Krása měděné mince

Numismatika zažila v posledních letech výraznou expanzi a stále častější zájem laické veřejnosti a také zaznamenala zvýšený počet zájemců především o nádherně zachovalé měděné mince. Trendem poslední doby se tak stává vyhledávání jen těch nejkrásnějších a nejkvalitnějších kusů, byť se nejedná o vzácnou ražbu. Jedná se o drobné nominály běžné v oběhu - s velkou cirkulací - proto je perfektní zachovalost vzácná. A jelikož je na numismatickém trhu perfektně zachovalých měděných ražeb nedostatek, kvalitní mince výrazně ční nad méně zachovalou vzácnější mincí. Nutno podotknout, že tato poptávka také viditelně zvýšila jejich cenu na trhu, což do jisté míry zaznamenaly i naše současné numismatické katalogy.
 
Měď (latinsky Cuprum), od jejíhož názvu je odvozena chemická zkratka Cu, je po stříbru nejznámějším mincovním kovem používaným ke zhotovování mincí a medailí. Jedná se o měkký, lesklý a načervenalý kov, který taje při teplotě 1084°C. To, čeho si však sběratelé na měděných mincích váží nejvíce, je souvislá vrstva oxidu měďného, která pozvolna běžným působením ovzduší pokrývá povrch mince - nazývá se patina. Patina má různé odstíny od tmavočervené přes čokoládovou po hnědozelenou a její barva, intenzita a složení je závislá na stáří mince a také na podmínkách, za nichž vznikala. Tedy krásná a ušlechtilá patina, která vznikala stovky let za příznivých podmínek a souvisle pokrývá celý povrch mince svým nádherným zbarvením hnědých odstínů je současně jak důkazem jedinečnosti a krásy měděné mince, tak i následně zvyšuje její sběratelskou hodnotu.

 
________________________________________
 
Nejstarší měděné mince se razily a odlévaly již ve starověku a to v 5. - 4. století před naším letopočtem, později to bylo především stříbro, které ovládlo numismatiku. První měděné ražby objevující se na našem území byly nouzové měděné groše a drobné peníze, které se razily v husitských centrech Praha a Tábor. Tyto peníze se nerazily z mědi záměrně, nýbrž z důvodu Husitských válek a nedostatku drahých kovů. Proto se místo ze stříbra jak bylo obvyklé, vyráběly z pánví, kotlů, svícnů a jiných měděných nádob. Přímé měděné peníze jsou pak početní žetony ražené od dob Ferdinanda I. (1526 - 1564). Dále se měď od středověku přidávala do mincí z hodnotného kovu. Přidání mědi do stříbra či zlata způsobilo, že výsledná slitina měla z technologického hlediska větší odolnost proti otěru a mechanickému poškození. Podíl mědi v mincích určovaly mincovní řády vydávané panovníkem, které se v průběhu dějin nejen nedodržovaly, ale navíc se postupem času vlivem zvyšování dluhů a finančních nároků vladařů ochuzovala i čistota hodnotného kovu a více peněz z ražby šlo do kapsy přímo panovníkovi. Historie nám pak dokázala, že se ochuzování mincí nevyhnulo téměř žádnému mincovnímu období a to od denárového období, přes ražby Pražských grošů až po krejcarovou měnu. Ale to už brousíme do jiné kapitoly numismatiky. Nicméně na uvedených příkladech vidíme, že měď byla od počátku mincovnictví vnímána většinou jako nehodnotný produkt vhodný k ředění podílu ušlechtilého kovu v minci a v neposlední řadě také ke zhotovování padělků. Co tedy v 18. století změnilo názor na tento kov a způsobilo, že měděná mince byla vnímána jako užitečná? Pojďme se podívat na nejznámější měděné ražby, které svou krásou a neotřelým provedením hrdě zdobí naše sbírky.

 
Vše začalo před několika staletími, přesněji v roce 1759, za vlády pokrokové panovnice Marie Terezie, která nechala zarazit první a zároveň jednu z nejznámějších mincí, která vzešla v peněžní platnost o rok později v roce 1760 v důsledku měnové reformy - měděnou Grešli.
Tímto krokem provedla do té doby nevídanou věc. Od počátku mincovnictví se totiž hodnota mince odvíjela od podílu ušlechtilého kovu v minci a najednou byla hodnota na minci pouze zobrazena. Takto vznikly na našem území kreditní peníze (Credere z lat. slova "věřit"), tedy peníze, u nichž je hodnota kovu nižší, než je na ní vyraženo. Jsou to tedy peníze, které používáme i dnes a to nejen ty, které nám cinkají v peněžence, ale také naše bankovky. Z hlediska ekonomického významu tento krok nesmírně ulehčil situaci Rakouské monarchii z hlediska možnosti ražení velkého počtu mincí díky náhozným mincovacím strojům, a zároveň jí dal šanci k nízkonákladové výrobě mincí, které by byly velké, krásné a nebylo je snadné padělat, či napodobit. Z praktického významu díky této velmi promyšlené reformě vznikaly mince naprosto nové a jedinečné, které i prostým lidem nesly jisté výhody, jakými bylo velmi snadné rozeznávání mincovního nominálu, což nebylo tak jednoduché u drobounkých mincí stříbrných. Vraťme se ale ke zmiňované Grešli. Jak vlastně název vznikl? Rozpomeňme například na názvy jako pražský groš, malý groš, grošík a Gröschl. Pokud bychom se podívali na hodnotu kovu, kterou měděný kotouček obsahuje, pak by byl naprosto bezcenný. A proto dnes známe přísloví "nestojí to za zlámanou grešli". Grešle byla naposledy ražena v roce 1782 a je poslední mincí, na níž jsou vyraženy znaky všech tří zemí Koruny České. Po ní se razily mince již jenom rakouské či uherské. Od doby Marie Terezie se měděné mince razily nejen v předním Rakousku, ale také v Sedmihradsku, Rakouském Nizozemí a italských državách. Tyto země patřily pod správu Habsburků. Mince měly v každé z těchto zemí svůj název, např. v Rakouském Nizozemí se mluví o liardech a v italských državách se krejcarům říkalo solda.
 
Jedním z nejznámějších mincovních nominálů je krejcar. Krejcar byla původně stříbrná mince, která nesla obraz orlice a dvojitého kříže, podle něhož dostala později název Kreutzer
a odtud pak český krejcar. Na našem území byl krejcar zaražen poprvé za panování Ferdinanda I. (1526-1564). Kromě krejcaru byly raženy i jeho násobky jako dvoukrejcar, desetikrejcar, třicetikrejcar a šedesátikrejcar. V počátku zavedení tolarové měny v roce 1573 krejcary na krátký čas zmizely. Znovu se objevily v oběhu až v roce 1619, kdy jej zavedli čeští stavové mincovní reformou. V období 1620-1623 za vlády Ferdinanda II., tedy v období dlouhé mince (mince s velkým obsahem nehodnotného kovu), se razily různé násobky krejcaru nízké jakosti. V tomto období se také poprvé objevují jeho díly a to půlkrejcar a čtvrtkrejcar. Po vyhlášení státního bankrotu v roce 1623 zůstal v oběhu již jen tříkrejcar, krejcar, půlkrejcar a čtvrtkrejcar. Císař Leopold I. (1657-1705) pak zavedl novinky v podobě násobků krejcaru a to šesti a patnáctikrejcar. Za vlády Marie Terezie byly raženy nominály od půlkrejcaru po třicetikrejcar a stříbrné krejcary byly nahrazeny roku 1760 při zmiňované mincovní reformě nominály měděnými spolu s měděnou grešlí.

   
Hojného počtu měděných mincí jsme se dočkali za vlády Františka II. (1792-1835), který mimo stříbrných razil také měděné mince a to od čtvrtkrejcaru po třicetikrejcar. Jeho syn, poslední český korunovaný král, Ferdinand V. (1835-1848), mezi jehož záliby patřila také numismatika, razil měděné mince v menším počtu než jeho otec.

 
V důsledku neúrody ve 40. letech 19. století vzrostly ceny potravin a byl jich velký nedostatek. Život rolníků a dělníků se výrazně zhoršil. S narůstající nespokojeností došlo v roce 1844 k prvním dělnickým nepokojům. Politická bouře byla na spadnutí, ale státní kancléřství nepodniklo žádné vstřícné reformy. Proto 13. března 1848 vypukla revoluce. Občané a studenti demonstrovali v centru Vídně a vyzvali císaře, aby povolil svobodu tisku a shromažďování. Lidé plenili obchody a stavěli barikády. Takto zhruba vypadala situace za revoluce v roce 1848. V této krušné době se dostává do oběhu měděný dvoukrejcar 1848, aby ulehčil ekonomické situaci.
 
Zastavme se ale u mincování panovníka Františka II., jehož měděné nominály se na trhu objevují jako jedny z nejčastějších z důvodu válečných událostí na počátku jeho vlády. V únoru 1809 se konference státníků za předsednictví císaře rozhodla Válčit s Napoleonem. Bojové akce začaly v dubnu povstáním tyrolských sedláků, kteří pod vedením majitele hostince Andrease Hofera vyhnali během krátké doby bavorské okupační jednotky ze země. Zajímavostí tohoto povstání z hlediska numismatiky je to, že Andreas Hofer si razil vlastní mince a to měděný jeden krejcar 1809 a stříbrný dvacetikrejcar stejného ročníku. Tyto ražby jsou ze sběratelského hlediska vzácné a to zvláště v pěkné zachovalosti.
 

 
 
Vraťme se však do Rakouska na válečné bojiště, kde byla císařova armáda rozmetána Napoleonem. Napoleon několikrát porazil rakouskou armádu v Horních Rakousích a pokračoval v tažení na Vídeň, která se po jediné noci ostřelování vzdala. V této době panoval nedostatek potravin, stoupaly ceny a lidé měli hlad. Uzavření míru zredukovalo Habsburskou říši na mocnost střední velikosti, která musela zaplatit ohromné válečné reparace, odstoupit na sto tisíc kilometrů svého území a zcela ztratila přístup k moři.
 
Po bojích s Francií byla rakouská pokladna zcela prázdná, státní dluh narostl do nezměrné výše. Papírové peníze ztrácely každým dnem na hodnotě. Ceny potravin dále stoupaly a mnohé rodiny si nemohly koupit každodenní chléb. Bylo potřeba naléhavě ozdravit státní finance. Císař proto nechal připravit finanční patent, který byl zveřejněn v roce 1811. Na jeho základě se bankocetle vyměňovaly za papírové peníze v poměru 5:1. Stát se tímto znehodnocením měny zbavil 80% svých dluhů. Toto finanční opatření označované jako státní bankrot roku 1811 mělo těžké dopady na úspory středních stavů i vysoké šlechty. V následujícím roce se začala razit měděná mince odlišného vzhledu od předchozí emise roku 1800. Jednalo se o nominály od čtvrtkrejcaru po tříkrejcar.

 
 
Jelikož nebylo možno razit plnohodnotné mince z drahých kovů, docházelo k vydávání obrovského množství mincí měděných a mincí stříbrných se zanedbatelným obsahem stříbra. Protože Františkovy mince razilo asi čtrnáct mincoven v mnohamilionových nákladech, přinášejí tyto ražby i přes vysoký stupeň technologické výroby mnoho variant v obraze a množství chyboražeb. Nicméně série nominálů, zejména těch pro dědičné země, nám ukazují, že i jednoduchost mincovního obrazu bez zbytečně složitých námětů je líbivá. Mezi vzácnější měděné mince pak patří například tlustý tříkrejcar 1799 (tlustý proto, že jeho tloušťka je 3mm, narozdíl od tříkrejcaru z roku 1800, který je o polovinu užší). Další zajímavostí tohoto panovníka je mince 1 Sol 1895 litá ze zvonoviny a vyráběná ve válečných podmínkách pro obležené město Lucemburk. I přes krajně nepříznivé podmínky pro výrobu mincí si tento odlitek z roztavených zvonů zachoval uznání i dnešní doby díky svému výtvarnému pojetí.

Pokud se vrátíme k mincím raženým pro dědičné země a to zejména k patnácti a třicetikrejcaru, zjistíme, že se svou velikostí přibližují spíše tolaru. Proto se nemůžeme divit, že se těmto mincím tehdy říkalo ševcovský tolar. Nešlo však o mince ševcovského cechu, ale pouze o posměšné přirovnání. Najdeme na nich také několik odchylek či chyboražeb, jakou je například záměna číslic letopočtu - namísto roku 1807 je vyraženo 1087. Další variantou je pak obrácené C ve slově ERBLAENDISCH.

 

Nakonec posledním panovníkem, který razil krejcary na našem území a to jak stříbrné tak měděné, byl František Josef I. (1848-1916). V prvních letech vlády tohoto panovníka se pokračovalo v ražbě mincí jeho strýce a předchůdce Ferdinanda V. Dále se čtvrtkrejcary, půlkrejcary a krejcary se razily ještě s pozdějším letopočtem a to 1816. František Josef I. byl poprvé zpodobněn na minci s letopočtem 1852, což byl dvacetikrejcar ražený v pražské a vídeňské mincovně.

 
V roce 1857 nařídil císař zavedení tzv. rakouské měny. Rakouská měna představovala 1 zlatý, který se dělil na 100 krejcarů. Tato měna platila až do roku 1892, kdy byla nahrazena měnou korunovou, která se dělila na sto haléřů. Po rozpadu Rakouska Uherska převzalo po roce 1918 tento korunový a haléřový systém i Československo. Ražba Františkových mincí probíhala v mnoha mincovnách, které se postupně uzavíraly. Pro příklad uveďme mincovny Karlsburg, Nagybánya a Praha, jež byla uzavřena 19.3.1856. Další dvě mincovny - Miláno a Benátky - byly ztraceny při válečných událostech. Františkovy tedy zůstaly jen dvě hlavní mincovny - Vídeň a Kremnica. Z výše uvedených událostí je zřejmé, že ražby z jiných mincoven než těchto dvou hlavních jsou vzácnější.

 
Drobné měděné mince půlkrejcary, které byly označovány jako 5/10 krejcaru, a dále jeden krejcar také drobnějšího vzhledu s váhou pouhé tři gramy a o průměru 19 milimetrů byly raženy od roku 1858. V roce 1860 k nim přibyl nezvykle velký čtyřkrejcar. Uherská varianta této mince nesla vyobrazení andělů s uherským znakem a byla proto lidově nazývána "čtyrák s andělíčky" a sloužila jako talisman. Zajímavostí je, že i těmto čtyřkrejcarům se říkalo ševcovské tolary stejně jako velkým měděným mincím Františka II., o kterých jsme se již zmiňovali. Poslední čistě měděnou krejcarovou mincí raženou za Habsburské vlády byl jeden krejcar ročníku 1892 a pak následovala již jen éra korun a haléřů.

Je to neuvěřitelné, ale ani měděným mincím se nevyhnulo padělání a to i přes fakt, že měď byla považována za nehodnotný kov, jak jsme již uvedli. V Rusku v 17. století se stalo padělání měděných mincí skutečnou pohromou. Objevilo se jich tehdy ohromné množství a za carevny Anny Ivanovny mělo být v oběhu dokonce stejné množství peněz falešných jako těch pravých. V průběhu 17. století bylo za padělání popraveno okolo sedmi tisíc penězokazů a dalšímu půldruhému tisíci byly useknuty ruce.
 
Měděné mince budou vždy mít nezastupitelné místo ve sbírkách českých numismatiků. Přesto, že byly drobné mince v minulosti vnímány jako téměř bezcenné, v dnešní době jsou za ně sběratelé ochotni zaplatit i tisíce korun. Tuto skutečnost můžeme přičíst stoupajícímu zájmu o numismatickou vědu. Nebo i tomu, že sbíráním mincí lze získat nejen zajímavého koníčka, ale také pocit vlastnictví něčeho vzácného, jelikož krásných měděných mincí je čím dál méně.

Robert Kurucz