Keltové, Řím a Skotsko

Tam, kde se dnes rozkládá země jménem Skotsko, se v dobách dlouho před narozením Krista, usadily keltské kmeny, o nichž nevíme téměř nic a přesto se s odkazy na jejich kulturu a tradice setkáváme na každém kroku. Římští dobyvatelé toto území označili názvem Kaledonie a takto také vešlo do dějin.

Keltské kmeny osídlovaly území dnešního Skotska v několika vlnách. První z nich, která se dá označit za protokeltskou, se do Kaledonie dostala někdy během 13. století př. Kr., dle archeologických nálezů byl tento lid identifikován jako kultura popelnicových polí. Tato kultura se usadila ve skotské nížině /Lowlands/, odkud expandovala na sever - na Vysočinu /Highlands/. Druhá z velkých migračních vln proběhla na úsvitu doby železné, pravděpodobně mezi roky 800 - 700 př. Kr. a tento nově příchozí lid byli už skuteční Keltové. Na tomto místě bych se zastavil u slova „Kelt“ a jeho původu.

Vzhledem k tomu, že samotní Keltové po sobě nezanechali žádné psané památky, (jsme odkázáni na zprávy řeckých a římských autorů, kteří se od 6. století př. Kr. začali dostávat do kontaktu s keltským etnikem.

Poprvé se s označením „Kelt“ setkáváme v 6. a 5. století př. Kr. u Řeků, kteří se zmiňují o „Keltoi“, Římané později užívají výrazu „Galli“ nebo „Celtae“ a Diodóros Sicilský, Caesar či Pausaniás uvádějí, že všechna označení jsou stejného významu. Navíc Diodóros i Caesar shodně potvrzují, že samotní Keltové se označovali jako „Celtae“. Z toho jasně vyplývá, že označení „Keltové“ je původní a tudíž keltského původu. Co se týká konkrétního významu slova „Keltoi - Celtae - Keltové“, soudí se, že vychází ze slova „skrytý“, v irštině lze doložit slovem „ceilt“ s významem „tajemství“ či „utajený“ Dle této teorie „slovo Keltoi znamená skrytý či tajný národ, což odkazuje na keltskou náboženskou zápověď zaznamenávat jejich rozsáhlé vědění písmem.

Jednu z prvních písemných zpráv o kaledonských Keltech nám zanechal řecký cestovatel a obchodník z Massalie, Pýtheas, jenž podnikl někdy během 2. pol. 4. století př. Kr., dobrodružnou cestu na sever podél břehů Západní Evropy, aby našel nové vhodné spojení pro obchod se severským jantarem.

Až do doby římské expanze jsme pak v poznání života Keltů ze severu odkázáni na hmotné prameny získané především při archeologických výkopech. V mnohém se podobali pevninským Keltům, ale přece jen měli své zvláštnosti, např. v oblasti sídel a staveb. Kromě malých usedlostí, sestávajících z několika málo chat a klasických osad či hradišť chráněných palisádou, se ve Skotsku objevují ojedinělé stavby, nikde jinde se nevyskytující. Jedná se o tzv. brochy /fon. „broky“/, okrouhlé věžovité stavby z nasucho kladených kamenů, které měli funkci sídelní i fortifikační. Po celém Skotsku se jich nachází pět set, z toho je padesát dobře zachovaných, zejména však jsou soustředěny na severu země a na ostrovech Orkneje a Shetlandy., kde se nachází nejlépe dochovaný broch na ostrově Mousa.

Největší z těchto staveb dosahovaly výšky až 15 m, v průměru měly kolem 10 m a jejich zdi byly tlusté 3-4 m. To z toho důvodu, že ve zdech byly obytné prostory, obvykle o dvou patrech a na vrcholu byl ještě ochoz pro obránce. Archeologové určili stáří těchto staveb asi na 2200 let.

Starověcí obyvatelé Skotska jsou ve světě známí jako Piktové, což pochází z lat. „Picti“ a znamená to zřejmě tolik, co „Pomalovaní lidé“. Piktové tak byli označeni od Římanů, kteří začali do Kaledonie pronikat od 1. století po Kr., za vlády císaře Vespasiána. K tomu se však ještě dostaneme. Podle dosavadních poznatků jsou kmeny, které nazýváme jako Pikty, považovány za trochu odlišnější keltský národ, jenž mluvil tzv. P-keltštinou , tj. řečí, jež se oddělila z prostředí pevninských Keltů a později zanikla. Druhou skupinou keltských jazyků je tzv. Q-keltština, ze které se vyvinula dnešní skotská gaelština či irština. Na dávný keltský jazyk odkazují především místní jména, hlavně ve Středním a Severním Skotsku.

Piktové sami se nazývali Priteni a tady je zajímavé podotknout, že ve velšských textech je tento národ označován jako Pretani. Přitom slovem Pretani byli antickými autory nazýváni obyvatelé Pretanských ostrovů, které nebyly ničím jiným, než ostrovy britskými. Jak začíná být patrné, ze zkomoleného jména Pretanů se vyvinulo latinské označení pro ostrovany, tj. Brittones - Britonové.

Mám-li se zmínit o společenské struktuře, pak nezbývá než konstatovat, že se v podstatě shodovala se sociálním rozvrstvením v Galii.

Každý, z necelé dvacítky kmenů na území Kaledonie, měl vlastní aristokracii, verbovanou především z řad válečníků - tento status quo přetrval až do středověku, kdy byly šlechtické tituly udělovány za zásluhy a činy, nikoliv podle množství majetku - a samostatnou, nejvyšší, sociální třídou byli kněží, druidové. Jak se dá v pozdějších dobách vyrozumět z římských spisů, byl v případě ohrožení svobody zvolen mezi všemi kmenovými králi velekrál, který pakl vedl obranu země.

„Nejlépe“ zdokumentovaným obdobím skotského starověku je bezesporu doba římská, kdy docházelo k pokusům o násilné připojení Kaledonie k říši. Jak už jsem se zmínil, první snahy o průnik na sever byly podniknuty za vlády císaře Vespasiána z rodu Fláviů, respektive za místodržitelství Gnaea Julia Agricoly v Británii. Agricola v ostrovní zemi působil jako guvernér v letech 77 - 84 po Kr. a během této doby zaznamenal značné vojenské úspěchy právě při výbojích v Kaledonii. Po dobu své vlády nad Británií potlačil vzpouru na území dnešního Walesu, obeplul celou Británii, čímž prokázal, že je ostrovem a se svými legiemi postoupil daleko na území Kaledonie,až do dnešního Aberdeenshire na severovýchodě Skotska.

Roku 80 po Kr. dosáhl s armádou 20 000 mužů řeky Tay a následujícího roku nechal vybudovat řetěz dvaceti pevností mezi zálivy řek Forth a Clyde. Za touto pomyslnou dělící čárou se už rozprostírala „divoká“ Kaledonie, o jejíchž obyvatelích Římané psali jako o divokých a barbarských lidech, kteří bojují nazí a pomalovaní neznajíce žádnou kulturu. Opak byl však pravdou. Piktové byli na značně vysoké kulturní úrovni a některé nálezy jejich kování či šperků z drahých kovů patří k nejkrásnějším v keltském umění. Pozoruhodné jsou také tzv. piktské kameny, což jsou umně zdobené kamenné stély, s vyobrazeními různých dekorativních, mnohdy složitých vzorů, velice realistický obrazy zvířat a ojediněle se zde objevují i spodobnění lidí. Stejně tak pochybné se jeví tvrzení, že Piktové bojovali úplně nazí. Je sice znám případ, kdy keltští válečníci bojovali jak je bůh stvořil, jen se zbraněmi a nákrčníkem, ale to se nejednalo o projev nekulturnosti, nýbrž o náboženské a rituální důvody. Tito bojovníci se nazývali Gaesatové /kopiníci/ a někteří antičtí autoři je zaměňovali za samostatný kmen. Je tedy možné, že se tito Gaesatové objevovali i v řadách Piktů, ale vzhledem k podnebí jaké ve skotsku panuje, je nahost celé armády téměř vyloučená.
V roce 82 po Kr. se Agricola vrací na jih Skotska, aby potlačil vzpouru kmene Novantů, ale hned příští rok už zase pochoduje na sever v doprovodu legií. Během celé cesty museli vojáci čelit výpadům Piktů, kteří pochopitelně nechtěli svoji svobodu vydal zadarmo. To také byl jeden z důvodů,proč Římané šířili o Piktech zvěsti typu „jsou to barbaři divočejší než zvířata“ etc. Skutečnost byla taková, že se nechtěli podvolit tzv. pax Romana - římskému míru, který byl vždy výhodný jen pro jednu stranu. Zároveň se ale vyhýbali přímému kontaktu v bitvě, jelikož si byli vědomi, že takovou mašinerii, jakou byla římská armáda, lze jen těžko zastavit natož ji porazit.

K rozhodné bitvě však přece jen došlo. Bylo to pravděpodobně roku 83 či 84 po Kr., kdy se Římané dostali na samý sever dnešního Aberdeenshire, na místo, o němž se Tacitus zmiňuje jako o Mons Graupius. Zde se střetlo 30 000 Kaledonců vedených náčelníkem Calgacem s Agricolovými legiemi. Calgacos se se svými druhy pokusil vpadnout Římanům do týlu a prorazit tak jejich řady, ale naneštěstí byli obklíčeni římskou jízdou, která v jejich řadách způsobila masakr. Zatím, co římské ztráty byly mizivé - jen 360 mužů - Calgacos v boji ztratil na 10 000 bojovníků. To však nezabránilo v pokračování partizánské války. Jedním z důvodů velkých ztrát byla nepraktická keltská výzbroj, skládající se z dlouhého těžkého meče a malého kruhového štítu, které byly proti malým ostrým mečům a velkým štítům legionářů málo účinné.

Krátce po porážce Piktů, když Agricola plánoval úplné porobení Vysočiny a invazi do Irska, byl z Británie odvolán císařem Domitianem a spolu s jednou legií převelen na Dunaj, kde začalo docházet k nepokojům. Roku 87 došlo k úplné evakuaci z Kaledonie, jelikož se situace stala pro Římany neudržitelnou a tak se museli stáhnout. Římské pevnosti byly opuštěny dřív, než byly dokončeny - typickým příkladem je tábor Pinnata Castra v Inchtuthill pro 5000 mužů. Na místo guvernéra byl dosazen Sallustius Lucullus, ale jeho schopnosti zdaleka nedosahovaly Agricolovy úrovně.

Dalším zlomovým okamžikem v dějinách konfliktů mezi Římem a Kaledonci byl rok 122, kdy dal císař Hadrianus pokyn k zabezpečení severní hranice. Přibližně mezi dnešními městy Carlisle a Newcastle upon Tyne byla napříč zemí vybudována mohutná zeď - Hadriánův val. Stavba byla započata za místodržitelství Platoria Nepa, který na práce nasadil II, VI a XX legii, které zeď budovaly celých šest let. Avšak výsledek byl grandiózní. Od zálivu k zálivu, celkem 117 km se táhla zeď včetně ochozu 6,5 m vysoká, s mocností 3 m a před zdí samou byl vyhlouben příkop 9m široký. Na každé římské míli /1,6 km/ stála pevnost a mezi každou pevností byla na půli cesty ještě malá strážní pevnůstka s posádkou 500 mužů. Na celém opevnění sloužilo na 20 000 legionářů ze všech koutů impéria. Tato stavba skutečně pomohla na nějaký čas zajistit hranici a především chránit římské území před malými přepadovými skupinami ze severu.

O necelých dvacet let později, roku 140, se Římanům podařilo posunout hranici více na sever, a tak přikročili k dalšímu zabezpečování. Tentokrát to bylo mezi zálivy Forth a Clyde, a jelikož císařem byl Antoninus Pius, val nesl analogicky jeho jméno. Budování tohoto obraného valu trvalo dva roky a nebyl zdaleka tak monumentální jako ten Hadriánův. Celkem měřil 59 km, bylo zde použito méně kamene, spíš se využívalo hliněných valů zajištěných dřevěnou palisádou a mezi původních šest velkých pevností byly postupně doplněny další malé - každá na jedné míli. Stavba byla prováděna pod dohledem guvernéra Quinta Lollia Urbica.

Vybudování Antoninova valu ovšem nepřineslo očekávaný efekt. již roku 154 byl dobyt Kaledonci a Římané byli vytlačeni za Hadriánův val. Po nějaké době se zase vrátili, ale byli opět vypuzeni, a tak se nakonec hranice stabilizovala roku 196 na Hadriánově valu. Vše, co bylo za ním, bylo svobodné a pro Řím navždy ztraceno.

Posledním, kdo se zmohl na větší vojenskou akci za limitem, byl císař Septimius Severus, který v letech 208 - 210 pronikl, podobně jako Agricola, hluboko do srdce Kaledonie, ale zde žádnou bitvu nevybojoval a brzy byl donucen uzavřít s Kaledonci mír a stáhnout se zpět za zeď.

Během 4. století do Kaledonie začaly proudit kmeny irských Keltů, kteří byli nazýváni Scoti a postupně ovládli západní pobřeží. Roku 367 se spojili s Pikty a společně se pak vydali na jih. Dobyli Hadriánův val, vpadli do Anglie, kde zničili mnoho římských sídel a pevností a dokonce vyplenili i Londýn. S kořistí se pak vrátili zpět do Skotska, kde byli v bezpečí - ovšem nic vážného by jim zřejmě nehrozilo ani na jih od Hadriánova valu. Římské impérium mělo stále více potíží a celou situaci silně nezvládalo. Vše vyvrcholilo roku 410, kdy byly staženy všechny vojenské jednotky z Británie a Hadriánův val tak zůstal opuštěn.

Na svobodném území Kaledonie postupně vykrystalizovala dvě mocná království, skotská Dalriada a piktský Pentland či Pictland. Tyto dvě země se roku nakonec roku 844 spojily pod jedním králem, Kennethem I. MacAlpinem, který je pak vedl do boje proti novým vetřelcům, germánským Sasům, Dánům a Norům. Ale to už je jiná kapitola dějin...

Bobanx + internet

Artefakty z této doby můžete hledat pomocí našich detektorů kovu.