Kde se ukrývají pirátské poklady?

Zpocení muži vyhazují lopatami písek z jámy, vzduch se tetelí horkem a palmy vrhají jen nepatrné stíny. Kolem se vlní oceán. Náhle zaskřípe kov o kov, muži zvýší úsilí a za chvíli vytahují na břeh těžkou okovanou bednu. Rána krumpáčem urazí zrezivělý zámek, víko je odklopeno a muži noří ruce až po lokty do zlata a briliantů. Nevadí jim, že cennosti kdysi potřísnila krev pirátských obětí. Našli přece poklad!

Podobné dobrodružství prožil v duchu snad každý ze čtenářů slavného románu Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů, vydaného poprvé roku 1883. Hrdinové tohoto příběhu, mladý Jim Hawkins, jednonohý pirát John Silver nebo pomatený „strážce pokladu“ Ben Gunn jsou vymyšlení, Ostrov kostlivců, kde ukryl svůj poklad kapitán Flint, však existuje. Na pirátské mapě. Nenakreslil ji neexistující kapitán Flint, ale údajně skutečný pirát – William Kidd.

Smolný úlovek kapitána Kidda

I když se o kapitánu Kiddovi vyprávějí mnohé děsivé historky, nebyl krvelačným ani příliš úspěšným pirátem. V roce 1695 podepisuje v Londýně korzárskou smlouvu, která ho opravňuje zmocnit se kterékoliv pirátské nebo francouzské lodi, plující v mezinárodních vodách.
Až v lednu roku 1698 se mu však daří první pořádný lup, když v Indickém oceánu přepadá arménskou loď Quedagh Merchant, která pluje z indické Kalkaty s nákladem vzácných látek, zlata, stříbra, diamantů a dalšího zboží. Příliš se mu to ale nevyplácí. Loď je sice vybavena francouzským průvodním listem, ale ve skutečnosti patří skupině vlivných arménských kupců, kteří si to nenechávají líbit a stěžují si až u samotného indického panovníka, Velkého mogula Aurangzeba. Vzniklý skandál pak výrazně ohrožuje obchodní zájmy Angličanů v Indii a tak je Kidd prohlášen „pirátem mimo zákon“.
Na ukořistěné lodi poté doplouvá do Karibského moře a u ostrova Catalina nedaleko haitského pobřeží ji údajně potápí. Někde poblíž pak, podle svého tvrzení, ukrývá větší část uloupených cenností. V té době už sice ví, že je hledaným psancem, netuší však, do jak složité hry se zapletl. Zřejmě se chce nějak obhájit, a tak se vydává do tehdy anglického New Yorku. Zakotvil přitom u Gardinerova ostrova poblíž Long Islandu, kde jeho lidé zakopávají zbytek cenností. Tento poklad je však brzy objeven. Kidda zatýkají, převážejí do Anglie a roku 1701 věší.

„Zasypu zlatem Londýn!“

Říká se, že po vyslechnutí rozsudku řekl Kidd soudcům: „Vím o fantastickém pokladu: nechte mě naživu a já vám povím, kde je.“ Prý také volal: „Mám dost zlata, abych jím zasypal Londýn!“ Jenže kde to zlato je?
Po Kiddově smrti se vyrojily desítky „pravých“ map a návodů, poklad však podle nich nikdy nalezen nebyl. Až ve 20. století se objevuje člověk, anglický advokát a sběratel starožitností Hubert Palmer, který tvrdí, že narazil na skutečnou stopu. Mezi lety 1929 – 1934 prý koupil několik předmětů, které kdysi patřívaly Williamu Kiddovi: dubový stůl, dvě truhly a pouzdro na šití.
Ve všech jsou důmyslně maskované úkryty a v nich několik pergamenů s mapami ostrova, označeného jako Skeleton Island (Ostrov kostlivců). Na jedné z map jsou i dva křížky, vyznačující místa s ukrytými poklady. Nejpodrobnější mapa dokonce obsahuje údaje o zeměpisné šířce a délce ostrova, jenž má ležet kdesi v čínských mořích.
Vybaven těmito údaji začíná Hubert Palmer plánovat výpravu. Jenže vypukla válka a necelé dva roky po ní Palmer umírá.

Našli poklad Japonci?

Mapy zdědila Palmerova hospodyně Elisabeth Dicková, která je roku 1950 (prý za příslib půlky pokladu) poskytla dvěma Angličanům, Taylorovi a Shepherdovi. Ti se problému chápou vědecky. Protože na souřadnicích z údajné Kiddovy mapy žádný ostrov neleží, nechávají si tedy spočítat možnou odchylku astrolábu, přístroje, který Kidd stejně jako jiní kapitáni na konci 17. století používal k navigaci. Získávají tak přibližný rozsah oblasti, v níž by se měl Kiddův ostrov nacházet.
Následné pátrání v mapách jim pak přináší objev malého ostrůvku ve Východočínském moři, který by mohl jako hledaná skrýš připadat v úvahu. Sehnali peníze, posádku i loď, jenže ta se naneštěstí pár dní po vyplutí potopila. Angličané se sice i s celou posádkou zachránili, z výpravy však sešlo.
V roce 1956 (podle jiných pramenů 1952) zveřejnil japonský tisk senzační zprávu, podle níž byl poklad kapitána Kidda objeven na ostrůvku Jokoate, jižně od Japonska! Výprava, financovaná Masahirem Nagašimou, tam prý našla jeskyni plnou stříbrných prutů a beden s penězi. Nagašima údajně poklad prodal státu, víc už se o něm nepsalo. Je tu ale jeden háček. Podle dostupných údajů William Kidd nikdy v čínských mořích nebyl!

Křik mrtvé dívky

Není-li Kiddův poklad vymyšlený, kde ho tedy máme hledat?
Nejpravděpodobnější je, že cennosti stále leží někde pod pískem karibského ostrova Anguilla, kde Kidd cestou do New Yorku prokazatelně přistál, nebo ve vraku samotné lodi Quedagh Merchant u ostrova Cataliny. Mluví se také o souostroví Selvagens u Madeiry, o ostrově Isla del Maiz u nikaragujského pobřeží nebo o bahamském ostrově West Caicos. Kiddovi se někdy připisuje i tajemná Jáma pokladů na Oak Islandu u pobřeží Nového Skotska.
Na ostrově Cape Sable u téhož pobřeží se prý vypráví o podivných zvucích, které tam údajně doléhají z nedalekého ostrůvku Hannah. Prý je to křik nevinné dívky, kterou „krvelačný kapitán Kidd“ nechal zavraždit a zakopat spolu s pokladem. To však piráti, v rozporu s obecným míněním, obvykle nedělali.
Chceme-li, můžeme věřit i pověsti o tajemném Skull Islandu (Ostrově lebky) kdesi v Karibiku. Je prý to ostrůvek ve tvaru lidské lebky, obklopený pásem plovoucích chaluh. Mnozí piráti prý na něm zakopali své poklady – včetně Williama Kidda. Třeba nás k němu dovede šifra, kterou Kidd údajně propašoval z vězení své ženě Sáře: 443106818. Lepší stopa zatím není k dispozici.

Rafinovaná Jáma pokladů

Oak Island (Ostrově dubů) je ostrůvek u pobřeží kanadské provincie Nové Skotsko, porostlý kdysi mohutnými červenými duby, které mu daly jméno. Pod jedním z nich nachází roku 1795 farmářský synek Daniel McGinnis záhadnou prohlubeň. Sedřený pahýl větve, trčící nad ní, prozrazuje, že na něm kdysi viselo něco hodně těžkého. McGinnis usoudil, že prohlubeň je zasypaná jáma, ve které je jistě ukryt pirátský poklad. Druhý den už se na Oak Islandu ohání krumpáčem a spolu s ním i dva jeho přátelé. Mladíci netuší, do jak velkého „krajíce“ se zakousli. O mnoho let později dostává jáma přezdívku Money Pit – Jáma pokladů.
Během dalších dvou staletí proryli nejrůznější hledači pokladů okolí jámy doslova jako krtci, někdy plánovitě, ale častěji spíše chaoticky. V jámě samotné postupně odkryli řadu přepážek z dubového dřeva, pod nimiž se měly skrývat bedny s pokladem. Kopání však znesnadňovala spodní voda, která do jámy neustále natékala.
Časem se zjistilo, že jde o rafinovaný způsob zabezpečení. Podzemní kanály spojují Jámu pokladů s několika místy na pobřeží, odkud do ní důmyslnou sítí drenážních kanálků přitéká voda z moře. Kanály se proto nikdy nepodařilo zcela ucpat ani přerušit.
 
Kopete hlouběji!

Co se na Oak Islandu dosud našlo? Například kámen s nápisem „o 10 stop níže jsou ukryty dva miliony liber“, drobný útržek pergamenu s písmeny „vi“, „ui“ a nebo „wi“, kovová píšťalka, porcelánové střepy a hromada kameninových lahví. Dále nejrůznější kusy dřeva, cementu, dřevěného uhlí a mosazi, spousta rohoží z kokosových vláken, ručně kovaný hřebík, staré boty, rezavé nůžky nebo zvláštní kámen srdcovitého tvaru.
Z cenností se našlo jen pár zlatých článků z řetízku a jediná mince, zlatý španělský dublon z roku 1713. Radiouhlíková analýza kusu vzácného tropického kampeškového dřeva, získaného z vrtu roku 1967 prokázala, že se dřevo ocitlo v zemi někdy mezi lety 1490 – 1660.
V roce 1971 byla v hloubce 70 m pod Oak Islandem objevena zatopená podzemní dutina, do níž výzkumníci spustili televizní kameru. Nabídla jim prý pohled na tři truhlice ukryté v komoře vyložené dřevem a také, věřte – nevěřte, na čísi takřka neporušenou mrtvolu!

Je to falešná stopa?

Systém podzemních kanálů na Oak Islandu je nepochybně dílem schopného inženýra a jeho budování trvalo jistě velice dlouho. Mohli něco podobného postavit piráti?
Nepřímé důkazy prý ukazují na osobu Williama Kidda, který však tolik času neměl. Říká se také, že by Jáma pokladů mohla být velkým „pirátským trezorem“ nebo že je tu ukryta kořist, získaná britskými vojáky při vyplenění Havany v roce 1762. Podle jiného názoru zakopali na ostrově své cennosti námořníci ze zbloudilé španělské galeony.
Existují i dobrodružnější hypotézy, podle nichž je na Oak Islandu ukryt poklad starých Vikingů, Inků nebo Mayů, případně zlato z majetku rytířského řádu templářů, zrušeného ve 14. století.
Nelze pominout ani teorii o falešné stopě. Zlatá jáma podle ní mohla být jen návnadou. Poklady prý sice na Ostrově dubů byly, ale v jiných skrýších, které už mohou být dávno prázdné. Kope se tu ale dodnes.

Záhadný kryptogram La Buse

„Najděte můj poklad, jestli porozumíte!“ Tato slova prý vykřikl 7. července 1730 zpod šibenice na ostrově Bourbon (dnes Réunion) francouzský pirát Olivier Levasseur, přezdívaný La Buse. Do přihlížejícího davu přitom hodil papír s dvanáctiřádkovou šifrovanou zprávou, obsahující klíč k nalezení obrovského pokladu.
La Buse se ho zmocnil v roce 1721 na portugalské lodi Nossa Senhora do Cabo. Šlo o šperky, perly, zlato, stříbro, drahý nábytek, látky a kultovní náčiní, které s sebou vezli indický místokrál Ericeira a arcibiskup z Goy. Zprávy o tom, co La Buse dělal mezi lety 1721 – 1729 se značně rozcházejí. Možná využil amnestie pro piráty, vyhlášené francouzským králem a část pokladu vrátil, možná ne… Nějaký čas se prý živil na Madagaskaru jako lodivod. V roce 1729 však byl jako bývalý pirát zajat a postaven před soud. Měl tedy skoro osm let na to, aby své cennosti dobře ukryl. Ale kde?
Tajemný La Buseho kryptogram s návodem se ztratil, a tak se uvažovalo o ostrovech Mauritius, Réunion nebo Rodriguez v Maskarénách, o ostrově Sainte Marie u Madagaskaru nebo o seychelském ostrově Frigate. Jisté nepřímé důkazy však prý svědčí o tom, že La Buse svou skrýš nejpravděpodobněji vybudoval na největším ostrově Seychel, Mahé.
 
Kostry na pláži

V roce 1923 odkrývá neobvykle nízký odliv na pláži Beau Vallon (nebo Bel Ombre) na ostrově Mahé řádku balvanů s rytinami hadů, koní, psů a lidí, klíčové dírky a „hledícího oka“. Kamenů si povšimla majitelka blízkých pozemků Rose Savyová a začíná se pídit po jejich významu. V té době se také po dvou stoletích odkudsi vynořila šifrovaná listina, označovaná za La Buseho kryptogram a čtyři další související dokumenty.
Kryptogram se nakonec daří rozluštit. Získaný text sice nedává valný smysl, zdál se však mít cosi společného s právě podivnými znaky na pláži. Paní Savyová tam proto nechá kopat. Vykopávky ale odhalují jen tři lidské kostry. Jedna z nich leží volně, dva mrtví jsou pohřbeni v rakvích. Oba kdysi nosili v levém uchu zlatý kroužek a tak se soudí, že jde o piráty. Nic víc se na pláži nenašlo.
V roce 1949 se přijíždí na Mahé zotavit bývalý britský voják Reginald Cruise-Wilkins. Seznámuje se s paní Savyovou a jejím prostřednictvím i se záhadou kamenů a pirátského pokladu. Rozhodl se, že ho najde, zakusuje se do problému s urputností anglického buldoka a věnoval jeho řešení celý zbytek svého života.

Příliš vzdělaný pirát

Po důkladném studiu starých listin dosívá Cruise-Wilkins k názoru, že jejich pisatel musel být dobře obeznámen s řeckým bájeslovím. Právě odkazy na mytologické příběhy, které se v listinách hojně nacházejí, měly hledači ukázat cestu k pokladu. Cruise-Wilkinse dovádějí kombinace různých údajů nejprve na pláž za jeho bungalovem, kde najatí dělníci vykopali sochu ženy, kterou pokládá za bohyni Andromedu.
Na jednom z kopců ve vnitrozemí zas pro změnu nachází kostru koně, symbolizující prý Pegase a poblíž zvláštní balvan pokrytý rytými znaky ve tvaru písmene V. Je jich dvanáct, což zarputilému hledači připomíná báji o Héraklovi a dvanácti úkolech, které tento silák splnil pro mykénského krále Eurysthea.
Cruise-Wilkins usoudil, že La Buse zašifroval cestu za svým pokladem s pomocí skrytých vodítek, odkazujících na jednotlivé Héraklovy úkoly. Tato vodítka navíc musí být nalezena ve správném pořadí. Začíná je hledat a dokonce i nacházet – kosti vepře, býčí roh, opracované kameny a různé rytiny.
Hledání trvalo řadu let a skončilo na téže pláži, kde byla kdysi nalezena socha „bohyně Andromedy“. Jižně od ní se Cruise-Wikinsovi podařilo objevit špatně přístupné podmořské jeskyně. Je přesvědčen, že La Buse v nich ukryl svůj poklad za pomoci kolmé šachty, jejíž maskovaný vchod se nachází někde pod mořskou hladinou. Na jeho hledání však už nemá ani peníze, ani dost sil.

Pár stop od pokladu!

Reginald Cruise-Wilkins umírá v roce 1977, aniž našel jediné zlaté zrnko. Nechal se příliš unést svou fantazií? Jeho syn John si to zřejmě nemyslí a nemyslí si to ani Robert Grafe, který přijel na ostrov Mahé v roce 1984.
Nejprve pátral po pokladu spolu s Johnem Cruise-Wilkinsem a roku 2003 se pustil do hledání na vlastní pěst, a to na pláži, kde kdysi Reginald Cruise-Wilkins objevil jednu z nejzajímavějších indicií, kostku domina značenou šesti a dvěma oky.
V La Buseho dokumentech je údajně právě číslo 62 zmiňováno jako klíčový úhel, který by měl vést ke skutečnému úkrytu. Robert Grafe také objevuje v okolních skalách a na různých kamenech soustavu jamek, odrážející prý konstelaci hvězd, zmiňovanou v jednom z dochovaných dokumentů. Grafeho dělníci se pak za pomoci sacího bagru začínají pod čárou přílivu dobývat do údajné chodby, která je má dovést do La Buseho pokladnice. Koncem roku 2004 se však náhle propadá její strop a práce jsou přerušeny. K pokladu přitom, podle Grafeho tvrzení, chybí „jenom pár stop“.
Co bylo dál, není známo. Poklad však zcela jistě nebyl nalezen.
Není to žádný div. O mnoha pirátských pokladech máme daleko přesnější údaje, a přesto dosud nebyly objeveny. Ty nejslavnější leží na tichomořském Kokosovém ostrově.

Tajemství Kokosového ostrova

Malý a osamělý Kokosový ostrov (Isla de Coco) patří Kostarice, od jejichž břehů je vzdálen 550 kilometrů. Je to ostrov vulkanického původu a strmých svahů, prošpikovaný jeskyněmi a roklemi a porostlý neprostupnou tropickou vegetací.
Vládne na něm nepříjemně vlhké a horké klima, ve kterém se daří obtížnému hmyzu. Lidé tu nikdy nežili. Jsou tu však prameny sladké vody a tak býval ostrov oblíbenou zastávkou velrybářů i nejrůznějších dobrodruhů.
Předpokládá se, že jsou zde na různých místech ukryty nejméně tři velké pirátské poklady. Svou kořist tu měl koncem 17. století zakopat korzár Edward Davis a v roce 1819 i pirát Benito Bonito. Nejslavnějším zdejším pokladem je však tzv. limský poklad, který roku 1821 na ostrově ukryli námořníci z lodi Mary Dear skotského kapitána Williama Thompsona.

Zlato z katedrály

Thompsonovu loď si vybrali španělští obchodníci a duchovní peruánského města Limy, aby zachránili své peníze a také chrámový poklad před blížícími se oddíly jihoamerických bojovníků za nezávislost. Oním chrámovým pokladem byla udivující směs bohoslužebných a uměleckých předmětů ze zlata a stříbra zdobeného drahokamy, nashromážděná v limské katedrále za tři století její existence. Mezi klenoty vynikala zejména dvoumetrová socha Panny Marie z ryzího zlata.
William Thompson, pokládaný v Limě za spolehlivého a schopného obchodníka, se svým nákladem úspěšně vyplul z obléhaného přístavu Callao. Pak však on i jeho posádka podlehli zlatému mámení, povraždili nevelký španělský doprovod a vydali se k opuštěnému Kokosovému ostrovu, kde poklad zakopali, prý ve 12 velkých truhlách.
Do dnešních dnů ho hledaly více než tři stovky expedic z celého světa! 

Nalezený a znovu ztracený

Thompson a jeho lidé měli smůlu, padli do španělského zajetí. Posádka byla bez milosti popravena, jen Thompsona a prvního důstojníka Jamese Forbese Španělé ušetřili, pod podmínkou, že je dovedou k pokladu. Vypráví se, doloženo to ovšem není, že oba muži skutečně dopluli se španělskými vojáky až na Kokosový ostrov, tam jim však utekli do džungle. Půl roku prožili na ostrově, než je zachránili velrybáři. Nemocný Forbes prý brzy na to zemřel.
William Thompson se usadil na Newfoundlandu, ale protože byl zcela bez prostředků, nikdy se už na Kokosový ostrov nevrátil. Roku 1845, těsně před smrtí, však svěřil své tajemství námořníku Johnu Keatingovi. Tomu se záhy podařilo vystrojit výpravu a doplout na Kokosový ostrov, kde se spolu s blízkým přítelem Boagem a mapou nakreslenou podle Thompsonových instrukcí vydali hledat poklad.
Prý ho skutečně našli, v dobře maskované jeskyni. Nemohli ho však odnést – posádka jejich lodi totiž o ničem nevěděla, cosi však přece jen tušila. Protože se s nikým nechtěli dělit, vzali si Keating a Boag pro začátek jen pár hrstí mincí,  jenže neopatrný Boag se námořníkům pchlubil. Ti se na oba muže vrhli jako sršni a hrozili, že z nich jejich tajemství vypáčí třeba násilím.
Keatingovi s Boagem nezbylo, než utéci do džungle a počkat, dokud jejich loď neodplula. Co bylo dál, je zahaleno tajemstvím. Když po nějaké době u Kokosového ostrova přistála jiná loď, našla jen jednoho muže, Johna Keatinga. Boag se prý utopil v moři, ale málokdo tomu věří. Spíše se předpokládá, že Boagovy pozůstatky dodnes dělají mlčenlivou společnost zlaté Panně Marii z Limy.

Každá mapa je jiná!

John Keating se na Kokosový ostrov údajně ještě jednou nebo dvakrát s úspěchem vrátil, pořídil si pár domů a koupil také škuner. Kde na to vzal, nikomu neřekl.
Když se škunerem v roce 1868 ztroskotal, život mu zachránil jeho důstojník Nicholas Fitzgerald. Keating se mu odměnil tím, že mu dal informace o „zlaté jeskyni“. Jiné dokumenty zdědila po Keatingově smrti jeho mladá žena a vyskytli se i další lidé, kteří tvrdili, že jim John Keating sdělil důležité podrobnosti o pokladu z Limy.
Potíž je v tom, že dokumenty i výpovědi spolu nijak nesouvisejí a v řadě podstatných detailů si dokonce protiřečí. Jedna od druhé se liší i všechny „originální“ Keatingovy mapy, které šly z ruky do ruky, dědily se, prodávaly a čile tak měnily majitele. Chtěl snad Keating někoho zmást? Nebo si jen nepamatoval?

Neúspěch guvernéra

V roce 1894 připlul na Kokosový ostrov německý dobrodruh August Gissler se skupinou osadníků, aby se jej pokusili kolonizovat. Gissler byl tehdy čerstvým kostarickým občanem a dokonce získal titul „První guvernér Kokosového ostrova“. Obdržel i koncesi na kopání s tím, že dostane celé dvě třetiny každého pokladu, který najde. Zatímco ostatní osadníci po třech letech prokletý a k životu nevhodný ostrov opustili, Gissler se ženou a sluhou zůstali.
Mezitím se na ostrově střídaly další a další výpravy hledačů pokladů, kterým kostarická vláda vydávala povolení jako na běžícím pásu. V roce 1897 zakotvily u ostrova dokonce dvě britské válečné lodi. Tři stovky námořníků, kterým velel admirál St. Leger Bury Palliser, doslova přeoraly dostupné části ostrova výbušninou, ale nenašly nic. A to měl Palliser důvěryhodné informace od jistého George Haffnera, který prý limský poklad v jeho úkrytu na vlastní oči viděl!
Palliser později odešel z armády a na Kokosový ostrov se vydal ještě dvakrát, k malé radosti Augusta Gisslera. Potřetí, roku 1904, dokonce bez povolení kostarických úřadů. Na ostrově se tehdy sešly hned dvě výpravy a dynamitem se nešetřilo. Soupeření konkurentů vyvrcholilo smrtí jednoho z hledačů při explozi nálože. Opět se však nic nenašlo.
V roce 1914 opustil Kokosový ostrov i zklamaný August Gissler. Za dlouhých 20 let našel na ostrově jen jednu jedinou minci, zlatý dublon z roku 1788.

Nebezpečná jeskyně

„Kokosovému mámení“ podléhali i slavní lidé. V roce 1926 pobyl na ostrově 17 dní známý anglický automobilový závodník sir Malcolm Campbell, vybavený instrukcemi od Nicholase Fitzgeralda a také poučením od jisté věštkyně. Není divu, že ho zcela pohltila tajemná atmosféra ostrova. Ve své knize Mé největší dobrodružství popisuje několik podivných nočních příhod, kdy jeho pes hystericky štěkal a nebyl k utišení a jemu se zdálo, že ho z hloubi tropického lesa „kdosi“ pozoruje. Pirátské poklady však Campbell neobjevil.
Roku 1929 našel kapitán Tomy Mangell na pobřeží ostrova jeskyni, přístupnou jen za odlivu, a začal v ní kopat. Nedlouho poté, kdy jeho krumpáč narazil na „cosi tvrdého“, vhrnul se do jeskyně příliv a Mangell se málem utopil. Na podezřelé místo se ze strachu o svůj život už nikdy nevrátil.
Jeho informace údajně využil v roce 1931 belgický dobrodruh Petrus Bergmans, který prý v zálivu poblíž Mangellovy jeskyně našel asi půlmetrovou zlatou sošku madony a snad i další předměty, které podle svého tvrzení prodal newyorským překupníkům za 11 000 dolarů. V roce 1933 se o údajných Bergmansových pokladech dozvěděli společníci britské hledačské společnosti Treasury Recovery a vzali dobrodruha znovu na Kokosový ostrov. K pokladu je ale nedovedl. Buď nechtěl nebo bylo jeho vyprávění do puntíku vymyšlené!

Přízrak Jamese Forbese

Roku 1939 se ve Spojených státech zjevil „přízrak Jamese Forbese“, muž shodného jména, jaké měl první důstojník Thompsonovy Mary Dear. Tvrdil, že je vnukem spolupachatele krádeže limského pokladu, který prý nezahynul, ale dožil svůj život v Kalifornii. Dokonce měl originální mapku se zakreslenou polohou pokladu, který měl být ukryt na pláži zálivu Chatham, těsně pod čárou přílivu, ve skrýši pod plochým kamenem, označeným rytinou kotvy.
James Forbes sehnal společníky, pak však náhle zemřel. Pátrání se ujal jeho syn a údajný lupičův pravnuk, také James. Při své druhé výpravě, na jaře roku 1940, objevil v písku kámen s rytinou šípu a písmenem „K“, ale nic jiného. Nedlouho poté prý členové výpravy propadli skepsi a z Kokosového ostrova odpluli. Zvláštní je, že Forbes se na ostrov ještě minimálně třikrát vrátil, naposledy v roce 1951. Byl opravdu tak vytrvalým pátračem nebo Thompsonův poklad našel a potají po částech odvozil, kostarickým úřadům přímo pod nosem?
Oficiálně objevili Forbesovi muži na ostrově jen několik článků přepychového zlatého řetězu.

Utajená vražda

Roku 1962 přibyli do krvavého seznamu obětí Kokosového ostrova další mrtví. Francouzský novinář Jean Portell a spisovatel Claude Challes se při hledání pokladu utopili v zálivu Chatham pod převráceným člunem.
Jiné Francouze tato událost nijak zvlášť nezkrušila. Roku 1966 přistává u Kokosového ostrova přísně utajená a dokonale vybavená výprava Jacquese Boucauda s generátorem, trhavinami, vysílačkami, kyslíkovými přístroji i detektorem kovů. Členové výpravy sice nacházejí dosud neznámou jeskyni na východním pobřeží, brzy však poznávají, že ji už před nimi navštívil někdo jiný.
Objevují v ní totiž tělesné pozůstatky dvou mužů, kteří se kdysi dávno navzájem zavraždili. Jednomu z nich trčí z hrudi nůž a v ruce drží sekeru, druhý má hlubokou ránu v lebce.
Kromě spousty „hledačských“ artefaktů z 19. století nacházejí Boucaudovi muži v jeskyni i dvě bedničky. Každá obsahuje 1000 zlatých španělských mincí a 15 zlatých prutů. Stopy naznačují, že mrtví byli současníky Johna Keatinga a že k tragédii v jeskyni došlo někdy po roce 1841. Co to bylo za muže a odkud pocházelo jejich jmění? To nikdo neví.

Konec lovců pokladů

Poslední velká výprava se na Kokosový ostrov vydala v 80. letech minulého století. Přestože byla vybavena nejmodernější technikou, nenašla nic. Není tedy hledání pokladů Kokosového ostrova, které stálo životy nejméně šesti lidí, jen honbou za chimérou?
Nějaké poklady tu nepochybně ukryty byly. Je však otázkou, co se s nimi stalo. Pokud je někdo opravdu našel, možná o této skutečnosti pomlčel. Poklady mohly být tajně odvezeny nebo přemístěny jinam. Mnohé části ostrova se vinou činnosti hledačů změnily k nepoznání, původní instrukce a mapky jsou k ničemu. Na ostrově také často dochází k sesuvům půdy, které mohly některé z úkrytů zasypat lépe, než by to dokázali sami piráti.
Kokosový ostrov byl v roce 1978 vyhlášen Národním parkem a v roce 1997 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. V současnosti je obýván pouze kostarickými ochránci přírody a na břeh se smí jen s jejich souhlasem. Není tam dovoleno tábořit, hledači pokladů nejsou na ostrově vítáni. Edward Davis, Benito Bonito i William Thompson mohou klidně spát. Pokud jejich poklady leží na ostrově i dnes, jsou tam v bezpečí.

Zlaté mámení

Po světě jsou prý ukryty stovky pirátských pokladů. Jejich „majitelé“ si je odložili na lepší časy, aby jednou mohli v pohodlí dožít své životy jako úctyhodní rentiéři. Málokomu se to však podařilo. Většina pirátských kapitánů byla zabita v boji nebo zatčena a popravena. Mnozí piráti zemřeli ve věznicích, jiní skončili v chudobě a bez prostředků, které by jim umožnily jejich poklady, ukryté kdesi na opačné straně zeměkoule, znovu vykopat.
Mnohé z pokladů existují jen ve fantazii snílků, jiné však v jeskyních, pod pískem pláží nebo na mořském dně leží doopravdy. Často se o nich píše, informace o většině z nich se však bohužel značně rozcházejí. Mnohdy ani nelze odlišit pravdu od legendy. Existují desítky zaručeně pravých návodů, jak se k pirátským pokladům dostat, přesto je známo jen pár případů, kdy podle nich někdo doopravdy něco našel.
Zlato nejen vábí, ale probouzí i závist, nenávist a strach. A tak je takřka jisté, že mnozí z těch, kdo k nějakému pokladu přišli, si to radši nechali pro sebe.


Krvavá daň

Na atolu Pinaki v souostroví Tuamotu ve Francouzské Polynésii je prý ukryto osm beden s pokladem katedrály peruánského města Pisco, uloupeným v roce 1860 skupinkou amerických dobrodruhů. Existuje několik map s jeho údajnou polohou.
Uvádí se, že poklad jen za minulé století hledaly takřka dvě desítky výprav. Hledání ale nepřineslo žádné zlato, zato však mnoho krve. Zahynulo při něm několik desítek domorodých potápěčů, dva hledači spáchali sebevraždu, jeden byl zavražděn a na korálových útesech obklopujících atol se potopilo sedm škunerů se čtyřiadvaceti námořníky.

Kde jsou dva miliony?

Ve 30. letech 19. století překopalo 600 domorodých kopáčů, dovezených Španěly, ostrov Agrihan v Severních Marianách jižně od Japonska (někdy se uvádí, že šlo o nedaleký ostrov Guguan). Hledali tam dva miliony zlatých španělských „pesos de oro“, uloupených roku 1826 Skotem Andrewem Robertsonem na anglické lodi Peruvian. I přes neobyčejnou důkladnost nenašli jedinou minci.

Poklad čínského piráta

Na ostrově Calayan, v Babuyanském souostroví mezi Filipínami a Tchaj-wanem, je prý ukryt poklad čínského piráta Li Ma Chunga ze 16. století. Před druhou světovou válkou jej tam hledal finský novinář a cestovatel Aleko Lilius. Údaje ze starého pergamenu ho prý zavedly na staré pohřebiště s 13 mohylami a také do tajemné jeskyně, do níž se dalo vlézt jen po laně. V ní našel velkou nádobu z čínského porcelánu, naplněnou cennostmi.
V pátrání však nepokračoval. Jeden z členů jeho výpravy totiž za nevyjasněných okolností náhle zemřel. Na všechny také působilo velmi depresivně prostředí starého hřbitova s rozkopanými hroby plnými spálených lidských kostí, chráněné dávným tabu, a tak ostrov opustili.

Zavalený úkryt

Poblíž Jihozápadní zátoky na nehostinném ostrově Trindade, 715 km východně od brazilského pobřeží, jsou údajně také zakopané poklady. Podle některých tvrzení dokonce ukradené zlato z katedrály v Limě, hledané jinak spíše na Kokosovém ostrově.
Jako první po něm pátral kapitán Tom Sinnet z Newcastlu, vybavený mapkou, získanou od člověka, který tvrdil, že je jediný přeživší člen „pirátské“ posádky, která limský poklad uloupila. Údajné místo úkrytu však našel zavalené.
Na přelomu let 1889 – 1890 učinil nejvážnější pokus o nalezení pokladu na Trindadu britský právník a spisovatel Edward Knight. Jeho výprava strávila na ostrově několik měsíců, ručně přemístila tuny materiálu, ale také nenašla nic.

Nalezené poklady:

Osm beden zlata
V močálovitém ústí říčky Bath do řeky Pamlico v americkém státě Severní Karolína údajně počátkem 18. století zakopal britský pirát Edward Teach, přezdívaný Černovous, na různých místech osm beden plných pokladů. Jednu z nich se prý podařilo najít v roce 1928.
Několik dalších pirátských pokladů připisovaných Černovousovi bylo nalezeno na ostrůvku Amelia Island poblíž Jacksonvillu na pomezí Floridy a Georgie.

Zazděné bohatství
Na ostrůvku Norman, patřícím dnes k Britským Panenským ostrovům, byl svého času nalezen velký poklad, zazděný v jedné z jeskyní. Není známo komu patřil. Ostrůvek bývá považován za prototyp Stevensonova „Ostrova pokladů“. Na jeho plážích a v pobřežních jeskyních se údajně dodnes nacházejí zlaté a stříbrné mince.

Bóje s měděnou kuličkou
Jen částečný úspěch zatím přineslo pátrání po dvaceti bednách, do nichž ukryl svou nashromážděnou kořist José Gaspar, zvaný Gasparilla. Tento pirát zahynul roku 1822 při přepadení válečné lodi Spojených států Enterprise, maskované jako obchodní loď, u floridského zálivu Charlotte Harbor.
Jeho kumpáni, kteří pozorovali nezdařený výpad z pobřeží, naložili bedny s pokladem na velký člun a uprchli. Dali se proti proudu řeky Peace a vypráví se, že bedny jednu po druhé poněkud chaoticky potápěli do vody nebo do bažin a místa úkrytů označovali tyčemi, zakončenými měděnou kuličkou. Z bažin nakonec vyvázl živý jen jediný svědek, Juan Gomez.
Dlouhá léta se plavil na obchodních lodích a teprve jako stařec se vrátil na Floridu, kde prozradil léta skrývané tajemství. Od roku 1876 se v neprostupných a stále se měnících bažinách snažily objevit utopené Gasparillovy poklady desítky hledačů. Až v roce 1908 našel jistý Joe Fales jednu z tyčí, zakončených kuličkou, a pod ní skutečně bednu plnou zlata. Přestože se o místě úkrytu řady dalších beden rámcově ví, žádnou z nich se od té doby najít nepodařilo. Alespoň se s podobným nálezem až dosud nikdo nepochlubil.

Shořelá mapa
Na korálovém atolu Suvorov, jednom z Cookových ostrovů v jižním Pacifiku, bylo nalezeno hned několik pokladů, ukrytých patrně už v 16. století. V roce 1857 se tam našla železná truhlice plná zlatých a stříbrných mincí, v 60. letech pak další poklad pod nápadnou palmou.
V roce 1876 objevil Novozélanďan Henry Mair na pláži na východním konci ostrova třetí poklad. Protože se však obával reakce ostatních námořníků ze své lodi, opět jej zahrabal. Brzy na to byl však smrtelně raněn domorodci na Nových Hebridách. Před smrtí ještě stačil nakreslit mapu, na níž vyznačil místo ukrytého pokladu, ta však nešťastnou náhodou shořela při požáru domu Mairových příbuzných, kterým ji poslal. Poklad se už nikdy nepodařilo najít.


Vzhůru za poklady SHORTY

Zdroj: internet