Ležáky

Zdravím všechny příznivce historie a cestovatele proti proudu času. 24. června si připomínáme tragédii z roku 1942, která postihla malou osadu na Chrudimsku – Ležáky. Myslím, že není nikoho, kdo by neznal osudy Ležáků a Lidic. Bylo o nich už mnoho napsáno.
     Já bych vám chtěl nabídnout jeden malý příběh sepsaný tehdy mým osmiletým synem Benjamínem, který byl členem SDH Štěpánov. Tehdy na jaře roku 2013 přišla nabídka k zapojení se členů dobrovolných hasičů do literární a výtvarné soutěže „Požární ochrana očima dětí“.  I Ben se rozhodl zúčastnit a vybral si literární část. Když byl s dílem hotov a my jsme si ho s manželkou přečetli, nebyli jsme v daný okamžik schopní vydat ani slovo. No na osmileté dítko výborný.
      Benova literární tvorba byla poslána do okresního kola a po nějakém čase přišla zpráva, že postupuje dál do kraje. Z krajského kola Ben postoupil dokonce do celorepublikového. Už tehdy dostal ocenění, na které jsme jako rodiče byli pyšní, ale ty další dvě, a hlavně to předposlední se nám nesmazatelně vrylo do paměti.

     Jednoho víkendového odpoledne koncem června roku 2013 u nás zazvonila starší paní doprovázená mladší dámou. Ptala se po malém autorovi onoho díla s názvem „Požár, který nesměl být uhašen“. Pozval jsem dámy na čaj se slovy, že Ben zrovna něco letuje a hned přijde. Z počátku jsem si myslel, že za Benem přijely osobně z kraje mu poblahopřát. Ale vše jsem  pochopil, až když jsem se představil a dámy též. „Jarmila Doležalová mladší, Jarmila Doležalová starší rozená Šťulíková“.  A tady už jsem byl doma. Paní Jarmila Doležalová starší rozená Šťulíková, starší ze dvou sester, které jako jediné přežily ležáckou tragédii. Dozvěděly se o dosavadním úspěchu Beníkova díla a přijely mu poblahopřát. Darem dostal knihu Křižovatky času - Ležáky v datech s věnováním a příslib daru dvou připravovaných knih Ležáky známé a neznámé a Osud jménem Ležáky. Poté se Beník vrátil ke svým plošným spojům a my jsme si dlouhý čas povídali. O autorovi a jeho zájmech, o zahrádce, vaření a o všem jiném, jen ne o Ležákách, válce a věcech s ní souvisejících. Samozřejmě, že jsem chtěl požádat na památku o jednu společnou fotografii, ale v pohledu manželky jsem rozpoznal, že to není vhodné. Po srdečném rozloučení mi bylo vysvětleno, proč není fotoaparát tak oblíbený přístroj. Nevadí, tu vzpomínku si uchováme všichni tam, kam nikdo krom nás nemůže.

     V polovině prázdnin přišlo vyrozumění o konečném umístnění Beníka v celorepublikovém kole, a tak jsme 20. 9. 2013 vyrazili do Přibyslavi, kde se konalo slavnostní vyhlášení výsledků soutěže a předávání cen. Výsledek naleznete v obrazové příloze spolu s několika fotografiemi vypálené osady Ležáky pořízených těsně po činu. Některé z fotografií byly poprvé zveřejněny až ve zmiňovaných publikacích.

S pozdravem všem Martin Král.

Požár, který nesměl být uhašen.

Jmenuji se Benjamín Král. Bydlím v Cejřově na starém statku. Budu vám vyprávět o mém prapradědovi. Jmenoval se Leopold. Žil v Cejřově přede mnou. Znám ho z vyprávění a fotografie. Mám po něm staré razítko (hasičské) a pečetní vosk.

Dříve byl skoro v každé vesnici spolek dobrovolných hasičů. Lidé se více potřebovali a pomáhali si. Můj prapraděda patřil ke Spolku dobrovolných hasičů v Cejřově. Hasiči pomáhali, kde se dalo. Třeba vytahovali krávu ze studny. Často hasili zapařené seno, které chytlo na půdách. Elektrika v domech moc nebyla, ale hořelo od svíček a petrolejových lamp. Taky byly požáry od blesků. Hasiči se starali i o staré stromy. Řezali suché větve. Nebyla skoro žádná auta, tak nebyly autonehody. Ale štěrk na silnice často vozili hasiči. Nejvíc se báli lesních požárů. Dlouho se hasili.

Jednou můj prapraděda pracoval na poli. Vtom uviděl kouř směrem od Vrbětic. Byl krásný den.  Řekl si, že někde hoří seno. Hned zapřáhl za koně starou pumpu. A jel za dýmem. Ten den bylo 24. 6. 1942. Leopold přijel za Vrbětice a blížil se k Ležákům. Dál se nedostal. Gestapáci se samopalama ho dál nepustili. Byli tam další lidé s kýblema a lopatama.                               
Nemohli dělat nic …….. hořely Ležáky.

Dříve hasiči neměli vybavení jako dnes. Často byl požár nad jejich síly. Ale hasili, jak to šlo nejvíc. Tenkrát u Ležáků lidé cítili bezmoc. POŽÁR NESMĚL BÝT UHAŠEN!

(opsáno z originálu viz příloha – s kresbou a otiskem razítka)

Literatura a obrazová příloha:

Křižovatky času - Ležáky v datech, DOLEŽALOVÁ, Jarmila. Křižovatky času - Ležáky v datech. Včelákov: Jarmila Doležalová, 2007. ISBN 978-80-254-0457-7
Ležáky známé a neznámé, Jarmila Doležalová., Jarmila Doležalová ml., Štěpán Doležal, Marek Doležal
Osud jménem Ležáky, Jarmila Doležalová ml., Štěpán Doležal, Včelákov: Jarmila Doležalová - nakladatelství RONADO, 2017. ISBN 978-80-906356-3-0