nadpis jak vzpominky vyleceneho alkoholika... 
Ležáky ve vzpomínce mého pradědečka
Kategorie: Druhá světová válka
Právě dnes je tomu 72 let, kdy byla z povrchu země vymazána osada Ležáky, muži, ženy a děti zavražděni. Smutný příběh Ležáků, který bývá zastíněn událostmi lidickými, se úzce dotýká i mého pradědečka.
Josef, můj praděda, se narodil 12. srpna 1922 v Čekově, místní části přináležející k obci Miřetice. Čekov je od Ležáků coby kamenem dohodil. Krajinu kolem znal děda dokonale, jako dítě s ležáckými kamarády vyrůstal, zažíval s nimi nejedno dobrodružství, chodili spolu do školy, na pole, prostě byli to sousedé a kamarádi. Tato krajina formovala jeho citlivou povahu, zakořenila v něm a navždy zůstala mu domovskou, byť většinu života pak strávil v mém rodném Šluknovsku.
Když v červnu 1938 složil Josef zkoušku řeznického učně, ještě netušil, jaké těžké osudy čekají jeho jinošské mládí. Protože neměl otce, musel hned po vyučení tvrdě pracovat, aby uživil sebe a maminku, ale hubená léta krize nedovolovala mu vykonávat řeznické povolání. Nastoupil tedy v místním kamenolomu, později pracoval jako železniční zřízenec. Brzy přišel Mnichov 1938, následně zabrání Sudet a vznik Protektorátu. Nedlouho nato musel děda, spadající do kategorie obecně známé jako „ročník 21“, do Říše na nucené práce.
V té době již chodil s mou prababičkou Boženkou. Měli se velmi rádi, odloučení muselo být těžké. Babička pocházela z rodiny váženého obuvníka v Hlinsku. Její maminka proto nerada viděla vztah Boženky s Josefem, který vyšel z chudých poměrů. Nicméně, i toto úskalí spolu překonali a ačkoli daleko od sebe, přeci jen v lásce vytrvali. Vymysleli zdánlivě chytrý plán, kterak dostat dědečka blíže k domovu: Vezmou se a budou mít děťátko.
Zcela výjimečně Josef tehdy dostal dvoudenní dovolenku, aby se mohl oženit. Přijel do Hlinska, kde již bylo vše připraveno a 14. 6. 1942 se s babičkou sezdali. Aby mohl doma zůstat déle, simuloval Josef s pomocí známého lékaře zánět slepého střeva. Dobrovolně absolvoval operaci a dále simuloval pooperační potíže opět s pomocí doktora. Děda tedy mohl doma zůstat déle, než ony dva dny, které měl k dispozici. Během té doby se povedla i druhá část plánu – bylo úspěšně zaděláno na mého dědečka Václava. Přes to všechno praděda i potom zůstal jako totálně nasazený v Říši ještě hodně dlouho...
V době „rekonvalescence“ navštěvoval Josef i známé a kamarády v okolních vsích, podíval se do rodných Miřetic, pozdravil přátele a spolužáky z dětství v Ležákách. Když se s nimi loučil, řka že musí zpět do „Rajchu“, nevěděl, že nikoho z nich už nikdy nespatří. V těchto dnech gestapo zatýkalo první ležácké občany – mlynáře Švandu a Karla Svobodu, strojníka lomu Hluboká. Oba pradědeček znal...
Ležácké události v červnu 1942
16. 6. zradil místní odbojovou skupinu „Čenda“ parašutista Karel Čurda, když o ní byl prozradil gestapu i ty nejpodrobnější informace. Vypověděl o skryté vysílačce a zhatil úsilí snad až 60 lidí, kteří se na odboji podíleli. Čenda byla napojena na některé četnické stanice, dokonce i na tu pardubickou, od které měli odbojáři nejvíce potřebných informací. Vysílačka byla proto dlouho skryta zrakům gestapa, navíc, když se několikrát stěhovala na různá místa. Přechodně byla umístěna právě i v ležáckém mlýně. Od ledna 1942 až do osudných ležáckých událostí její obsluhující Jiří Potůček odvysílal mnoho důležitých informací o dění v protektorátu exilové vládě v Anglii.
19. června provedlo gestapo kontrolu policejních přihlášek v Miřeticích a Louce. Následující den byl zatčen František Vaško, majitel lomu Hluboká, bývalý zaměstnavatel mého pradědy. 21. 6. byli zatčeni již zmínění Švanda se Svobodou. Dne 24. 6. jsou Ležáky v obklíčení členy Schutzpolizei a okolního četnictva. S těžkými kulomety v zádech ležácké obyvatele zajali. Následně odvedli a ještě týž den navečer všechny muže, ženy a děti starší 15 let v lomu zastřelením popravili. 13 malých dětí bylo odvezeno do Lodže. Pouze dvě byly poslány na převýchovu, přežily. Ostatních 11 dětí našlo krutou smrt v Chelmnu, kde ve zplynovací komoře zemřely také děti z Lidic. Těch bylo 82.
Tato strašlivá událost zanechala v každém v okolí bolestnou a nezhojitelnou jizvu hořkosti a zmaru. Josef a Boženka tehdy sledovali kouř stoupající z popela zničené osady ležácké. Před pár dny neskonale šťastni, vzali se a počali potomka, dnes se zprávou o vyhlazení Ležáků prožívali s vidinou mrtvých přátel a jejich dětí nejhorší běs dosavadního svého života. Později o tom pradědeček Josef, ten velký statný chlap, řezník, který uměl dát pořádnou ránu za uši, až hlava brněla, napsal velmi citlivou báseň. K ní přikládám ještě jednu, o jeho rodných Miřeticích, na které při psaní „Ležáků“ vzpomínal...
A na závěr jen dodám, že můj dědeček nikdy žádnou jinou takovou báseň ani předtím, ani potom již nenapsal. Ležáky, rodná krajina, lidé v okolních vsích a jejich osudy spjaté s mým pradědečkem, musely zanechat v jeho duši nesmazatelnou stopu, když jej donutily básně sepsat. Připomínka Ležáků a jejich tragického osudu budiž varovným prstem i dnes. Lidé se za posledních 70 let nijak zvláště neměnili. Ležáky, stejně jako Lidice, se proto nikdy nesmí zapomenout!
Odkaz na mapu: http://mapy.cz/s/agsL
Foto1: Oddací list
Foto 2: Miřetice
Foto 3: Ležáky
Článek je zařazen v kategoriích:
Komentáře
nadpis jak vzpominky vyleceneho alkoholika...
:D
Hmm, asi jsem mel volit jiny nadpis. Opravdu lehce zavadejici. A clanek sis nasledne precetl?
joo,parada.,asi taky sepisu pameti dedu a babicek 
pěkný
Marczus, sepiš a hoď to sem, už se těším. GM4PRO hezký článek, dělejme všechno proto aby se už nic takového nemohlo opakovat. Evropská Unie snad udrží Německo na uzdě. 
Mě by zajímalo, jak se jmenoval ten obuvník, vzhledem k tomu, že je to mé rodné město...
Hezký článek
Hezkej článek a hlavně poutavě napsáno co vše dokáže osud připravit.
Mě německo moc neděsí, země v které je cca 5 milionová muslimská menšina a obecně procento cizinců takhle vysoké má docel slušný kosmopolitní charakter. Můžou se objevovat nějaké ultrapravicové skupinky, ale jelikož má německou nízkou porodnost a procento mladých mužů v populaci je malé. Nic se dít nebude, to je dané doslova biologicky.
To co je šílené je řada většinou muslimských extrémních skupin. Ty už mají v Evropě takovou sílu, že pokud třeba v Nizozemí bude za 10 let platit muslimské právo nebude se čemu divit. Unie je tak jako Řím v poslední fázi svého vývoje. Je to velice bohatá a velká říše, žijí tady miliony obyvatel kteří mají ale málo dětí a na práci a do armády si najímají ty co se chtějí dostat do tohoto ráje. Našlo by se i více podobných příkladů.
I když známe svoji evropskou historii, nepoučili jsme se a naše děti na to možná dojedou. Tedy alespoň děti těch co si je vůbec pořídily.
To Elmara:velmi zajímavý a né moc pozitivní názor...když se nad tvými řádky zamyslím,není mě moc hej... 
a nejhors na tom je, ze se to stane. 
a nejhors na tom je, ze se to stane.
Loni sem tam byl s rodinů na dovolené,ta tragédie je tam cítit v hlině ještě dnes,škoda životů hlavně těch mladých
To mazi: není na tom nic negativního, je to jenom konstatování stavu věci. Pokud si třetina obyvatelstva řekne, že si nebude komplikovat život výchovou další generace je to problém ze všech možných úhlů.
Týká se to třeba neustále omílaných důchodů. Je tady průběžný systém kdy ty platíš důchod rodičům, tvoje děti tobě. Jelikož třetina lidí děti nemá tak tvoje děti holt platí i tu třetinu co se rozhodla si nekomplikovat život. Na důchodovém účtu je s toho sekera jako prase a důchody jsou při tom mizerné. Vymýšlí se další druhé a třetí důchodové pilíře, ale ty lidi co živý dvě nebo tři děti už prostě nemají na to aby si spořili, oni vše co mají investují do dětí.
Bohužel se tady nenajde strana která by do toho šáhla, přijít o třetinu voličů si nikdo netroufne a ono říci lidem, nemáte děti, nemáte nárok na důchod s průběžné systému. To by chtělo asi hodně odvahy. 
To Elmara, máš pravdu. Ale ještě do toho mluví USA a to v v celém světě, teď se už ale drží zpátky. Bohužel jsou už na tom podobně jako Evropa. A co Izrael? Vše je velmi komplikované. Příroda, jejíž součástí jsme, to nakonec vyřeší.
Namor (Romane): Mlad, ani nevim. Je mi 33 :) Pradeda mel dedu v jeho 21, deda moji mamku ve 20, ona mne v 18... Tak ty generacni odstupy nebyly nijak zasadne daleko.
Je to úžasné, že sa zachoval tento príbeh a báseň. Takto na Jozefa nezabudnú ani budúce generácie potomkov . Fascinujú ma životné príbehy z čias minulých. Nemal by si to nechať len tak niekde ležať v šuflíku... Ja som spracovala všetky životné príbehy mojich predkov, pokiaľ to len pamäť ešte žijúcich dovolila + výskum v matrikách. (veľa ich je dostupných na nete!). A samozrejme, doplnené o rôzne fotografie a dokumenty to vytvorilo knihu s vyše 100 stranami .Takto sa na nikoho nezabudne a je to klenot mojej knižnice. Možno by si sa mal podujať tiež na niečo podobné, vidím, že by ťa to bavilo.
Přidat příspěvek
Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.