už tady párkrát bylo. Nekecám když řeknu, že jsem to tam chtěl nechat, ale zvědavost nakonec zvítězila. Na volném konci jsem to podhrabal, že to zkusím vytáhnout. Jakmile jsem s tím pohnul o pár milimetrů mi okamžitě problesklo hlavou, že je to na okutí kola jednak moc tenké a taky sakra pružné. Začalo mi lehce mrazit v zádech, ale nahlas jsem nic neřekl. V tento okamžik koukalo ven asi jen 25 cm zatím neznámého předmětu a zbytek byl beznadějně pod kořeny. Podle směru jsem odhadl, kam to asi pokračuje a začali jsme vším možným opatrně odstraňovat půdu mezi kořeny. Nakonec se mi podařilo podstrčit ruku pod jedním z nich, kde jsem nahmatal kousek hrany předmětu. Když jsem po ní přejel prstem, tak jsem ucítil jak ostrá hrana pomalu uhýbá a mění se na něco kulatého. To ve mně hrklo už festovně, protože jsem si hned vzpomněl, jak vypadá přechod mezi čepelí a rukojetí u keltských mečů. Jenže stále bylo asi 70 % předmětu skryto v kořenech. Zvědavost a představivost pracovaly na plné obrátky a padlo asi 10 cigaret než padlo i rozhodnutí. Hlavou se mi honilo několik myšlenek. Nemám u sebe vybavení, abych ten předmět vytáhl bez úhony. Co když je to fakt meč a já to zmrvím? A pokud je to skutečně meč, tak by to měl vytahovat archeolog.  No, ale co když to meč není a já ho sem potáhnu přes celý okres a bude to jen samodomo mačeta? V lese začínala být tma, tak jsme výkop opatrně zakryli a udělali na něm obrovskou hromadu z větví, aby tam byl i následující den. Volám archeo, ale nebere to.  Píšu zprávu ať se ozve, že je to možná moc důležité. Nakonec mi volá zpět v deset večer. Půl hodiny to probíráme a zvažujeme možnosti. Zrovna prý kope nějaké hradby a týden nebude mít čas. Povídám, že týden to tam určitě nenechám, že kdyby to zmizelo tak se umořím výčitkami coby kdyby. Nakonec že to mám vytáhnout sám a telefonicky konzultovat. Prý: „Co už s tebou.“

Ráno jsem se připravoval jak Arnold ve filmu Komando :-D Tři různé pily, sekera, kladivo, štětce, pásmo, kompas, GPS, příboráky, zubařské sondy, lopatka, dva foťáky a jeden detektor.
Na místě jsme s úlevou zjistili, že „to“ tam pořád je. Odházeli jsme kamufláž a začali prořezávat kořeny. Po každém odstraněném kousku dřeva jsme to začistili a nafotili. I krev tekla z ruky, ale měl jsem tam skvělou ošetřovatelku a podavačku nástrojů. Postupovali jsme od hrotu k rukojeti. Když jsme ze sevření kořenů uvolnili přechod čepele a řapu, tak jsem hned psal zprávu: „Ahoj. Tak fakt meč.“ Nakonec jsme museli teď už potvrzený meč vyříznout i s kusem dřeva. Ten pocit, když něco takového vytáhnete je fakt neopakovatelný. Řap byl do kořenů doslova zarostlý. Zbytek meče se mi ze dřeva podařilo vysvobodit až doma po dvou hodinách práce s malou pilkou a dremelkou. Od nálezu do očištění od zbytků kořene mi tento nález zabral 9 hodin práce. Ale byly to sakra dobře strávené hodiny. V terénu jsme udělali kolem 150 fotografií, místo zaměřili GPS s přesností na 4 m. Následovalo prohledání okolí. Našli jsme ještě několik železných předmětů včetně malé objímky asi 65 cm JZ směrem od konce rukojeti. Všechno zdokumentováno a přibaleno k meči. Hned následující den jsme s ním jel do muzea, kde bude „v dobrých rukou krále Miroslava“  Co dodat? Za poklady není nutné jezdit daleko. Hledám jen v rámci našeho mikroregionu a beru to jako obohacení poznatků o lokální historii. Nechci se nikoho dotknout, ale nechat takové věci hnít na zdi by mi bylo hamba. Možná to nebude ve stálé expozici s mým jménem, což bych ani nechtěl, ale bude se o tom vědět. A někdy v budoucnu, klidně i za 50 let, to může dát odpovědi na otázky, které nás dneska ještě ani nenapadají.

Technické okénko: Nijak jsem ho naštěstí nepoškodil. Zuby na broušené straně tam byly od začátku. Flek obnažený až na železné jádro odletěl při manipulaci s kořenem a ne s mečem. Určení nechám na povolanějších. Ještě v lese jsem myslel na Kelta, ale jednostranné ostří mi zamotalo hlavu.

Čepel plochá, jednostranně broušená. Není patrné žádné žebro.

Celková délka:  535 mm
Délka řapu: 105 mm
Šířka čepele: u hrotu 40 mm
Šířka čepele: u řapu 55 mm
Síla tupé strany čepele: u hrotu 4,5 mm
Síla tupé strany čepele: u řapu 5,5 mm

Takto jsme ho opouštěli první den

Kamufláž

Vyzvedávání

Těsně před vyjmutím

Už je venku

Zarostlý řap

Po omytí

Po omytí, nenabroušená strana

Po omytí, zubatá strana je broušená

Předměty nalezené poblíž - první dva zleva 60 a 150 cm od meče

Estetik

Pár slov k možnému určení od Hogo Fogo....

Nález fragmentu jednobřitého raně středověkého meče severského původu

Nalezené torzo zbraně tvoří řap a čepel, která je zhruba v polovině své původní délky zlomená. Celková délka je nalezeného fragmentu zbraně je 53,5 cm,  čepel samotná měří 42,5 cm. Šířka čepele v místě lomu činí 4 cm, na přechodu čepele do řapu 5,5 cm. Tloušťka čepele na hřbetu činí 5 mm a zužuje se směrem k hrotu na cca. 4 mm.

Čepel meče má analogie v severském prostředí, kde jsou známy jednobřité varianty mečů ať už se záštitou a hlavicí nebo bez ní. Tyto varianty jednobřitých čepelí se vyskytují u různých typů severských mečů v poměrně širokém časovém rozmezí od 7. do 10. stol. (Petersen, 1919). Na rozdíl od skandinávských zemí nejsou běžné ani ve franské sféře, ani v prostředí střední Evropy. Zdá se proto nejpravděpodobnější, že tato zbraň je import ze severní Evropy. Na naše území dostala buď jako kořistní zbraň, nebo jako předmět směny, bez zajímavosti není ani možnost, že byla součástí výbavy některého ze severských bojovníků, kteří sloužili nejen v družinách mnoha evropských velmožů, ale kupříkladu i na byzantském císařském dvoře jako císařova osobní stráž. Přítomnost těchto družiníků nepochybně zvyšovala osobní prestiž vládce a zaručovala mu osobní bezpečnost, neboť tito najatí žoldnéři se vyznačovali vysokou mírou loajality a neměli přímou vazbu na místní prostředí, tudíž riziko zrady bylo relativně nízké. Zřejmě i z toho důvodu jim byly často svěřovány delikátní úkoly. Nejinak tomu zřejmě bylo i na našem území. Mnozí badatelé se dnes domnívají, že družiníci kněžny Drahomíry, pověření likvidací Sv. Ludmily, Tunna a Gommon, pocházeli na základě svých jmen z  vikingského prostředí. Crescente fide Christiana uvádí i jména družiníků knížete Boleslava, kteří se podíleli na vraždě Sv. Václava – jmenovali se  Tiro a Tysta, což jsou patrně též jména severského původu (Tyr je severský bůh boje, Tyst znamená ve švédštině tichý). Na kontakty našeho území s oblastí severní Evropy ukazují i některé archeologické nálezy staršího i mladšího data, jako například zbečenský třmen, kování s dračí hlavou z Libice, některé šperky (novoknínský náramek) etc.

Příklady severských jednobřitých mečů: nahoře z Berge, dole z Allbjørku ( The Norwegian Viking Swords, Petersen J. , 1919)