Železo je tady s námi od pravěku a první předměty, vyrobené z meteoritického železa, se dají datovat 5.000 let př.n.l. K samotnému objevu jeho výroby došlo možná náhodou při redukčním zpracováním mědi v Mezopotámii. Je možné, že první železné kapičky zpracované lidmi byly na světě již někdy kolem 4.500 let př.n.l.
Okolo roku 1.000 př.n.l. se začalo železo šířit ve středomoří a především Římané dosáhli při jeho zpracování obrovského pokroku. V souvislosti s železem se často datuje průmyslové zpracování železa někam od 18. století. Pokud ale vezmeme v úvahu archeologické nálezy, tak třeba v Aillant ve Francii jsou haldy železné strusky z doby římské, kde je celková váha odhadovaná na 300 tisíc tun, což myslím definici průmyslového zpracování plně splňuje a jenom to dokládá jakým celkovým úpadkem celá Evropa po pádu římské říše prošla a jak dlouho trvalo, než jsme se na její úroveň někdy během novověku znovu „vyškrábali“. V této souvislosti myslím není na škodu si i něco přečíst, určitě se dá doporučit 7 zákonů od Miroslava Bárty.
Železo má ale bohužel tu špatnou vlastnost, že rádo z lecčím reaguje. Klasickým případem je atmosférický kyslík, který způsobuje oxidaci – rezavění. Železo ale s chutí reaguje i na různě kyselé prostředí, kdy se dokáže rozpouštět do řady směsí. To vše způsobuje, že předměty ze železa, ke kterým má přístup vzduch nebo jsou vystavené kyselému prostředí, snadno a rychle podléhají zkáze. Čistě empiricky, pokud hledáte v prostředí ze zásaditými půdami, jsou často železa v nádherných stavech (třeba naše expedice v Bulharsku, kde nebyl problém najít funkční, 2.000 let staré železné jehly atd.). A oproti tomu třeba při hledání ve smrkových lesích, silně zasažených exhalacemi ze spalování uhlí, kdy se železo doslova koupalo ve slabé kyselině sírové, se i velké předměty doslova rozpadají před očima.
Železo je tak po vytažení potřeba ošetřit. U pravěkých předmětů by to měl vždy dělat odborník. Je to práce nejenom náročná, ale také poměrně nákladná. Navíc jde vždy o čas a není možno otálet, jelikož železo po vytažení ze země bez ošetření rychle reaguje se vzduchem a pokud si tak nějaký hezký předmět necháte pár roků někde v šuplíku, najdete z něho už jenom hromádku rzi. Díky náročnosti a také ceně takového ošetření se tak často můžete setkat s tím, že se prostě nekonzervují věci jako podkovy atd.
Pokud tak máte předmět, o který z uvedených důvodů nemají archeologové zájem a navíc data nálezu atd. jsou předána, není důvod, aby nebyl okrasou vaší sbírky.
Nejkrásnější železný nález na LP – Lovcích historie
Samotnou soutěž děláme proto, aby si více hledačů uvědomilo jak důležitost, tak krásu starého železa. Z tohoto důvodu zde chceme vypíchnout několik nejzajímavějších železných předmětů z jednotlivých historických období tak, jak je v Lovcích historie dělíme.
Návrhy do soutěže pište přímo do chatu. Každý hledač na LP může vložit 10 návrhů a z nich vybereme na základě hlasování až 20 předmětů, které se dostanou do soutěže o nový detektor kovů Minelab X-TERRA PRO.
Návrhy vkládejte tak jak jste zvyklí, tzn pomocí odkazů v diskuzi. Kvalifikace končí 31.7. 2024 v 23:59h. Dvacet předmětů s nejvyšším počtem hlasů půjde do finále a zároveň se je pokusíme popsat způsobem, jak to můžete vidět v textu od Hogo Fogo níže. Soutěž se vztahuje na všechny železné předměty v artefaktech od doby železné po současnost.
Uvedené tři předměty pro Vás připravil Dan (Hogo Fogo) coby příklad zajímavých kousků železa na LP včetně krátkých popisů, které dokládají, jak moc umí být železo zajímavé.
Zvláštní skupinu pozdně halštatských a laténských nožů tvoří masivní dlouhé nože – sekáče. V pozdním halštatu vytlačují a zcela nahrazují železné a bronzové meče z období staršího halštatu ve funkci sečné zbraně. Ukládány byly do dřevěných pochev a zároveň mohly být uchyceny na malém poutku vycházejícím z konce rukojeti. Sekáče se v naprosté většině vyskytují v pohřebním kontextu, avšak objevují se i výjimky v podobě nálezu na sídlištích. Hlavními oblastmi rozšíření laténských sekáčů v Evropě jsou Střední a Dolní Franky, Čechy (ve větší míře v západní části) a Horní Falc.
Jeho výskyt můžeme pozorovat také kolem alpských řek, Dunaje a od Horního Bavorska skrze Rakousko do západní části Maďarska a dále i Durynska, středního Hesenska či Saska. Zcela zásadní se jeví otázka funkce dlouhého nože-sekáče. V minulosti se touto problematikou zabývalo velké množství badatelů, avšak jejich interpretace a teorie se mnohdy do velké míry liší a tak dodnes v otázce tohoto fenoménu není jasno. G. Kossack jim přisuzuje charakter sečné zbraně, avšak poukazuje na to, že jen stěží lze rozhodnout, zda jejich primární funkce byla bojová či lovecká. Později se Kossack přiklání spíše k lovecké funkci a to především k porcování masa poražené zvěře. Ke stejnému názoru tíhne i U. Osterhaus, který rovněž odmítá bojovou a přiklání se k lovecké zbrani a možnosti porcování masa. O jisté úloze sekáče jako univerzálního nástroje uvažuje L. Pauli a A. Haffner, kdy vedle porcování masa (často nalezen v blízkosti keramických nádob) mohl sloužit po prvotní konfrontaci nepřítele s kopím k definitivnímu usmrcení.
Jednalo se o nástroj permanentní potřeby používaný v boji, zároveň však odrážel společenský status svého majitele. Bojovnost Keltů, známou z antických písemných pramenů, potvrzují mimo jiné i nálezy mečů z oblasti Čech. Na lépe prozkoumaných nekropolích tak pozorujeme značné počty bojovnických pohřbů s meči. Keltské meče byly železné, dvojbřité, o délce 70-85 cm, v mladší fázi doby laténské i přes 90 cm.
Co se týče délky mečů, u hrobových nálezů zpravidla platí, že čím vyšší byl pohřbený, tím delší byl jeho meč. Lze proto soudit, že meče byly vyráběny na individuální přání zákazníka. Výroba mečů byla samostatnou specializací. Vycházela zřejmě z mečového ingotu (hřivny). Čepel byla obvykle svařována z více částí a zpravidla alespoň jedno ostří bylo zakaleno. Podle metalografických analýz měla asi třetina mečů velmi dobrou kvalitu. Byly zjištěny jak kovářské výrobky vysloveně špatné, zhotovené z „měkkých“ svářkových želez či slabě nauhličené oceli bez jakýchkoliv stop záměrného tvrzení, tak i excelentní meče s dokonalým ocelovým břitem. V mečířské dílně pravděpodobně pracovali i specialisté na výrobu a výzdobu plechových pochev mečů. Pochvy mečů jsou často honosně zdobené a nesou symboliku, která naznačuje existenci „bojových bratrstev“.
Širočiny v raném středověku nikdy nepředstavovaly dominantní typ seker, ale vyskytovaly se pravidelně v celém průběhu tohoto období. Nejedná se o chronologicky příliš citlivé artefakty. Na Moravě jsou širočiny součástí některých bohatých bojovnických hrobů, které jsou kladeny do staršího velkomoravského horizontu. L. Galuška ve výčtu zbraní, jimiž se bojovalo v době Mojmíra, uvádí kromě bradatic s dlouhými ostny také širočiny, přičemž „...všechny byly opatřeny až 1 m dlouhým toporem, takže v rukou zručného bojovníka představovaly zbraň, s níž bylo možné postavit se i proti meči…“.
Širočiny nebyly používány pouze jako zbraně, ale především jako univerzální nástroj k opracování dřeva, porcování masa atp. Přesto, přítomnost výrazného tlouku u tohoto konkrétního kusu může naznačovat bojovou funkci sekery.
O další zajímavé funkci širočiny jako popravčího nástroje svědčí Jarlochův letopis, který k roku 1182 popisuje, jak se ke dvoru císaře Barbarossy dostavil Konrád Ota a čeští předáci, kteří se podíleli na sesazení knížete Bedřicha a nastolení Konráda Oty: „...představeni jsou císaři, jež on postrašiti chtěje, širočin veliké množství rozkázal přinésti, jakoby je chtěl dát odpraviti...“
.
když sem se před deseti lety začal přihlašovat,tak se železné kousky v katalogu objevovaly jen velmi sporadicky a železářů bylo jak šafránu.Prostě si spousta lidí nedokázala pot tou orezlou hroudou předsavit tu krásu kterou skrývá.Je to také mnohem težší do této podoby spracovat,bronzová sekera v podstatě bude krásná už po opláchnutí,když i bez jakéhokoliv zásahu bude ležet v muzeu v bedně,nic se nezmění.Ale to železo né.To po vyjmutí ze země musí být spracováno co nejříve,jinak skončíte z hromádkou rzi za poměrně krátký čas.Potřebuje i správné uložení,konzervaci a některé nedostatky se objeví až po letech.V muzeích sem ve vitrínách viděl už jen hromádky rzi a rozpadající se artefakty.A ani těch želez nebylo nikdy mnoho.Když sem před mnoha lety mluvil z archáči a muzejníky,tak sami zjišťovali,že to zastoupení předmětů ze železa,je velmi slabé.A když,tak se týkalo jen zbraní.Ale výrobky dení potřeby,nástroje dení potřeby jim chyběly.Byly sice zdokumentovány při vykopávkách,ale nedochovaly se.Proto mě tahle kategorie soutěže a propagace velmi potěšila.A zabrání tomu,co tu člověk řte poměrně často.Našel jsem to na pařezu. 
